Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Když odmítl donášet na Beneše, komunisté ho zavrhli. Autor Anthropoidu pak pracoval pro USA

Když odmítl donášet na Beneše, komunisté ho zavrhli. Autor Anthropoidu pak pracoval pro USA

Když se řekne operace Anthropoid, vybaví se většině lidí především parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík. Málokdo si ale s útokem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha spojí autora celé akce. Generál František Moravec přitom osobně oba muže vybral, aby splnili největší odbojovou akci druhé světové války. Do protektorátu vysílal nejlepší československý zpravodajec i další parašutisty. Po válce ale odmítl Moravec spolupracovat s komunisty a ti na něj začali proto chystat dehonestační kampaň. Než mohl být generál odsouzen v dalším z politických procesů, uprchl za hranice a o dvacet let později zemřel ve Washingtonu ve službách americké tajné služby. O zpravodajském esu druhé světové války nyní vyšla nová kniha Jaroslava Skopala, která odhaluje i další zajímavosti z jeho osobního a pracovního života.

„Pohled na generála Moravce je stále dvojí. Podle mě to odráží i současné rozdělení společnosti. Ti, kteří stále vnímají Rusko jako silného partnera, o kterého se můžeme opřít, pravděpodobně Moravcův přínos stále zpochybňují, protože on se Rusům postavil. Ti, kterým je bližší západní demokracie, jeho činy ale doceňují,“ vysvětluje pro INFO.CZ autor nové knihy Generál František Moravec: jeho boj, rodina, vzpomínky Jaroslav Skopal. O postavu našeho zřejmě nejvýkonnějšího zpravodajce se začal zajímat v podstatě náhodou díky seriálu České století.

„Tehdy v roce 2013 jsem viděl díl, který se jmenoval Kulka pro Heydricha a jednou z důležitých osob tam představoval František Moravec. Bylo tam naznačeno, že právě on spolurozhodoval o atentátu. Poznal jsem, že je to důležitá osobnost, a jakmile jsem začal číst jeho paměti, tak mě velice zaujaly jeho politické názory a schopnosti. On nebyl jen voják, ale už dlouho dopředu například věděl, že přijde nějaký Mnichov a upozorňoval na to,“ popisuje Skopal. Záhy dostal také k dispozici od Moravcovy praneteře Marty Šenkapounové řadu osobních a rodinných dokumentů a rozhodl se, že Františku Moravcovi věnuje celou knihu.

Studium jazyků vyměnil za vojenskou kariéru

Moravec se narodil 23. července 1895 v Čáslavi jako nejstarší z deseti dětí do rodiny městského úředníka. Z obecné školy záhy přestoupil na gymnázium a po něm se rozhodl pro studium filologie na Karlově univerzitě. Do toho ale přišla válka a Moravec musel v roce 1915 narukovat a poprvé tak nuceně opustit vlast. Absolvoval důstojnickou školu a bojoval na východní frontě, kde ale už počátkem roku 1916 přešel s celou svojí skupinou do zajetí. Následně bojoval na srbské, rumunské i soluňské frontě. Poté byl převelen do Francie a Itálie. Po návratu do vlasti už pak ve studiu jazyků na univerzitě pokračovat nechtěl.

„Myslím, že byl zaměřený na jazyky a měl ten obor rád, ale potom, jak se dostal do války, tak se to změnilo. Na vojně dostal záhy vyšší funkci, protože na něm poznali, že je schopný. Tvrdí se o něm, že měl také velké vlastenecké cítění. To se podle mě projevilo právě po roce 1918, kdy ještě mladá republika musela řešit různé problémy, ke kterým byli potřeba schopní lidé. A Moravec zcela přirozeně poznal, že v armádě najde dobré uplatnění a ke studiu už se vracet asi nechtěl,“ domnívá se Skopal, který dodává, že Moravec ještě po skončení války bojoval s maďarskými revolucionáři na Slovensku. Následně byl přidělen k posádce do Plzně.

Zde se seznámil s Vlastou Novákovou, se kterou se záhy oženil a měli společně dvě dcery, Hanu a Taťánu. Ve 20. letech absolvoval Vysokou školu válečnou a jako nejlepší student si mohl vybrat příští umístění. Z rodinných důvodů si zvolil Plzeň. O jeho schopnostech se ale vědělo, a proto byl už v roce 1930 povolán do Prahy do hlavního štábu, kde se stal velitelem druhého oddělení a naplno se ponořil do práce tajných služeb.

Věděl předem o Mnichovu i březnové invazi. Utekl ale bez rodiny

30. léta ubíhala ve znamení strachu z možného konfliktu. Moravec tušil o blížícím se nebezpečí, dostával totiž informace přímo od zdroje. V roce 1937 se mu totiž povedlo navázat spolupráci s Paulem Thümmelem, neboli agentem A-54, který dodával tajným službám informace o německé armádě. Nedělal to ovšem nezištně.

„Udal, že by si rád vydělal peníze, ale přitom že by také rád zůstal naživu co možná nejdéle. (…) Zeptal jsem se na jeho motivy. Řekl, že z důvodu soukromých potřebuje nutně sto tisíc marek,“ uvádí ve svých pamětech Špion, jemuž nevěřili Moravec. Thümmel ho s nabídkou dodávání informací kontaktoval sám. Poskytoval pak zprávy, které byly pro zpravodajce velmi cenné, a po roce 1938 byl také v kontaktu s odbojovou skupinou Tři králové, kterou tvořil Václav Morávek, Josef Mašín a Josef Balabán.

Zpravodajci nejen, že předvídali Mnichovskou dohodu, ale věděli také, že dojde pravděpodobně k zabrání celého Československého území. „Několik dnů před 15. březnem řekl Moravcovi britský zpravodajec Harold Gibson, že Britové jsou připraveni nejvyšší české zpravodajce dostat za hranice. Letadlo mělo 12 sedadel a Moravcovi bylo nabídnuto, že si s sebou může vzít i svoji rodinu. On to ale odmítnul, protože předpokládal, že stíhání příbuzných nezačne první den okupace a jeho blízcí se budou moci za ním dostat hned po něm. Proto se rozhodl, že místa v letadle obsadí místo svojí rodiny dalšími blízkými spolupracovníky. Jeden z nich ale odlet letadla nestihl, takže bylo nakonec obsazeno 11 míst, a proto se v souvislosti s touto skupinou mluví o takzvané Jedenáctce,“ vysvětluje Skopal. Právě tito muži pak stáli v exilu u zrodu plánu posílat do protektorátu parašutisty.

Moravcova žena a dcery se k otci v Británii připojily asi po čtyřech měsících, když absolvovaly krkolomnou cestu přes hranice do Polska, kde pobývaly chvíli i na české ambasádě ve Varšavě, a posléze se lodí dostaly do Británie. Tady se Moravec ihned zapojil do práce. Tlak na výkonnost ale sílil.

Kubiše s Gabčíkem vybíral osobně

„Myšlenka atentátu na Heydricha nevznikla sama od sebe, ale tlakem západních mocností, ale i Sovětského svazu. Ty požadovaly, aby okupované země dávaly Hitlerovi viditelně najevo nesouhlas. Edvard Beneš tuto záležitost konzultoval především právě s Františkem Moravcem, a když diskutovali, koho by měli odstranit, aby to mělo potřebný účinek, mluvili například i o ministru Emanuelu Moravcovi, který byl symbolem kolaborace. Nakonec se ale rozhodli, že to je příliš malá ryba, která svět zajímat nebude, a zvolili jako terč Reinharda Heydricha,“ objasňuje Skopal.

„Akce by měla dvojí účel. Za prvé by to byl mocný projev odporu proti okupaci, který by vymazal pečeť pasivity a pomohl Československu mezinárodně. Za druhé by mohl znamenat obrození odbojového hnutí tím, že akce by se stala jiskrou, jež by roznítila masový odpor mezi obyvateli,“ vzpomíná v pamětech Moravec. Kubiše a Gabčíka pro tento úkol vybral osobně. Seznámil je také s účelem operace Anthropoid.

„Řekl jsem, že největší pravděpodobnost je, že zahynou na místě činu. Měli právo na to, abych jim řekl plnou pravdu bez příkras, a tak jsem se jim teď snažil realisticky nastínit jejich pravděpodobný osud. (…) V jejich odpovědi nebyla přecitlivělost. Gabčík řekl, že se dívá na misi jako na válečnou akci a na riziko smrti jako na přirozené. Kubiš mi poděkoval za to, že jsem ho vybral na tak důležitou akci,“ popisuje Moravec v memoárech.

Odmítl donášet na Beneše, proto ho komunisté dali na černou listinu

Přestože akce byla úspěšná, vzbudila mezinárodní ohlas a zajistila v podstatě poválečné obnovení Československa v původních hranicích, Moravcovo postavení se v následujících měsících výrazně změnilo. „Když si Rusové začali uvědomovat, že budou vítěznou mocností, začali tlačit na pilu a požadovali po Benešovi, aby v budoucí vládě bylo co nejvíce komunistů,“ vysvětluje Skopal. Komunisté chtěli získat ke spolupráci i Moravce.

„V pamětech vzpomíná, jak jednal se sovětským velvyslancem a agentem Ivanem Čičajevem, který po něm žádal, aby donášel na prezidenta Beneše. Moravec to odmítl a z Ruska přišla odpověď, že ještě něco uvidí. Tehdy se dostal na černou listinu,“ dodává Skopal. Ve zpravodajství už pro něj nemělo být místo.

Moravec už jako generál se vrátil zpět do vlasti v červnu 1945. Přestože vláda doporučovala Benešovi jeho penzionování, nestalo se tak a Moravec byl odeslán na nucenou dovolenou. Zároveň začalo jeho vyšetřování, protože jej generální prokurátor obvinil z toho, že v době, kdy prchal z Československa, nezničil a neodvezl důležité zpravodajské materiály.

„Vinili ho, že nedal včas jasné rozkazy, ale i kdyby to tak udělal, tak by si našli něco jiného, potřebovali ho odstranit. Ty materiály přitom zničili přímo v Praze. Moravec popisuje, že dokumenty se spálily přímo na štábu a smrad z toho pálení tam byl cítit, ještě když tam po obsazení země přišel nacistický admirál Wilhelm Canaris, aby to tam převzal,“ doplňuje Skopal. Vyšetřování bylo nicméně nakonec zastaveno a Moravce koncem roku umístili na post velitele divize v Mladé Boleslavi, což vzhledem k jeho zkušenostem bylo poměrně podřadné místo.

Na třetí cestu do exilu si vzal ponožky, vyznamenání a revolver

Po únorových událostech 1948 bylo generálovi jasné, že bude muset opět do exilu. Podle Skopala chystali komunisté už před převratem další vykonstruovaná obvinění, která měly vyústit v monstrproces. Moravec se tak rozhodl zemi opustit. S sebou si vzal břitvu, kapesníky, ponožky, americká a britská vyznamenání, nabitý revolver a 24 nábojů. Dramatický přechod hranic Skopal také přiblížil prostřednictvím vyprávění Zdeňka Lukaštíka, který Moravce do zahraničí pomáhal převést.

Svědectví Zdeňka Lukaštíka o Moravcově útěku za hranice
„Byla nádherná měsíční noc, měsíc ozařoval celou krajinu a i koruny stromů. Dal jsem smluvený signál do lesa, naši pohraničníci mi odpověděli podobně (světlem baterky) a já ještě opakoval pokračování signálu. Potud tedy vše v pořádku. Pak se však proti obzoru objevily v měsíčním světle uniformy našich pohraničníků, o čemž ovšem generál Moravec nemohl vůbec vědět, vždyť ani pořádně nevěděl, kdo ho na hranice dovezl. To, že nám věřil, bylo jen na základě domluvených hesel mezi Nigrinem a ním. Jakmile spatřil uniformy, tak pochopitelně myslel na zradu, na to, že byl vylákán do připravené pasti. Skočil do příkopu, zalehl tam, vytáhl revolver, o kterém se právě v závěru své knihy zmiňuje, a začal střílet. Naštěstí ne po nás, ale po pohraniční hlídce. Ti v domnění, že věc je prozrazena, a že snad se jedná o příslušníky OBZ - vojenské tajné služby, opětovali palbu, pochopitelně že z automatů. Bylo to prostě najednou jako u Verdunu. Byl jsem si okamžitě vědom, že jako další pokračování této nechtěné situace se začnou stahovat na toto místo další hlídky, které však o celé akci nemají tušení, takže vše mohlo skončit velkou tragédií pro obě strany. Generála Moravce jsme spolu s Hrnečkem odzbrojili, já opakoval ústně další heslo veliteli hlídky - byl to jeden z blízkých přátel plukovníka Hrnečka, takže i toho poznal, já jsem mu řekl, aby nestříleli, že jdu k nim. Vše se vysvětlilo a protože stále přece jen nevěřili, tak jsem vzal jednoho pohraničníka, aby šel se mnou a na místě se přesvědčil, že to není žádná zrada. Pak již šlo vše, jak mělo původně jít, tedy pohraničníci vzali s sebou Moravce, který však stále ještě věřil na zradu a cestou mi stále vyhrožoval, že udělá ve svém životě vše, aby se mi pomstil. Byl jsem rovněž rozrušen a tak jsem hlídce řekl, aby ho na hranicích na rozloučenou za mě někam nakopli. Vše dobře dopadlo, Moravec přešel na druhou stranu a my rychle zmizeli z místa dříve, než se objeví někdo z nezasvěcených.“

Moravcovy paměti Špion, jemuž nevěřili končí právě ve chvíli, kdy se chystal potřetí nuceně opustit svou vlast. Generál tak už nezaznamenal posledních dvacet let svého života, které i podle Skopala už pro něj zřejmě nebyly tak šťastné.

Pokus o záchranu Rudolfa Slánského nevyšel

Moravec začal spolupracovat s americkou tajnou službou a působil v Západním Německu, kde vedl skupinu OKAPI, která získávala informace z komunistického Československa. Poslední známější Moravcovou akcí byl jeho pokus o únos/emigraci Rudolfa Slánského. Čeští exiloví zpravodajci totiž vycítili, že se nad ním stahují mračna a chtěli ho kontaktovat s nabídkou, že mu zajistí bezpečný azyl, protože předpokládali, že by jim mohl poskytnout cenné informace. Dopis se ale dostal do špatných rukou a stal se naopak jednou z mnoha záminek pro zatčení Slánského, kterého komunisté nepravdivě vinili ze špionáže pro imperialisty.

Začátkem 60. let se Moravec odstěhoval trvale do USA, kde žil dál se svou ženou, která uprchla z Československa zároveň s ním, ale jinou cestou. Poslední roky svého života pracoval generál pro americké tajné služby jako poradce pro Československo. Zemřel 26. července 1966 cestou do práce na srdeční záchvat.

Moravec měl kromě komunistů prý i mnoho dalších nepřátel, za což mohla jeho někdy přísná povaha a podle některých i ambicióznost. „Pokud ale máme ale soudit, jaký opravdu byl, můžeme se řídit například zachovanými blahopřáními kolegů z celého světa k jeho 70. narozeninám. Mluví v nich o tom, že byl přísný a trochu arogantní a mohl být někdy až pichlavě ironický. Přesto všechno se shodují, že to byl dobrý velitel,“ dodává Skopal.

  
 

Skupinka cizinců v centru Prahy brutálně napadla číšníka. Šli na něj v sedmi, je ve velmi vážném stavu

Pražští kriminalisté hledají skupinu sedmi mužů, zřejmě cizinců, kteří v sobotu večer napadli číšníka na zahrádce restaurace ve Vladislavově ulici. Muž skončil ve velmi vážném stavu na jednotce intenzivní péče a podstoupil operaci hlavy. Za těžké ublížení na zdraví a výtržnictví hrozí pachatelům v případě odsouzení až deset let vězení.

Na webu zveřejnili policisté fotografie všech sedmi podezřelých i video z napadení, které se odehrálo na náměstíčku u obchodního centra Quadrio. Záběry najdete na konci článku.

Číšník se dostal do konfliktu s hledanými poté, co je upozornil, že nemohou na zahrádce konzumovat donesený alkohol. "Skupina sedmi mužů zaútočila na personál restaurace, jednoho číšníka povalili na zem a tam ho začali mlátit pěstmi a kopat do něj. Když poškozený zůstal bezvládně ležet na zemi, tak podezřelí z místa utekli na tramvaj číslo 14 a odjeli směrem na Karlovo náměstí," popsal napadení mluvčí policie.

Link

Kriminalisté na základě dosavadního vyšetřování předpokládají, že podezřelí jsou cizinci, kteří by mohli bydlet v hotelu, penzionu či jiném typu ubytování v Praze nebo okolí. "Proto prosíme především recepční a všechny jiné svědky, jestli muže viděli nebo vědí, kde by se mohli nacházet, ať kontaktují tísňovou linku 158," uvedl mluvčí.

4934827:article:true:true:true

4934826:article:true:true:true

4934825:article:true:true:true

-1