Hlídači lesa. V Lanžhotu na Moravě hlídají klimatickou změnu, svojí činnost se snaží tajit

Adam Kotrbatý

Klimatickou změnu nezkoumají odborníci jen na pólech, ledovcích nebo v pouštích. Řada výzkumných center je také v České republice. Jednu takovou měřící stanici provozují u Lanžhotu na Moravě vědci z CzechGlobe. Sledují zde chování lesa v kontextu měnícího se prostředí.

Jen kousek od hranic s Rakouskem, hluboko v útrobách lužního lesa, se tyčí obří věž. Její konstrukce je natřená tak, aby se stromy a listím co nejvíce splývala a nelákala zvídavé turisty. Na jaře tu kvetoucí česnek medvědí vytváří romantickou atmosféru, na konci února ale lesem prostupuje mráz.

I tak je ale u Lanžhotu co vidět. Zmíněná věž patří k Ekosystémové stanici Lanžhot, provozované Ústavem výzkumu globální změny Akademie věd České republiky — CzechGlobe. V oblasti Dolnomoravského úvalu množství přístrojů monitoruje, co dělá les a jeho součásti v závislosti na změnách počasí.

„Zkoumáme les na úrovni ekosystému. To znamená, že zkoumáme chování lesa jako celku. Ne jednu větvičku nebo kus půdy, ale všechno dohromady,“ vysvětluje Marian Pavelka, vedoucí sekce ekosystémových analýz CzechGlobe.

Pavelkova sekce spadající pod projekt, který vznikl v roce 2010 za pomoci strukturálních fondů Evropské unie v rámci zmíněného Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd, má za úkol dlouhodobě monitorovat toky energie a látek a předpovídat budoucí chování lesa v závislosti na měnícím se klimatu.

Infrastrukturu CzechGlobe tvoří celkem sedm takových ekosystémových stanic, přičemž ta v Lanžhotu patří mezi nejmladší. Další jsou na Bílém Kříži v Beskydech, ve Štítné, Třeboni, Křešíně u Pacova, Rájci a Domanínku.

Jak dýchá les

Základem lanžhotské stanice je už zmíněná vytáhlá, 44 metrů vysoká věž. Na ní vědci umístili měřicí přístroje tzv. eddy-kovariančního systému. Zjednodušeně řečeno jde o systém, který nad korunami stromů měří výměnu oxidu uhličitého a vodní páry mezi lesem a atmosférou.

Z věže dokáže vědecký tým monitorovat několik hektarů lesa. Měření probíhá dvacetkrát za sekundu, z čehož se každých 30 minut vypočítá tok oxidu uhličitého a vodní páry mezi zkoumaným lesem a atmosférou. Pro každou půlhodinu tak lze určit, kolik oxidu uhličitého les přijal či vydal, a za jakých podmínek k tomu došlo. „Když vědci provádějí experimenty v laboratoři, jedná se o umělé podmínky, mnohdy vzdálené reálnému prostředí. My máme tu výhodu, že les vlastně nijak neovlivňujeme, neměníme jeho prostředí,“ pochvaluje si Pavelka.

Díky dlouhodobému podrobnému sledování mohou vědci předpovídat budoucí vývoj. Podle Pavelky to nefunguje tak, že by se ekosystém z ničeho nic ocitl v jiném podnebí. Změna je postupná, a je dobré o ní vědět a případně se připravit. Ostatně také krajina se na nové podmínky bude adaptovat průběžně.

sinfin.digital