Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Krásné manželství jsme si se ženou museli odpracovat, říká architekt a spisovatel Třeštík

Krásné manželství jsme si se ženou museli odpracovat, říká architekt a spisovatel Třeštík

Architekt, sběratel, prozaik, podnikatel, vydavatel, publicista, dokumentarista… tím vším je nebo v minulosti byl Michael Třeštík, jenž na svém populárním facebookovém profilu s humorem sobě vlastním tituluje sám sebe jako „dezorientovaného seniora“. Ve skutečnosti se však jeví právě naopak: přemýšlivý elegán se zálibou v krásnu se i ve zralém věku aktivně zajímá o společenské a politické dění. V den, kdy jsme se setkali, měl právě za sebou autorský literární křest a v unikátním letenském bytě s kubistickým rázem, v němž už roky bydlí se svou manželkou, známou dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou, mi poněkud unaveně uvařil kávu na kubistickém podšálku. Rozpovídal se mimo jiné o tom, proč jeho úspornému, říznému stylu vyhovuje právě formát sociálních sítí.

Vy jste včera křtil dokonce hned dvě své knihy najednou. Tvrdíte o sobě zároveň často, že jste introvert. Je pro vás vystupování na veřejnosti stresující?

Mám k tomu trochu ambivalentní postoj. Křest knihy je samozřejmě příležitost, kterou by si měl člověk užít. Trochu to hraje na notu ješitnosti, přijdou tam lidi a tak dále. Na druhou stranu jsem opravdu plachý člověk a dělá mi problém mluvit před lidmi. Zadrhne se mi hlas, začne se mi klepat, a to i když přesně vím, co mám říci. Jinak to ale není žádné drama, stačí, když si dám dva panáky.

Literatura vás provází odmalička – vaše maminka měla blízko k některým básnickým legendám, stál jste kdysi za zrodem literárního časopisu Divoké víno a později jste řídil literární týdeník Tvar, který vychází dodnes. Sledujete mladé české autory?

Vlastně jenom náhodně, víceméně nesleduji. Byly doby, kdy jsem českou literaturu sledoval pravidelně a pečlivě, a to i tu zahraniční, to už ale dlouho neplatí.

Co vás od ní odklonilo?

Hlavně to, že jsem začal zase psát. Když píšu, neumím zároveň číst, protože mě to příliš ovlivňuje. Bojím se, abych pak „nenačichl“ nějakým stylistickým tónem, uchoval si autonomii. Další věc je, že už není tolik času. Beletrii jsem v nějaké chvíli odsunul na druhou kolej a jediné, k čemu se vracím, je poezie.

V knize i na svém populárním facebookovém profilu používáte k popisu všednodenních situací prostředky jako je humor, či (se)beironie a formy zkratky či glosy. Našla by se u vás v knihovně díla v podobném duchu? Máte rád třeba Fulghuma?

Vlastně ani ne. Dokonce jsem spoustu těch „profláknutých“ humoristických věcí jako jsou Tři muži ve člunu a podobně ani nečetl. Lehčí forma nicméně do jisté míry odpovídá mému vidění světa. Doopravdy mě ale zajímá ale hlavně hra s jazykem. Na ploše statusu si může člověk leccos vyzkoušet, hrát si, zkoušet měnit tón, a to mě baví. A knihy, které píšu, ty zase myslím vážně – tam má jít o literaturu a nikoli o nějakou legraci. Protože jsem z rodiny, kde měla literatura velký zvuk a kniha znamenala skutečnou hodnotu, vždycky jsem tíhl k tomu, nějakou sám napsat. Pak jsem se do toho pustil, ale dalo to strašnou práci. Mělo to sice úspěch, ale pak se změnila doba a já zjistil, že musím změnit rodinné paradigma, podle něhož bylo nejdůležitější být intelektuál, dělat ušlechtilé věci, nehledět na peníze a věnovat se tomu, co člověka těší. Když se začaly rozevírat nůžky mezi nižší střední třídou a střední třídou, rozhodl jsem se, že chci přeskočit na tu horní nožnici. Pokoušel jsem se podnikat a asi na 20 let jsem ze všeho ostatního vypadl. Teprve teď se k tomu vracím zase zpátky.

Tím vlastně implicitně říkáte, že se oboje vylučuje...?

Do jisté míry jo. Chcete-li pořádně psát nebo pořádně zakládat firmu, nemůžete dělat oboje najednou. Nastavení té potřebné vnitřní pozornosti může být jenom jedno.

Lidé ve zralém věku mívají často k novým médiím rezervovaný postoj; je pro ně těžké je ovládat, nerozumí tomu, jak fungují, nebo jsou konzervativnější a vadí jim, jak se tam lidé prezentují. Rozumíte jim?

Já jsem s tím problém neměl. Ve svém věku jistě konzervativní jsem, ale ne v tomto směru. Nová média a nové možnosti mě naopak přitahují; kdysi jsem snil o tom, že by existovaly nějaké noviny, do kterých bych mohl psát pravidelné sloupky, třeba jednou týdně. To je ale přeci jen trošku těžkopádné: a najednou přijde medium, do kterého to můžete „sypat“, jak se vám to daří. Navíc to přináší i jiný pohled na lidi. Říká se, že je to sociální bublina a že se tam jenom plká. Ale když si tam kohokoli „brnknete“ a podíváte se na jeho fotky, vidíte, jak se stylizuje, jak se tváří, jakými lidmi je obklopen. Vidíte ale i to, co je za ním. Co má na zdi v pokoji. Jestli alespoň jednou stojí před knihovnou.

Není tam nic, co by vás iritovalo? Takový ten balast, testy, fotky, o které člověk vlastně nestojí?

Já když o ně nestojím, tak je přeskočím. Na co musí mít člověk žaludek, jsou některé diskuse a komentáře. Jsou takové, co dovedou zranit, a to i člověka cynického. Ale co už. Oklepe se, a je to. Lidem, kteří se k tomu staví rezervovaně, ale rozumím. Podobné to bylo i s nástupem psaní na počítači. Mě to zastihlo kolem čtyřicítky, což ještě nebylo pozdě, ale ve své generaci už jsem viděl, že někteří kluci se už trochu drželi stranou. Jde asi hlavně o to, nezaseknout se hned ze začátku. Pak už se totiž těžko hledá cesta zpátky.

Byl jste úspěšný v různých oborech, máte velké množství a široké spektrum zájmů, úspěšné děti, krásné manželství...cítíte se být privilegovaný?

Privilegium chápu jako něco, co je člověku uděleno z vnějšku. To, že mám krásné manželství, mi například z vnějšku uděleno nebylo. My jsme si to se ženou odpracovali. Jinak ale samozřejmě podle statistik vidím, že to není úplně běžné.

Je něco, co vás v životě přesto trápí, nějaká oblast, již nestačí tlumit nebo přebít ani kvalitní rodinné zázemí?

Netrápí mě vesměs nic, starosti, které mám, se týkají už jen další generace. Ale co se týče manželství, žádné problémy se ženou neřešíme.

Nechtěla jsem se ptát jako psychoanalytik, na problémy v osobních vztazích, spíš by mě zajímaly třeba nějaké společenské problémy, situace doma, ve světě…

Politická situace u nás je v tuto chvíli samozřejmě bizarní. Když ale strávíte většinu života v minulém režimu, pořád ještě vám to přijde bezvadné.

Jaký pro vás ten minulý režim osobně byl?

Byl ponižující, omezující, člověk byl zavřený v jakési zeměpisné, ideologické i ekonomické škatuli a věděl, že z toho nemůže ven. Já osobně jsem ani nikdy nedoufal, že se to změní. Na listopad jsem tehdy koukal s otevřenou pusou, jak je možné, že jsem se toho dožil.

Ani na sklonku 80. let jste neměl pocit, že se něco proměňuje?

Člověk tušil, že se něco děje, ale myslel jsem si, že to půjde směrem k drobným korekcím totality a jakémusi mírnému sblížení se západem. Vůbec jsem netušil, že se Rusko a s ním i celý východní blok rozsypou. To bylo úžasné štěstí, ze kterého jsem se vlastně ještě nevzpamatoval. To, že je tu nějaký Babiš nebo Zeman, tudíž „vydejchám“.

Nesdílíte tedy obavy některých pamětníků předrevolučních časů, že je nebezpečí, že se společnost opět sesouvá do nějaké totality, i když jiného typu?

Že tu jakási tendence je, je nesporné. Když mi bude někdo tvrdit, že se nic neděje, ozvu se, ale platí to i naopak: když bude někdo panikařit, že jsme zpátky v totalitě, řeknu mu, aby si to srovnal s tím, co bylo. Tendenci tedy sice vnímám, ale protože jsem optimista, nemyslím si, že by se to mohlo znovu vrátit až k totalitě, byť jiného typu. Myslím, že ty ochranné mechanismy pořád ještě fungují.

V čem vidíte ty nejdůležitější?

Struktura státního aparátu: moc výkonná, soudní atd. nejsou ještě úplně zkorumpované, jakousi akčnost tedy mají. Myslím si i to, že společnost, byť se může někdy chovat divně, má ještě v jádru zdravý rozum. Kdyby se to tu začalo nachylovat zřetelně nebezpečně, věřím, že Václavák by se zaplnil. Nemyslím si, že by lidé zůstali pasivní. Hodně věřím zejména mladým, že by si to nenechali líbit jako mladí v roce 48 nebo 68.

Myslíte si, že máte instinkty člověka z generace, která na rozdíl od té mojí nebo ještě mladších v nějaké totalitě vyrůstala? Myslíte si, že by zafungovala u lidí z vaší generace intuice?

Doufám, že ano, ale ta situace mi nepřipadá úplně souměřitelná. V letech 48 a 68 to všechno začalo strachem. Strachem demokratických sil, strachem z udávání, ze zavírání a podobně. Dosáhnout tohoto strachu není myslím v současné společnosti možné. A když chybí strach z represí, z okolí, z toho, kdo je kdo, lidé se nenechají tak snadno zmanipulovat.

Máte pocit, že vás počty fanoušků na facebooku k něčemu zavazují, že od vás ti lidé něco očekávají? Ve svých postech se jen zřídka ostřeji vymezujete vůči společenským nebo politickým problémům – nelákalo vás to, být angažovanější, využít toho, že vás sleduje tolik lidí, k prosazování nějakých myšlenek?

Mně se angažovanost neprotiví, spíš je to u mě otázka obavy ze zneužití. To, co tam píšu, má jakýsi ohlas, a kdybych někoho k něčemu burcoval každý týden, přestane to fungovat. V době prezidentských voleb jsem se angažoval hodně, to jsem vlastně o ničem jiném nepsal. Nemůžu to tak ale dělat každý měsíc, protože bych se ihned ocitl ve škatulce „pražská kavárna“.

Co si o tom pojmu myslíte? Existuje něco jako pražská kavárna?

Je to pojem, který označuje cosi vymyšleného. My víme, co vymyšleného označuje, a víme, že nic takového není, na druhou stranu to ale trošku existuje. Je myšlený pejorativně, ale sám o sobě, na verbální úrovni, pejorativní není. Když někdo řekne, že jsem pražská kavárna, tak mu to odkývu.

Vaše původní rodina měla tzv. vysoké umění přímo v popisu práce. Vy se zabýváte i sběratelstvím, ke krásnu máte zřejmě velmi blízko. Stojíte o to, aby klasické estetické hodnoty uznávala ještě i vaše vnoučata?

Když máte něco ráda a vyrostla jste v tom, samozřejmě byste chtěla, aby to bylo přirozené a milé i vašim dětem. A brzy zjistíte, že není. Já například skutečně od třinácti let čtu poezii, je to pro mě důležité. Děti nepřečetly snad jedinou básničku. Mrzí mě to, protože se mi zdá, že tím přišly o jeden kanál nějakých emocí a hodnot. A týká se to i mé ženy. Jinak ale chápu, že jen to, že já jsem vyrostl v nějakých obrazech, neznamená, že by to další generace měla s sebou nutně nést jako nějaké závaží a že si musí své prostředí vytvářet vlastní estetikou, kterou si sami objeví. Vůbec mi nevadí, když se nepřenesou ty konkrétní hodnoty, které mám, ale byl bych rád, kdyby se přeneslo alespoň jejich hledání.

Není to tak, že k četbě poezie možná potřebuje i nějakou osobnostní dispozici? Nebo si myslíte, že se dá vštípit výchovou?

Já už jsem od dětství lavíroval mezi exaktními vědami a těmi humanitními, jako je literatura nebo filosofie. Pak se stalo, že jsem nastoupil na matematicko-fyzikální větev střední školy. Už na prvním chmelu jsme seděli v brázdách a dohadovali se o komplexních číslech. Ve škole pak byl jeden takový trošku chromý, suchý pán, který nás přišel učit češtinu. Asi do půl roku jsme my všichni matematici začali psát sonety. Myslím si tedy, že to zpřístupnění a otevření tématu je strašně důležité.

Často glosujete své epizody z manželství, z vašeho psaní je cítit velká oddanost a vaše žena se dostala dokonce i do názvu vaší nové knihy. Jak se na to, že se dostává do popředí coby postava, tváří sama paní Helena, která je obvykle naopak tím, kdo zaznamenává příběhy druhých?

Když jsem ženě prozradil název knihy, pravila: „vstoupím do literatury jako komická postava“. Ale ona tyhle situace jinak pochopitelně snáší naprosto bez problémů – tohle není nic, co by ji vykolejilo. Ona plachá není. Aniž by tedy byla nějaký karnevalově bláznivý typ.

 

 

 

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1