Architekt, sběratel, prozaik, podnikatel, vydavatel, publicista, dokumentarista… tím vším je nebo v minulosti byl Michael Třeštík, jenž na svém populárním facebookovém profilu s humorem sobě vlastním tituluje sám sebe jako „dezorientovaného seniora“. Ve skutečnosti se však jeví právě naopak: přemýšlivý elegán se zálibou v krásnu se i ve zralém věku aktivně zajímá o společenské a politické dění. V den, kdy jsme se setkali, měl právě za sebou autorský literární křest a v unikátním letenském bytě s kubistickým rázem, v němž už roky bydlí se svou manželkou, známou dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou, mi poněkud unaveně uvařil kávu na kubistickém podšálku. Rozpovídal se mimo jiné o tom, proč jeho úspornému, říznému stylu vyhovuje právě formát sociálních sítí.
Vy jste včera křtil dokonce hned dvě své knihy najednou. Tvrdíte o sobě zároveň často, že jste introvert. Je pro vás vystupování na veřejnosti stresující?
Mám k tomu trochu ambivalentní postoj. Křest knihy je samozřejmě příležitost, kterou by si měl člověk užít. Trochu to hraje na notu ješitnosti, přijdou tam lidi a tak dále. Na druhou stranu jsem opravdu plachý člověk a dělá mi problém mluvit před lidmi. Zadrhne se mi hlas, začne se mi klepat, a to i když přesně vím, co mám říci. Jinak to ale není žádné drama, stačí, když si dám dva panáky.
Literatura vás provází odmalička – vaše maminka měla blízko k některým básnickým legendám, stál jste kdysi za zrodem literárního časopisu Divoké víno a později jste řídil literární týdeník Tvar, který vychází dodnes. Sledujete mladé české autory?
Vlastně jenom náhodně, víceméně nesleduji. Byly doby, kdy jsem českou literaturu sledoval pravidelně a pečlivě, a to i tu zahraniční, to už ale dlouho neplatí.
Co vás od ní odklonilo?
Hlavně to, že jsem začal zase psát. Když píšu, neumím zároveň číst, protože mě to příliš ovlivňuje. Bojím se, abych pak „nenačichl“ nějakým stylistickým tónem, uchoval si autonomii. Další věc je, že už není tolik času. Beletrii jsem v nějaké chvíli odsunul na druhou kolej a jediné, k čemu se vracím, je poezie.
V knize i na svém populárním facebookovém profilu používáte k popisu všednodenních situací prostředky jako je humor, či (se)beironie a formy zkratky či glosy. Našla by se u vás v knihovně díla v podobném duchu? Máte rád třeba Fulghuma?
Vlastně ani ne. Dokonce jsem spoustu těch „profláknutých“ humoristických věcí jako jsou Tři muži ve člunu a podobně ani nečetl. Lehčí forma nicméně do jisté míry odpovídá mému vidění světa. Doopravdy mě ale zajímá ale hlavně hra s jazykem. Na ploše statusu si může člověk leccos vyzkoušet, hrát si, zkoušet měnit tón, a to mě baví. A knihy, které píšu, ty zase myslím vážně – tam má jít o literaturu a nikoli o nějakou legraci. Protože jsem z rodiny, kde měla literatura velký zvuk a kniha znamenala skutečnou hodnotu, vždycky jsem tíhl k tomu, nějakou sám napsat. Pak jsem se do toho pustil, ale dalo to strašnou práci. Mělo to sice úspěch, ale pak se změnila doba a já zjistil, že musím změnit rodinné paradigma, podle něhož bylo nejdůležitější být intelektuál, dělat ušlechtilé věci, nehledět na peníze a věnovat se tomu, co člověka těší. Když se začaly rozevírat nůžky mezi nižší střední třídou a střední třídou, rozhodl jsem se, že chci přeskočit na tu horní nožnici. Pokoušel jsem se podnikat a asi na 20 let jsem ze všeho ostatního vypadl. Teprve teď se k tomu vracím zase zpátky.
