Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Jak sbalit Vietnamku? Z podobných dotazů si střílím, říká blogerka Trang ĐỗThu alias Asijatka

Jak sbalit Vietnamku? Z podobných dotazů si střílím, říká blogerka Trang ĐỗThu alias Asijatka

Nestává se často, že by hodinové intenzivní povídání končilo respondentovým vyjádřením, že je raději, když o sobě nemusí mluvit. Přesně to se ale stalo v případě úspěšné blogerky Trang ĐỗThu známější pod přezdívkou Asijatka. Výjimečná byla i v jiných ohledech. Hýřila vtipem i šarmem, soustředila se a zamýšlela, a během toho všeho spontánně naporcovala kus bábovky, k jejíž konzumaci mě následně vybídla. Přečtěte si doporučení, které má Trang pro muže, co mají „yellow fever“, jakým způsobem se vietnamské pomluvy liší od českých, nebo které české mýty ji nejvíc štvou.

Od novinářů prý dostáváte stále stejné otázky. Chápete zvědavost Čechů na Vietnamce? Máme sklon je zkoumat jako něco exotického?

Tahle česká zvědavost je v posledních pár letech mnohem větší než dřív. Otázky, které dostávám, se nakonec vždycky stočí k vietnamské kuchyni; ostatně z toho ta česká zvědavost nejspíš i vychází. Vietnamská komunita byla hrozně dlouho uzavřená a do mých zhruba 18 let nebyli Vietnamci v české společnosti prakticky vidět. To se v posledních letech změnilo právě kvůli vzrůstající oblibě vietnamské kuchyně, ale Češi začali například i víc jezdit do Vietnamu. Zájmu o naši kulturu napomáhá i to, že naše druhá generace je více vidět a navíc ráda o své kultuře mluví, řeší svou identitu, přátelí se s Čechy atd. Zvýšený zájem mi tedy přijde vlastně logický.

A co se týče „exotičnosti“?

Kamarád, se kterým jsme se o tom bavili, říkal, že pro něj je exotika třeba Fiji… Minimálně pro některé lidi snad už Vietnamci exotiku nepředstavují. Asijská kultura je ale obecně obestřena nějakým tajemstvím, a to může být jedna ze složek, která lidi láká, tahle neproniknutelnost, mystérium. Zajímá je, proč jsme vychovávaní určitým způsobem: pokud mají třeba vietnamského kamaráda, setkávají se s tím denně.

O tzv. druhé generaci se často mluví s důrazem na kontrast mezi izolovaným pracovním zápřahem generace vašich rodičů a o poznání větší mírou integrace té mladší. Co ale generace vašich prarodičů, která zůstala z valné části ve Vietnamu? Jak vyrůstali oni?

Bavíme se o babičkách a dědečcích, kterým je dneska 80 nebo 90 let. Hrozně mě mrzí, že je obvykle vidíme jen jednou za čas. Závidím českým kamarádům, když říkají, že jdou k babičce na knedlíky, zatímco já toho vím o životě svých prarodičů strašně málo. Doma se o tom moc nemluví, ale generace rodičů mých rodičů z velké části bojovala ve válce. Můj tatínek je z 10 sourozenců, a tehdy tam skutečně bojovali o přežití. Dítě ze třetí generace, narozené dnes, má už to štěstí, že může se svými prarodiči vyrůstat. Upadá i někdejší trend českých babiček a tetiček pro vietnamské děti mé generace, o dnešní malé děti se už starají jejich vietnamští prarodiče.

Generace vašich rodičů se sem často vydávala v důsledku letité spolupráce mezi bývalým Československem a Vietnamem. Jakou má Česko ve Vietnamu pověst dnes?

Klasicky je tam hodně spojené s pivem a také s křišťálem. Spousta vietnamských rodin má někoho, kdo žil nebo studoval v Československu. Nechci mluvit za místní lidi, ale z mého pozorování se zdá, že ty vazby jsou převážně dobré. Je tam plno českých restaurací a hospod, kde se bývalí studenti scházejí. Do ČR se dokonce začalo jezdit i na výlety nebo na dovolenou.

Vnímáte, že se díky tomu, že se vynořili lidé jako vy, píšící o prožitku „kultury v kultuře“, přístup české společnosti mění? Že už nejsme tak sešněrovaní a zároveň lačni po senzací?

