K adventistům se v uranovém dole přidal i vrah, který ubil hajného sekerou. A stal se legendou | info.cz

Články odjinud

K adventistům se v uranovém dole přidal i vrah, který ubil hajného sekerou. A stal se legendou

Miloslav Bláha kdysi hrdě nosíval na klopě saka odznáček rudé hvězdy. Členem KSČ nebyl, ale obdivoval Sovětský svaz, který – jak hlásala tehdejší komunistická propaganda - nás osvobodil od fašismu a zachránil naši zemi i před západním imperialismem.

Křesťanství a komunismus mají v čemsi – podle Bláhy – společný základ. A v tom je ukrytý jeho životní paradox. Jeho poctivost v křesťanské víře způsobila, že ho soudruzi v roce 1953 dvakrát odsoudili a uvěznili za tu samou věc. Na vojně odmítl pracovat na zasvěcený den v sobotu. Poprvé u soudu za neuposlechnutí rozkazu dostal rok, podruhé šest let.

Druhý trest si Bláha odpykával na uranovém lágru Eliáš, kde se potkal s politickými vězni, ale také s podvodníky, zloději a vrahy. Nejbližším kamarádem se mu ve vězení stal Vojtěch Matyáš, vrah, který v roce 1946 ubil sekerou spícího hajného.

Matyáš, který si za vraždu odseděl dvacet let kriminálu, a Miloslav Bláha své životní příběhy vyprávěli pro Paměť národa, ze které vznikají Příběhy 20. století Českého rozhlasu Plus. Tento díl volně navazuje na předešlý pořad.

Miló, to mosíš bét mazané

Miloslavu Bláhovi vězeňská administrativa přidělila číslo A016460, kterým před dozorci hlásil. Trest si měl odpracovat na uranu v táboře Eliáš na Jáchymovsku. Ocitl se mezi asi šestistovkami vězňů, kteří odcházeli na denní i noční osmihodinové směny do dolu. Bláhu přiřadili do čety k vězni Iberalovi.

„To byl čistokrevný Hanák, dodnes ho slyším, jak mi říká: ´Miló, to mosíš bét chytré, mazané a vypečené!´ Ale vztekloun to byl stoprocentní. Když mu něco nešlo, tak hrozně řval. Ale dalo se s ním domluvit. Řekl jsem mu, že v sobotu nepůjdu. On na to, že půjdu do bunkru, takových tu už bylo. Zeptal jsem se, jestli by to nějak nešlo, že bychom šli na noční. A on na to: ´A víš, že jo! Půjdeme na noc.´ Takže jsme měli každou sobotu přes den volno a chodili jsme na noc,“ vypráví Bláha, kterému jeho náboženství předepisuje sobotu jako posvěcený den, čas odpočinku od svítání do soumraku.

Vymodlená bible

Vězni na lágru Eliáš netrpěli tolik hladem, s chlebem prý vězni vycházeli, ale zimou. Na celý vězeňský barák, kde se jich na třípatrových palandách tísnily tři desítky vězňů, fasovali pouhý jeden kýbl uhlí na celý den a noc. Zimu Bláha zaháněl fíglem, který mu kdysi poradil tatínek:

„Když je zima, je lepší sundat oblečení a dát si to jako přikrývku. Mezi deky jsme vsunuli vězeňský mundúr, a tím se přikryli. Dozorci přišli v noci a strhli vám to. Na nástupu jsme mrzli třeba čtyři hodiny, když jim neseděly počty. Mezi tím dělali na barácích filcunk. To vám vyházeli všechny věci na hromadu a do věcí nasypali cukr, co jste si našetřili,“ vypráví Bláha, který ukrýval na vězeňské cimře bibli díky spoluvězni Tomečkovi.

Tomeček ji získal od civilních zaměstnanců v dolech a ukrýval ji na baráku. Když se dozvěděl, za co Bláha sedí, nabídl mu, že si jí může kdykoliv půjčit. Pro Bláhu představovala poklad. Během jedné prohlídky ji dozorci objevili.

„Představte si, já na tom apelplazu mrznul a modlil se, aby ji nenašli. Když nás pustili na baráky, tak jsem ji našel otevřenou na jedné kupě hadrů. Objevili jí, ale nesebrali,“ vypráví dojatý Bláha, který si dodnes tuto bachařskou „laskavost“ nedokáže vysvětlit.

Táto, přijď někdy domů

Ještě před soudem požádala Bláhova manželka o návštěvu svého muže. Chtěla se i se synkem rozloučit, přijeli také jeho tatínek s maminkou. Bachař nedovolil, aby se jeho syn k tatínkovi přiblížil, stáli třicet metrů daleko na konci chodby. Když paní Bláhová prosila, zda může přinést dítě blíž, dozorce jí odsekl: „Nedělejte z toho tyjátr.“

Na lágru, po dvou a půl letech věznění, vyhověli rodinné žádosti a umožnili návštěvu a dokonce si vězeň Bláha mohl synka vzít na kolena: „Když jsem odcházel na vojnu, byli mu tři měsíce. Teď už byl větší, mohlo mu být skoro pět let. Ale stále mlčel. Podala mi ho přes stůl, bachař svolil, držel jsem ho na klíně. Nenápadně jsem mu do kapsy šoupl takovou taštičku, co jsem vyřezal ze zubní pasty. On se pořád na mě koukal. A najednou řekl: ´A tatínku, přijď taky k nám někdy domů.´ To bylo kafe! To jsem ho slyšel poprvé mluvit,“ vzpomíná dojatě Miloslav Bláha.

Nebližším přítelem se mu na lágru Eliáš stal spoluvězeň Vojtěch Matyáš: „Někdo přijde na cimru: ´Je tu Bláha?´ Stál jsem mezi postelemi, vykoukl jsem a říkám, tady jsem. ´Som Béla Máťaš a buďem s těbou robiť.´ ´A jak jsi na to přišel? Já nikoho do party nepotřebuju.´ Že mu na vrátnici řekli, že tu je adventista,“ popisuje první seznámení s odsouzeným vrahem Matyášem adventistický kazatel.

Hříšný Béla

Vojtěch Matyáš si říkal maďarsky „Béla“. Narodil roku 1923 v Košicích na Slovensku. Tatínek pracoval jako horník, maminka starala o děti. Vychodil jen pět tříd, do obuvnického učení nastoupil jen na kratičkou dobu:

„Byli jsme chudí. Mnohdy jsme neměli ani na chleba. Dnes i ti nejnuznější mají chleba. Máte všechno, auta, domy, televize. Když jsem nastoupil do učení k obuvníkovi, musel jsem se stravovat doma, takže to nešlo,“ popisuje Matyáš, kterému během dospívání zemřeli oba rodiče, s bratry se nepohodl, zřekli se ho a vyhodili.

Potuloval se po Slovensku, dva roky posluhoval kdesi na faře: „Ale dostával jsem málo jídla a peníze žádné,“ vysvětluje, proč odešel.

Někdy v roce 1944 nastoupil k pracovním jednotkám maďarské armády, se kterými kopal protitankové zákopy na jižním Slovensku. Z jednotek dezertoval a utekl do Rakouska, kde ho zadržela vojenská hlídka. Několik týdnů otrocky pracoval v jenom z pobočných koncentračních táborů Mauthausenu.

Po osvobození tábora americkou armádou se opět bezcílně potuloval po Československu, postupně se vracel se domů do Košic. Po cestě několikrát uprosil sedláky, kteří mu dali za práci najíst. Často kradl: „Žil jsem zlým způsobem. Zlo mě přitahovalo. Všichni mě jen využívali, měl jsem hlad,“ vysvětluje Matyáš, který se nakrátko spřátelil s jedním adventistou, kterého potkal.

„S ním jsem si rozuměl, chápal mě. Přivedl mě do sboru, a to se mi líbilo,“ říká Matyáš, kterého křesťanství sice oslovilo, ale ne zas tolik, aby se změnil.

Doživotí za vraždu

Kdesi u sedláka, kde mu dali práci, ukradl sekerku a utekl. Opět se bezcílně toulal: „Přišel jsem do lesa na břeku řeky. A tam spal hajný. Měl hodinky, měl pušku. Já jsem měl sekerku. Vůbec jsem nepřemýšlel, co mě čeká. Tak jsem ho zabil. A hodinky a pušku jsem ukradl. Říkal jsem si: ´A teď mám pušku a náboje, hej! Můžu krást!´ Pak na mě přišla taková lítost, že jsem si řekl, nedělej to. Pušku jsem schoval a šel jsem dál,“ zadrhávaně popisuje Vojtěch Matyáš vraždu, kterou spáchal v roce 1946.

Daleko nedošel. Ve vesnici tohoto tuláka se sekerkou zadrželi četníci. Ještě netušili, co spáchal. Na stanici ho ztloukli a odvezli k sedlákovi, od kterého utekl. Další den objevili mrtvé tělo hajného a ještě ten den si zajeli pro Matyáše. Prokurátor mu navrhoval trest smrti, ale otec zavražděného hajného požádal o milosrdenství. Matyáš putoval do Leopoldova s doživotním trestem.

Vojtěch Matyáš seděl v Ilavě, Jihlavě, na příbramských a jáchymovských lágrech. Všude se vyptával na adventisty. Byli to prý jediní lidé v jeho životě, kteří se k němu chovali přátelsky. Obdivoval jejich pevnou vírou, která je přivedla do vězení.

„Vojta byl jako malé dítě. Třeba. Šli jsme ze šachty po šichtě a Vojta na mě: ´Milo, pojď si hrát na schovky!´ A už se někde krčil a volal: úúú!´ Jednou na lágr přijeli policejní vyšetřovatelé, chtěli mu přišít další vraždu. Podrobili ho křížovému výslechu. Sledoval to místní bachař a pak zvolal. ´Už toho nechte! Matyáš nelže!´ To byl člověk, který nezalhal. Opravdu stoprocentní člověk,“ vypráví Miloslav Bláha.

Matyáš ve vězení přijal adventistickou víru a začal s nimi přísně dodržovat zasvěcený den, i on odmítal v sobotu pracovat.

Víru Matyáše bachaři testovali nejvíce

Vojtěch Matyáš je adventistické církvi legendou. Už několik let se historici a redaktoři Paměti národa a Ústavu pro studium totalitních režimů zabývají tématem politických vězňů, kteří vzdorovali komunistickému režimu z náboženského přesvědčení.

Každý adventista, jehož vyprávění jsme dokumentovali, se naléhavě před natáčením ptal, jestli už jsme byli za Matyášem? Všichni ho znali, protože se s Matyášem seznámili právě ve vězení. Za komunismu se tito věřící opakovaně dostávali za mříže, když - tak jako Bláha - odmítali splnit vojenský rozkaz, aby nastoupili do práce i v sobotu.

I ve vězení byli trestáni za odmítání sobotní směny. Bachaři je nechávali stát celý den či noc venku v dešti a sněhu, bez jídla a pití, do umdlení. Někteří adventisté poznali za trest korekce. Dozorci věděli, že o sobotách budou s těmito věřícími problémy, došlo jim, že adventisté a jehovisté to se sobotou myslí vážně, vždyť se do vězení dostali právě z tohoto důvodu.

Ale aby vzdoroval kriminální vězeň, vrah hajného? „Vojtovi nevěřili, křičeli na něj: ´Bláha může, to je něco jiného! Ale ty ne!,“ vypráví Bláha. Víru Matyáše bachaři všemožně surově testovali. Například mu boty přibili k podlaze a Matyáš se nemohl pohnout mnoho hodin:

„Dali mě do takové betonové budovy, kde bylo deset malých místností. Do jedné mě dali. Byla to úplně holá maličká betonová místnost – ani postel tam nebyla. A navíc hrozná tma. Člověk nevěděl, zda je den nebo noc. Nalili mi do cely vodu. Celý den jsem stál v té vodě, která se skrz beton nemohla prosáknout pryč. Byla zima, mráz. Já měl letní oděv. Nohy jsem měl úplně červené. Děkuju Pánu Bohu, že nemám dnes nemocné nohy,“ vypráví Matyáš.

Kartáček s adresou

Miloslava Bláhu propustili v polovině trestu po třech a půl letech v roce 1956. Loučil se Matyášem, kterému nabídl, že až ho třeba jednou pustí, ať k němu přijde, že mu pomůže. Matyáš si špendlíkem vyryl Bláhovu adresu na držátko svého kartáčku.

Miloslav Bláha se po propuštění vrátil domů do Pardubic. Víc než deset let pracoval jako kopáč a montér, v šedesátých letech získal místo zahradníka u pardubického zámku. O sobotách tajně kázal a sloužil bohoslužby po soukromých bytech.

V roce 1968 mu komunistické úřady oficiálně vrátili povolení k výkonu duchovní služby. Stal se kazatelem pro pardubický, choceňský a přeloučský sbor. Věřící ho zvolili za tajemníka Adventistické církve sedmého dne. Těší se z rodiny, má dva syny, dvě vnučky a dva pravnuky.

Vojtěcha Matyáše propustili po dvaceti letech na amnestii v roce 1966. Z vězení vyšel starší, tělesně zničený, povahově proměněný muž: „Ani jsem nevěděl, co mám dělat z té radosti, že jsem na svobodě. Měl jsem na výběr dvě cesty. Krást. Ale toto není život. Anebo druhá cesta: jít k Bláhovi. Tak jsem šel k Bláhovi,“ vypráví Matyáš, jehož vyprávění v roce 2010 zdokumentoval Adam Hradilek.

„A věříš ještě?,“ ptal se vrah kazatele

Miloslav Bláha si do detailu pamatuje na noc, kdy u nich v Pardubicích zazvonil Matyáš s velkým cestovním kufrem: „Kufr nechal stát a ptá se: ´A Milo, ještě věříš?´ ´Jak to myslíš? Jistě, věřím, pojď dál!´ ´Tak jdu dovnitř!´ A teprve pak šel se mnou,“ vypráví s pohnutím v hlase Bláha.

Lidé se propuštěného trestance zprvu báli: „No jo, báli se, ale Bláha se nebál, ten jediný věděl, kdo jsem,“ lapidárně konstatuje Matyáš. Kazatel Bláha příteli koupil oblečení, jídlo, uvolnil mu pokoj ve svém domku a sehnal mu práci. Matyáš nastoupil ke kopáčům do čety pana Bláhy.

Později jedna dívka z adventistického sboru přišla za panem Bláhou s prosbou, zda by si jí Matyáš nevzal za ženu. Po svatbě se slečnou Aničkou, se odstěhovali na Slovensko do vesnice Brestovec, kde si koupili malý domek:

„Měli jsme se dobře. Když jsem žil hříšným životem, tak mi to vyhovovalo, protože jsem neznal boží pravdu. Člověk žijící v temnotě se dopouští zlých věcí. Dnes zlé věci nenávidím. Kvůli zlu jsem seděl dvacet let v kriminále. Chci zemřít v boží pravdě,“ lituje Matyáš let v kriminále.

Denně si čte bibli a pociťuje obavy z dnešní generace: „Máte všechno. Ale jedna věc chybí – a to je poznání boží vůle. Jeden nad druhým se povyšuje. Společnost je rozdělená, každý jen za sebe. A to je ta osudná chyba dnešní generace. Všude je tolik zla.“


Paměť národa

Příběhy Miloslava Bláhy a Vojtěch Matyáše zdokumentovali redaktoři Post Bellum pro Paměť národa. Tato unikátní sbírka dnes obsahuje už několik tisíc vyprávěných příběhů válečných veteránů, odbojářů, politických vězňů a mnohých dalších. Vzniká díky drobným dárcům. Připojte se i vy třeba tak, že vstoupíte do Klubu přátel Paměti národa. Děkujeme.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud