Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Jeruzalémská škola bojuje proti předsudkům, učí židy, křesťany i muslimy

Jeruzalémská škola bojuje proti předsudkům, učí židy, křesťany i muslimy

Izraelská společnost je rozdělená a segregace Židů a Arabů začíná často už ve škole. Jeruzalémská škola Ruku v ruce je ale výjimkou. Do jedné třídy zde chodí židé, křesťané a muslimové, kteří se učí hebrejsky i arabsky a občanská výuka bere v úvahu odlišné výklady dějin.

„Děti z židovských a arabských rodin v Izraeli chodí do jiných škol, učí se podle jiných osnov, v jiném jazyce a mají jiné prázdniny. Od útlého věku se tak stýkají s vrstevníky ze stejné kulturní a náboženské skupiny, což se projevuje také na izraelské společnosti.... Lidé z různých skupin spolu nemluví, žijí v jiných čtvrtích a zároveň žijí v kontextu násilného konfliktu. Přitom je to právě segregace od dětství, která upevňuje pocit, že člen odlišné skupiny je nepřítel,“ říká Noa Yammerová, která je původem z USA a má na jeruzalémské škole na starosti komunikaci s veřejností.

Asi před dvaceti lety si skupina muslimských, křesťanských a židovských rodičů položila otázku: proč by naše pětileté ratolesti nemohly chodit do stejné školy? Rodiče se rozhodli takovou školu založit s tím, že se uvidí, jaké to bude mít výsledky.

Na škole se vyučovala arabština i hebrejština a od raného věku se žáci učili také o judaismu, islámu a křesťanství. Postupně přibývaly další ročníky a v roce 2009 se v Jeruzalémě otevřela nová školní budova. Krátce nato ukončila jedna z prvních tříd středoškolské vzdělání.

Nyní jeruzalémskou školu navštěvuje 684 studentů, asi 60 procent z nich tvoří Arabové a 80 procent z nich je muslimského vyznání. V Izraeli je zatím šest dvojjazyčných škol Hand in Hand s celkových počtem 1578 studentů. Pouze jeruzalémská škola ale nabízí středoškolské studium.

Protože je škola stále relativně malá, děti netvoří skupinky podle toho, jestli jsou Arabové či Židé, říká Yammerová. Potvrzují to i dvě studentky, které atmosféru na škole přirovnávají k jedné velké rodině.

Starší studenti se na škole věnují i sociálním a historickým tématům. Při dějepisu se učí mezi jiným o apartheidu v JAR a o kolonialismu a snaží se je porovnávat se současnou situací v Izraeli.

Společně studenti slaví veškeré svátky. V některých případech, jako při oslavách vzniku státu Izrael, se ale jedná o kontroverzní téma. Zatímco pro Židy výročí symbolizuje vytvoření bezpečného místa pro perzekuovanou skupinu, Palestinci ho považují za nakbu, neboli katastrofu, kdy bylo mnoho palestinských rodin vyhnáno ze svých domovů.

Studenti se proto učí diskutovat a poslouchat názory druhých. Předmětem školní výuky je také současné dění, a to zejména během zvýšeného napětí kolem izraelsko-palestinských vztahů. V těchto případech hodiny probíhají poněkud netradičně. Studenti sedí v kruhu a postupně mluví o tom, jak konflikt vnímají. Další student v řadě vždy musí zopakovat, co říkal student před ním. Ten pak má možnost ho opravit. Cílem je, aby studenti věděli, jak a proč stejnou situaci vnímají žáci s odlišnými kořeny. Tuto formu výuky učitelé nicméně používají spíše u mladších studentů, v případě starších hodina probíhá spíše formou otevřené debaty.

Žáci mají k dispozici také speciální učebnice místních dějin, na jejichž tvorbě se podíleli učitelé na škole. Historická událost je v nich popsána z izraelské i palestinské perspektivy a uprostřed je místo, kam žáci mohou napsat své poznatky.

Do druhé třídy se děti učí arabštinu a hebrejštinu společně, poté se jazyky učí odděleně. Po ukončení studia arabské děti většinou mluví plynule hebrejsky, zatímco židovské děti mají základy arabštiny, což souvisí především s náročností arabské gramatiky, říká Yammerová.

Jednou ze studentek je dvanáctiletá Rivka, jejíž rodina je původem z Chicaga, ale ona sama v Izraeli vyrostla. Rivka se často setkává s nepříjemnými reakcemi okolí, když řekne, kde studuje. Většinou ale odpovídá, že tam má kamarády a nenávistné komentáře se naučila ignorovat.

 

Podobně to vidí její palestinská kamarádka a spolužačka, jedenáctiletá Kuds. Během posledního konfliktu v Gaze se jí sousedé ptali, jak může s Židy sedět u jednoho stolu. Odpověděla, že to jsou její přátelé, kteří jí nikdy nic neudělali.

Na školu se studenti dostávají prostřednictvím loterie. Motivace rodičů dát své děti do židovsko-arabské školy se však různí. Zatímco někteří své děti do školy dají kvůli obsahu výuky, jiní si ji vyberou, protože je zkrátka blízko bydliště.

Z poloviny školu financuje vláda, další peníze jsou od sponzorů, hlavně z Evropy. Na otázku proč v Izraeli není více takových škol Yammerová řekla, že místní správa se často odvolává na to, že nejsou peníze a že se školou souvisí bezpečnostní rizika.

V roce 2014 se do školy v noci vloupala skupina židovských extremistů. Zapálili učebnice a na tabuli a zdi napsali nenávistné vzkazy jako "Smrt Arabům" či "Nelze existovat vedle rakoviny". Následně ale přišly školu podpořit stovky lidí. Útok důrazně odsoudil tehdejší starosta Jeruzaléma a izraelský prezident Reuven Rivlin pozval studenty prvního ročníku, jejichž třídu zničili žháři, na návštěvu svého sídla.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1

', perex: '

Prezident Miloš Zeman se na Žofínském fóru zase rozpovídal. Nikoho sice tentokrát neposlal do tepláků jako vloni Zdeňka Bakalu, ani v Česku nehledal novičok, díky jeho moudrosti ale zase máme spoustu nových „idiotů“. Kromě komentátorů nově do hrdého klubu mentálů přibyli i sportovní komentátoři, ti kvůli komentování olympijské jízdy Ester Ledecké. Je škoda, že Zeman mezi idioty skromně nezahrnul i sebe, ve skutečnosti by jim totiž měl dělat předsedu.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4986174-img-milos-zeman-zofinske-forum-prezident-v0.jpg?v=0', views: 4569, title: 'Zoufalec týdne: Miloš Zeman. Komentář Petra Holce', imgCount: 7, type: 'wide gallery', url: 'https://www.info.cz/nazory/zoufalec-tydne-milos-zeman-komentar-petra-holce-30871.html' }, { id: 30343, date: '2018-05-19 06:00:00', body: '

-1

Link

Link

Link

Online reportáž se svatby můžete sledovat zde>>>

', perex: '

V sobotu čeká Velkou Británii další královská svatba. Ženit se bude druhorozený syn princezny Diany a prince Charlese Harry. Jeho vyvolenou je americká herečka Meghan Markleová a všichni napjatě očekávají, jak budou oslavy vypadat. Inspiruje se dvojice tradicí, nebo bude jejich sňatek naopak netradiční? Jisté ovšem je, že událost přítáhne velkou pozornost stejně jako se to povedlo u předchozích svateb členů britské královské rodiny.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4976045-img-svatba-velka-britanie-kralovna-kralovska-rodina-v0.jpg?v=0', views: 4393, title: 'GALERIE: Století královských svateb. Podívejte se na svatební dort Alžběty II. a zákulisí sňatku princezny Diany', imgCount: 32, type: 'normal', url: 'https://www.info.cz/magazin/galerie-stoleti-kralovskych-svateb-podivejte-se-na-svatebni-dort-alzbety-ii-a-zakulisi-snatku-princezny-diany-30343.html' }, ]; // Spust controller $('.main-article.next-article').nextArticleController({ articles: articles, mainArticleId: mainArticleId, nextArticleRenderer: { element: '.main-article.next-article', options: { renderCallbacks: [function(selectedArticle) { if (selectedArticle.type.indexOf('normal') < 0) $('.four-col.left.second').css({marginTop: 776}); }] } }, nextArticleLoader: { element: loaderSelector, options: { duration: 10 } }, scrollTarget: { element: loaderSelector, options: { tolerance: 200 } } }); }); })(jQuery);