Ta senzační témata, na která se mě lidé ptají pořád dokola, jsou už pro mě značně vyčpělá. Jsou to otázky toho druhu, jak je možné, že mluvím tak dobře česky nebo proč naši rodiče tráví tolik času ve večerkách. To všechno jsou otázky, které byly, nejen mnou, zodpovězeny už mockrát. Dnes se naštěstí otevírají i témata nová: kam směřuje druhá generace, co se bude dít s tou třetí, jak se Vietnamci angažují politicky... Já sice pocházím z vesnice, ale žiju v Praze. A v pohraničí, kde jsem vyrůstala, žila spousta Němců, Rusů, byli tam Bavoři, rumunské či nigerijské prostitutky… Tyhle oblasti jsou zajímavé právě tím, že v nich kosmopolitnost existuje spontánně, aniž by nad ní člověk přemýšlel. Do Německa jedete pracovat, nakupujete u Vietnamců a čas od času přejedete do Polska. V prostředí, ve kterém se pohybuji já, tedy provinčnost tolik cítit není.

Když mluvíte o menšinách, stále se mluví o Vietnamcích versus Češích. Jak ale vnímají dejme tomu pražští Vietnamci ostatní komunity v České republice? Přebírají český postoj třeba vůči Romům, Ukrajincům...nebo tam naopak existuje jakási solidarita?

To je moc hezká otázka. Co se Romů týče, myslím si, že jsme ho trochu převzali, ale možná částečně i sami viděli, že oproti naší komunitě je rozdíl v přístupu k práci, k výchově dětí nebo ke vzdělání. Asiati obecně jsou v tomto směru obrovský extrém. Vím ale například i o romsko-vietnamských rodinách v Chebu. Jistá solidarita tam asi bude, obecně ale s ostatními komunitami zvlášť intenzivní kontakt neprobíhá. Existují obchodní vazby mezi ruskými a vietnamskými firmami, docela často je pospolu i vietnamská a ruská mládež. Jinak ale mám těch zkušeností málo, takže je to pro mě dost těžké zodpovědět.

Když se tedy zeptám konkrétněji: je standardní, že si vietnamská rodina najme třeba ukrajinskou paní na úklid?

Když už, tak spíš ukrajinské dělníky – a přes českou firmu. První interakce probíhá po linii Vietnamci-Češi, s dalšími menšinami až druhotně. Třeba v Sapě se ale naše komunita dosti stýká s komunitou čínskou, případně s polskou, se kterými ji pojí textilní průmysl a prodej v tržnicích.

Co Vietnamci v „domovině“ - předpokládám, že i v jejich společnosti je nějak přítomná xenofobie. Vůči komu případně?

Je, absolutně, Asiati jsou velmi xenofobní. Existuje spousta vtipů třeba o tom, jak se Asiati lekají černochů, jak jsou vůči nim nedůvěřiví. Vietnam i Čína teď ovšem zároveň velmi úzce spolupracují s africkými zeměmi. Je to tedy klasicky zakořeněné spíše u starší generace. Třeba Saigon je hodně kosmopolitní, mísení kultur je ale v Asii trošku pomalejší proces.

Je to kvůli tomu, že jde stále o velmi hierarchizovanou společnost?

Přesně tak. Ta společnost je velmi tradiční, patriarchální – což je také třeba zdůraznit.

Dokázala byste tam žít, s evropskou zkušeností, kterou máte?

Musela bych se hodně stáhnout, ať už v prosazování svých zájmů, nebo názorů. Nebo bych tam mohla žít a mít diametrálně odlišné myšlení, to by ale musela být vůči němu stejně otevřená i druhá strana.

Bavíme se o tradicionalismu a jisté uzavřenosti vietnamské společnosti. Jak vlastně v takových podmínkách funguje obyčejné tlachání o ostatních nebo bulvár? Projevuje se kulturou předepsaná decentnost i na tomhle poli?

Bavíme se o poli pudů a emocí, které jsou lidské. Rozdíl je jen v tom, která společnost je toleruje méně a která více. Teď budu hodně generalizovat: Češi pomlouvají hodně negativně a trochu záškodnicky, závistivě. Když pomlouváme my Vietnamci, děláme to spíš pomocí subtilních náznaků, méně expresivně. Zároveň máme velmi vysoká očekávání, co se týče standardů chování. Jakmile vybočujete, ocitáte se v centru pomluv. V naší kultuře jsou pomluvy každodenní chléb třeba u žen na tržnici. Ženská pospolitost je hodně silná: řeší se rodina, vztahy a všechno ostatní – pomluvy se stávají centrem konverzace. Klasika je třeba „ta tvoje dcera je ale tlustá“. Vietnamské ženy jsou v tomto ohledu upřímné, klidně vám řeknou: hele, nepřibrala jsi?, a je to de facto konverzační otázka.

Češi a Češky často „drbou“ třeba u kadeřníka. Když využívám vietnamských služeb, jako jsou třeba ty manikérské, většinou se mluvit ostýchám. Je to na místě?

Tohle je dost individuální. Vietnamci si obvykle dost cení cizinců, kteří se snaží naučit se jejich řeč a domluvit se s nimi. Přijde jim to roztomilé. V salonech je ale jinak dost specifická kultura. Já se tam vlastně necítím komfortně, což ale platí o všech kosmetických salonech. Ty vietnamské jsou specifické v tom, že se k vám často chovají dost odměřeně. Dávají najevo, že jim jde čistě o byznys.

Kromě ostychu cítím často i pocit nějaké nepatřičnosti: fyzicky křehčí mlčenlivý člověk mi takto slouží. Není v tom zbytečná přecitlivělost? Nemá se to právě chápat čistě obchodně, věcně?

Mě se neptejte, jsem na tom úplně stejně! Když tam u mě sedí pán a myje mi nohy, říkávám si „ježišmarja! Proč si to vlastně nedělám sama?“ (směje se) Je to ale hodně otázka zvyku. Jak se říká americky: „buďte sama sebou“. Snažím se to brát tak, že to, co bych mohla udělat sama, umí oni lépe. Pro letošek jsem si předsevzala, že se budu věnovat sama sobě a častěji vykračovat mimo komfortní zónu. Zkuste to taky, a napřesrok se potkáme s nehtama a vlasama! To bude super!

Kdo je Đỗ Thu Trang
První léta svého života strávila ve Vietnamu, nyní žije už přes 20 let v České republice. Její otec byl součástí jedné z vln studijních pobytů Vietnamců v rámci někdejší spolupráce Vietnamské socialistické republiky a komunistického Československa. Trang vyrůstala zpočátku na západočeském venkově u české rodiny. Po maturitě na gymnáziu v Tachově pokračovala ve studiích na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a na Univerzitě v Řezně. Od roku 2008 bloguje, v roce 2015 založila populární blog Asijatka.cz. V letech 2016 a 2018 byla nominována na cenu Magnesia Litera za nejlepší blog roku 2015. V květnu 2016 získala spolu s Filipem Horkým ocenění Novinářská křepelka.

Mají zde žijící Vietnamci svůj skrytý humor, zabezpečovací mechanismy apod. - preventivní strategie, které neodhalují lidem zvenčí?

Primární strategií je nepoukazovat na sebe. To máme ale asi i v nátuře: nevyčnívat z davu, splynout s ním. Model „mind your own bussiness“. Jsi tu kvůli tomu, abys vydělal peníze pro lepší život tvé rodiny. Na to by ses měl zaměřit. Vy tu nemáte šířit nějakou ideologii. Třeba pro „večerkáře“ je ale podle mě mnohem větší nebezpečí než nějaký rasově motivovaný útok například riziko vykradení. V tomto ohledu prožíváme my děti strach o rodiče každodenně.

S menšími a, jak jste říkala, subtilnějšími náznaky rasismu se asi setkáváte častěji. Který z českých předsudků a mýtů nesnášíte nejvíc? Přijde vám některý naopak třeba roztomile nevědomý?

Nesnáším třeba takové to „jsou tady všude!“ A to žijete v Praze! Roztomilé je pak právě třeba „jé, mluvíte hezky česky!“ A znovu – žijete v Praze! Baví mě i chlapci a pánové, co mi do mailu píšou, ať jim poradím, jak sbalit vietnamskou holku. „Stejně jako tu českou,“ říkám jim. „Akorát se připrav, že budeš mít fakt děsnou tchyni!“ A co mě vyloženě hodně štve, to jsou vtipy o kočkách a psech. To je skutečně dávno pasé, u nás nikdo neví, jak něco takového chutná a v životě to nejspíš ani nepozná. A samozřejmě tykání – člověk si ale musí říct, že to je problém na straně toho, co to dělá. A že je nejspíš způsobený špatnou výchovou.

Jaký systém oslovování má vlastně vietnamština? Odráží nějak hierarchizaci společnosti?

Ano, je poměrně dost složitý. Vztahuje se i na rodinu, na to, kdo je starší než vy, respektive než vaši rodiče. Můžete být starší věkem a zároveň mladší v hierarchii. Jedno ze specifik složitého systému oslovování je třeba to, že své dítě můžete oslovovat buď vlastním jménem, nebo pomocí „con“, což znamená „ty-dítě“, a když jste naštvaná a chcete si ulevit, řeknete mu „may“, což je ve vztahu k dítěti hrubší, ale naopak si tak mohou říkat vzájemně kamarádi.

Neustále se skloňuje vietnamská činorodost a pracovitost. Myslíte si, že kontakt s českou společností a život v západním kapitalismu se odráží i na nárůstu nějakých civilizačních jevů jako jsou deprese, alkoholismus…?

Velký civilizační neduh vietnamské společnosti je třeba gambling. Asijské kultury mají podle mého osobního názoru větší sklon k závislostem, a to právě proto, že je u nich volnost si věci vyzkoušet tak často potlačená. Když se pak dostanete k takové formě úniku, máte větší tendenci do toho spadnout. Téma je i alkoholismus, ten je ale velmi tabuizovaný. Ví se o tom, ale netematizuje se to, a to ani v rámci rodiny.

Co když se najde člověk, který je ve stádiu, kdy je potřeba ho léčit? Řeší se to?

Řeší, ale tak, že se sejde celá rodina a domlouvá mu. Člověk je navíc neustále pod jejím drobnohledem, takže už prvotní inklinace k závislosti je preventivně podchycena. Když máte dominantní rodiče, ani si netroufnete do toho spadnout. Co se psychiatrických onemocnění týče, je to strašně zajímavé. Vlastně jen jednou jsem se setkala s vietnamskou holkou, která měla psychické problémy a byla se léčit. Řešit se to možná může i tím, že člověka pošlete do Vietnamu, k původní rodině. Pro rodinu by byla péče o takového člena zátěž, takže se raději vyšle do Vietnamu, kde je ve větším „klidu“ a rodina mu posílá peníze.

A co v mladší generaci, odvážil by se někdo přiznat, že chodí dejme tomu na psychoanalýzu? Nebo by tam ani nešel?

Já myslím, že nešel. Bylo by to chápáno jako selhání, a selhání se u nás moc netoleruje.

Věříte vůbec v pojem mentality? Co ji podle vás definuje?

Já se takových otázek bojím! Podobně jako třeba těch o politice… Neřekla bych „mentalita“, ale spíš soubor určitých typů chování, typický pro nějakou oblast, který si člověk nese s sebou.

Jaký máte vlastně vztah ke svému daru dvojí národní identity? Líčila jste kdesi, že máte silné ego: pomáhá vám oboustranná „exotičnost“ k poutání zájmu a pozornosti?

Je důležité se v té velké společnosti něčím vymezit. Do jisté míry tedy určitě, pomalu mě to ale spíš přestává bavit. Poslední dobou jsem čím dál introvertnější, a vděčná, když o sobě mluvit nemusím.

A to mi říkáte po skoro hodinovém rozhovoru?

Je to divné, co? Chci tím říct, že když jsem ve společnosti, jsem mnohem radši, když o sobě nemusím moc mluvit.

  
 

Skupinka cizinců v centru Prahy brutálně napadla číšníka. Šli na něj v sedmi, je ve velmi vážném stavu

Pražští kriminalisté hledají skupinu sedmi mužů, zřejmě cizinců, kteří v sobotu večer napadli číšníka na zahrádce restaurace ve Vladislavově ulici. Muž skončil ve velmi vážném stavu na jednotce intenzivní péče a podstoupil operaci hlavy. Za těžké ublížení na zdraví a výtržnictví hrozí pachatelům v případě odsouzení až deset let vězení.

Na webu zveřejnili policisté fotografie všech sedmi podezřelých i video z napadení, které se odehrálo na náměstíčku u obchodního centra Quadrio. Záběry najdete na konci článku.

Číšník se dostal do konfliktu s hledanými poté, co je upozornil, že nemohou na zahrádce konzumovat donesený alkohol. "Skupina sedmi mužů zaútočila na personál restaurace, jednoho číšníka povalili na zem a tam ho začali mlátit pěstmi a kopat do něj. Když poškozený zůstal bezvládně ležet na zemi, tak podezřelí z místa utekli na tramvaj číslo 14 a odjeli směrem na Karlovo náměstí," popsal napadení mluvčí policie.

Link

Kriminalisté na základě dosavadního vyšetřování předpokládají, že podezřelí jsou cizinci, kteří by mohli bydlet v hotelu, penzionu či jiném typu ubytování v Praze nebo okolí. "Proto prosíme především recepční a všechny jiné svědky, jestli muže viděli nebo vědí, kde by se mohli nacházet, ať kontaktují tísňovou linku 158," uvedl mluvčí.

4934827:article:true:true:true

4934826:article:true:true:true

4934825:article:true:true:true

-1