Články odjinud

Jed komunismu je v českém organismu dodnes. Když to nepřiznáme, můžeme zase selhat, tvrdí Padevět

Jed komunismu je v českém organismu dodnes. Když to nepřiznáme, můžeme zase selhat, tvrdí Padevět

Vyšetřovny Státní bezpečnosti, místa schůzek odbojářů i zrůdná komunistická muzea mapuje v nové knize badatel Jiří Padevět. Průvodce stalinistickou Prahou přibližuje čtenářům místa spjatá s obdobím nejtemnějšího rudého teroru. Tehdy dle Padevěta Československu vládli političtí gansteři. I sedmdesát let poté tuto dobu ale někteří stále bagatelizují. „Možná to jednou dovedeme pochopit a zároveň si připustit, že v této době dospívali a žili naši rodiče a prarodiče, kteří mnohdy podlehli nadšení, nebo tlaku okolí, nebo to prostě mysleli dobře a stali se členy komunistické strany, nebo alespoň Československého svazu mládeže, aby budovali šťastné zítřky. Pokud si to nepřiznáme, tak můžeme zase podobně selhat,“ tvrdí Padevět.

Kniha je o stalinistické Praze. Popisuje tedy události v hlavním městě do roku 1953?

Publikace začíná 25. únorem 1948, kdy se komunisté chopili moci. Nekončí ale rokem 1953, kdy Stalin a Gottwald umírají, ale končí to až rokem 1956, kdy snad začalo, alespoň opticky, postupné uvolňování poměrů ve společnosti. Poslední popisovanou velkou, nebo chcete-li dějinnou událostí je přelomový Sjezd československých spisovatelů v roce 1956.

Věnujete se v Průvodci pouze místům, nebo v něm popisujete i osudy zdejších obyvatel?

Pokud se příběhy lidí daly dohledat, tak se je snažím vyprávět, ale především u protikomunistických odbojářů je pokračování jejich osudů po propuštění z komunistických kriminálů velmi těžko dohledatelné, a nebo přesahuje časový rámec knihy. U tehdejších nositelů moci jsem příběh někdy vyprávěl i přes rok 1956.

Nová kniha navazuje na Průvodce protektorátní Prahou. Je tam i nějaký konkrétní příběh, který se objevuje v obou knihách?

Popisuji například osud majora Jaromíra Nechanského, který se v prvním Průvodci objevuje jako parašutista vyslaný z Anglie, který se během květnového povstání snažil o radiové spojení se spojenci a s Košickou vládou. V nové knize jeho příběh pokračuje. Po roce 1948 se stal totiž dvojitým agentem, který pracoval zároveň pro StB a pro americkou zpravodajskou službu a skončil na komunistickém popravišti. V knize je i příběh rozhlasového hlasatele Zdeňka Mančala, jehož hlas provázel povstalce během pražského povstání a který byl po únoru 1948 komunisty perzekvován.

Jsou v Průvodci především místa již známá, nebo jste některá musel nejprve objevit?

Místa institucí jsou poměrně známá. Smutně proslulou komunistickou mučírnu, takzvaný Domeček nedaleko Ministerstva zahraničních věcí a nedaleko Pražské hradu, zná snad už každý zájemce o moderní historii své vlasti. Méně známá je podobná budova, která je v Bubenči a Státní bezpečnost jí říkala Statek. K těm méně známým místům patří pravděpodobně i vila v Dělostřelecké ulici, která se také objevuje už v dřívějším Průvodci. Za války v ní byla Ústředna pro židovské vystěhovalectví, po válce tam krátce sídlila ruská tajná služba a potom budovu obsadil 5. odbor Ministerstva národní obrany, což byla zjednodušeně řečeno vojenská státní bezpečnost.

Co je na místech, která v knize popisujete, nyní?

Většina ministerstev sídlí tam, kde sídlila tehdy a divadla jsou také stále na svém místě. V bytech, kde se scházeli odbojáři, se nadále bydlí, někdy je vlastní i jejich potomci. Pak jsou místa, kde budova stále stojí, ale účel je jiný. Třeba tehdejší Muzeum Klementa Gottwalda je dnes budovou České spořitelny. Dřívější Muzeum Vladimira Iljiče Lenina je dnes sídlem ČSSD (poznámka: Lidový dům). Některé budovy už nestojí, protože ustoupily rozvoji města.

Připomíná se na těchto místech podle Vás dostatečně jejich mnohdy temná minulost?

Podle mě spíše ostýchavě. Například Domeček funguje dál jako budova Ministerstva vnitra, kam běžně lidé nemají přístup. Na zdi areálu je sice pamětní deska, na které je podle mne velmi nekonkrétně uvedeno, že zde byli mučeni lidé během komunistického režimu, chybí ovšem údaj o počtu vězněných, o tom proč a kým byli nelidsky mučeni. Podle mne není nutné všude instalovat pamětní desky, ale moc by se mi líbil systém informačních tabulek, které by vysvětlovaly historii konkrétních budov. Některá evropská města něco podobného mají a je škoda, že Praha ne. Co se týče současného využití budov, které zmiňuji v Průvodci, často myslím na věznici na Pankráci, která dosud slouží stejnému účelu, kterému sloužila za protektorátu i během stalinistické epochy. Představuji si, že místo věznice bude jednou velké muzeum totality, jaké mají třeba v Budapešti. V areálu jsou minimálně dvě pietní místa, která bohužel nejsou veřejnosti běžně přístupná.

Třeba pankrácká sekyrárna, která se otevírá jen jednou, dvakrát do roka…

Ano a lidé se nedostanou ani na místo, kde komunisté oběsili Miladu Horákovou a další odbojáře.

Proč ještě muzeum totalitních režimů nevzniklo? Přece jen, příští rok to bude třicet let od sametové revoluce.

Myslím si, že se zločiny nacismu se vyrovnáváme lépe, protože nacismus nebyl náš. Komunismus náš byl, spousta lidí mu uvěřila, čemuž se ale nejde po válce a po osvobození rudou armádou příliš divit. Možná přijde čas, kdy si přiznáme, že to byla příšerná a odpudivá doba a od konce 40. let vládli Československu političtí gangsteři. Možná to jednou dovedeme pochopit a zároveň si připustit, že v této době dospívali a žili naši rodiče a prarodiče, kteří mnohdy podlehli nadšení, nebo tlaku okolí, nebo to prostě mysleli dobře a stali se členy komunistické strany, nebo alespoň Československého svazu mládeže, aby budovali šťastné zítřky. Myslím, že řada z nich ale prohlédla nejpozději v roce 1968. Poté už Československu nevládli političtí gangsteři, ale bezskrupulózní kariéristé, což je možná ještě horší. Jednotlivé fáze režimu a motivace podlehnutí bychom se měli naučit rozlišovat.

A kdy to budeme umět?

Byl bych rád, aby se to stalo už zítra, jsem poměrně netrpělivý člověk, ale zcela jistě to neklapne. Do té doby se ale musí ještě stát spousta věcí a je úkolem historiků, aby usilovně připomínali dějiny včetně zvěrstev, která se tehdy děla, ale aby připomínali i to, že i v té nejbrutálnější totalitě řada lidí žije své životy. Je nutné mluvit naprosto otevřeně o všech polohách totality, i za cenu přiznání různých selhání. Česká moderní historie byla časem nejen hrdinství i každodennosti, ale i malých a velkých selhání, a pokud to nepřiznáme, tak můžeme zase podobně selhat.

Je podle Vás kromě usilovné práce historiků třeba i větší časový odstup?

Kdysi jsem slyšel takovou zajímavou větu, že o historii je možné střízlivě mluvit až ve chvíli, kdy zemřou všichni pamětníci. S tím nesouhlasím. Obzvlášť doba 50. let je ještě poměrně historicky nedávná, a proto si myslím, že bychom o ní měli mluvit právě s pamětníky, abychom zjistili, jak jedovaté období to bylo. A ten jed je v našem organismu dodneška.

Zpátky ke knize. Která místa spjatá s odbojem v ní popisujete?

Zmiňuji se například o přestřelkách s reprezentanty komunistické moci, ať to byli vojáci, nebo příslušníci SNB. Ta asi nejznámější se odehrála u židovského hřbitova u stanice metra Želivského, kdy byl jeden z vojáků zabit a dodnes není jisté, zda ho zabili odbojáři, nebo ho ve zmatku zabil jiný z vojáků. V knize je popsána také vražda majora Augustina Schramna, což byl čin, který dodnes není uspokojivě vysvětlen. Odbojář Miroslav Choc se nejdříve přiznal, ale pak přiznání odvolal. Smutné na těchto případech je, že je nevyšetřovali kriminalisté, ale Státní bezpečnost. V knize samozřejmě zmiňuji také smrt Jana Masaryka.

Myslíte si, že se někdy dozvíme, jak to skutečně se smrtí Jana Masaryka bylo?

Nevím. Možná by se dala najít odpověď v ruských archivech. Ale obávám se, že bychom se pravdu nedozvěděli, ani kdyby ruští archiváři byli vstřícní. V roce 1948 se většinou nejzávažnější rozkazy udělovaly ústně, nebo po telefonu. Takže pokud někdo skutečně dostal příkaz Masaryka zabít, nemusel se nezachovat žádný důkaz, který by to mohl potvrdit. Motiv sebevraždy je také velmi silný a vyloučit se nedá.

Co se podle Vás 10. března 1948 v Černínském paláci stalo?

Na tuto otázku se snažila odpovědět celá řada historiků, badatelů i kriminalistů, někteří mají silný názor, já ne. Jedno je jisté, v Černínském paláci zemřel jeden z posledních symbolů demokracie ve vrcholné politice.

Zapojovaly se do odboje proti komunistům i ženy? A věnujete se jim ve své knize?

Samozřejmě, že mezi odbojáři byly i ženy. Velice rád bych připomenul skautskou vedoucí Dagmar Skálovou, která se s dalšími skauty zapojila do připravovaného protikomunistického povstání. Po zatčení se zachovala velmi statečně, protože do úmoru tvrdila, že skauti netušili, o co jde, a mysleli si, že je to nějaká noční skautská hra. Tím spoustu skautů zachránila před dlouholetými kriminály.

V knize zmiňuji také případ manželů Charvátových, kteří připravili přepadení věznice v Litoměřicích, ke kterému skutečně došlo a při kterém byl jeden z dozorců raněn. Vlasta Charvátová, která byla během vyšetřování těhotná, na následky brutálních výslechů potratila.

Mapujete v knize i místa, kam komunisté v tichosti pohřbívali své odpůrce, kteří zemřeli během věznění?

Ďáblický hřbitov tam jako jedno z nejchmurnějších hesel je. Myslím, že je to jedno z míst, na kterých se ukazuje, jaký máme vztah k historii. Účastníci třetího odboje tam mají alespoň symbolické křížky se jmény, ale účastníci druhého odboje tam mají jen jeden kámen, na kterém je obecná věta, což je hrozná škoda.

Jak by tedy podle Vás mělo pietní místo vypadat?

Měl by tam být velký památník, na kterém by byla jména obětí druhého i třetího odboje. Podle mě by měla proběhnout exhumace ostatků a jejich genetické zkoumání. Měli bychom jistotu, kdo je tam skutečně pohřben.

Takže jste spíš pro identifikaci ostatků? Zdá se mi, že mezi historiky i pozůstalými jsou dva podobně velké tábory. Jedni žádají exhumaci, jiní naopak tvrdí, že by to bylo moc náročné a nechtějí, aby se manipulovalo s ostatky jejich příbuzných.

Myslím, že hrdinové si pomník zaslouží, zvlášť když tam jsou pohřbeni. A pokud tam skutečně leží Václav Morávek i parašutisté z Resslovy ulice, tak jejich jména by tam měla být napsaná. S určitostí to zjistíme jen identifikací ostatků.

Kromě Ďáblického hřbitova, ví se o místech, kam komunisté pohřbívali vězně, nebo někdy lidé mizeli beze stopy?

Řada obětí se spalovala ve strašnickém a motolském krematoriu. Popel některých se zachoval, něčí ostatky ne. Například popel komunistů z procesu s Rudolfem Slánským byl vysypán někde na silnici za Prahou. Všechna pietní místa již známe, nevíme ale, kolik lidí zmizelo beze stopy. Třeba na již zmíněném Statku příslušníci Státní bezpečnosti utloukli Petra Konečného. Jeden z konfidentů StB tvrdil, že má informace o vrazích majora Schramma, což nebyla pravda. Výslechy řídil Miroslav Pich-Tůma, což byl známý sadista, a když se zjistilo, že Konečný skutečně nic neví, tak ho Pich-Tůma naložil do auta a odvezl ho na Slovensko někam za Banskou Bystricu, kde ho někde v lese zastřelil a zakopal. Dodneška se jeho tělo nenašlo. A takových případů bude určitě více.

Jsou účastníci třetího odboje dostatečně oceňováni?

Zdá se mi, že o třetím odboji se konečně začalo mluvit. Média ho ale často ke škodě pochopení celého období zužují pouze na Miladu Horákovou a skupinu bratří Mašínů. Statečných demokratických politiků i ozbrojených skupin, které provedly, nebo alespoň plánovaly různé akce, bylo mnohem více. Pořád máme jakýsi ostych říci, že tady vládl brutální režim, který vraždil, žalářoval, mučil a znemožňoval lidem normální existenci, a někteří lidé neváhali a odporovali mu. Ať se mu postavili perem, nebo zbraní. My si pořád nejsme ochotní přiznat, že někteří lidé byli statečnější, než bychom v té situaci byli zřejmě my. Ten ostych pramení podle mne především z toho, že protivník nebyl nikdo z vnějšku, ale my sami, obyvatelé tehdejšího Československa.

Průvodce stalinistickou Prahou končí rokem 1956. Plánujete i pokračování, které by pokrylo další léta v totalitě?

Určitě ne. Rád bych se i nadále ve své badatelské činnosti věnoval období let 1938 až 1956. Chystám dvě další knihy, které zůstanou v tomto časovém rámci. První bude pokračováním knihy Za dráty, která byla o nacistických a protektorátních táborech na území dnešní České republiky. Nová kniha má zatím pracovní název Komunistické lágry a je o táborech, nikoli kamenných věznicích, které vznikaly v Československu od roku 1948 a fungovaly do přelomu 50. a 60. let. Vyjít by měla na jaře příštího roku. Pomalu také dopisuji knížku, která tento cyklus uzavře zepředu. Bude se jmenovat Krvavý podzim 1938 a bude mapovat události v pohraničí od září do listopadu 1938 včetně následné perzekuce židů, o které se bohužel dodnes moc nemluví.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud