Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Kubiš s Gabčíkem si možná těsně před útokem na Heydricha vyměnili role, tvrdí historik

Kubiš s Gabčíkem si možná těsně před útokem na Heydricha vyměnili role, tvrdí historik

Josef Gabčík vytahuje samopal a zamíři na kata českého národa, Reinharda Heydricha. Stengun se ale zasekne a rána nevyjde. Heydrichův vůz zpomaluje a Jan Kubiš na něj vrhá bombu, která zastupujícímu říšskému protektorovi způsobí smrtelná zranění... to je průběh operace Anthropoid tak, jak ji znají historičtí nadšenci i diváci filmů. Co když to ale původně mělo být celé jinak? Historik Pavel Kmoch zjistil, že parašutisté si možná těsně před akcí vyměnili role. Letos také odhalil, že odborníci roky zřejmě zaměňovali na posmrtných fotografiích Gabčíka s jiným parašutistou Josefem Bublíkem. Tento objev mu umožnil umístit nové pamětní desky v místech, kde těla mrtvých parašutistů po boji v kryptě kostela svatého Cyrila a Metoděje na chodníku ležela. Nové poznatky o 76 let staré vojenské akci shrnuje ve své nové knize, která vyjde letos na podzim.

Vaše nová kniha se jmenuje Operace Anthropoid: Epilog. Proč právě tento název?

Určitě to nemá být poslední slovo k problematice Anthropoidu, protože pořád věřím tomu, že při archivní práci někteří lidé objeví dokumenty, které dosud neznáme a ze kterých něco nového vyplyne. Původně jsem napsal studii o boji parašutistů v kostele, proto epilog jako konečná fáze toho příběhu. Postupně jsem ale studii začal rozšiřovat a snažil jsem se uvést na pravou míru různé mýty, které jsou kolem atentátu a Anthropoidu v obecném povědomí a na kterých se bohužel většinově podepisují filmy a populární literatura.

Které mýty to jsou?

Dostal jsem se k různým sporným otázkám, třeba k provedení atentátu samotného, kolem kterého stále panuje velké nejasno, které ještě podporuje mlha způsobená filmy, literaturou i výpověďmi falešných svědků. Věnuji se například tomu, jakou poznávací značku mělo ve skutečnosti Heydrichovo auto. V obecném povědomí je SS-3, nicméně před několika lety se objevila teorie, že šlo o značku SS-4, takže jsem pátral, zda je to možné. U značky jsem se nakonec přiklonil k tomu, že auto bylo skutečně označeno SS-3, přestože vůz, ve kterém byl Heydrich zavražděn, nebyl nikdy s touto značkou vyfocen.

Neexistují fotografie auta z místa útoku?

Dochovaly se fotografie auta z boku, zezadu i zepředu. Čelní značka ale na snímcích není, údajně ji sundalo gestapo, ale nemyslím si, že je to pravda. Zadní značka je na všech fotografiích začerněná cenzorem. Nechápu proč. Jednalo se o policejní dokumentační fotografie, takže nevím, proč by to měli začerňovat. Existují ale fotografie pořízené při jiné příležitosti, na kterých je ten samý typ auta, ale není vidět, jakou má značku. Všude, kde se na fotografiích ale objevují vozidla se značkami SS-3, tak jde o jiné auto. Celý vtip je v tom, že ty značky byly přenosné. Značku SS-3 mělo Heydrichovo auto často, ať se jednalo o jakýkoli typ vozidla.

Heydrichovo auto se začerněnou zadní značkouHeydrichovo auto se začerněnou zadní značkouautor: Bundesarchiv

Předpokládá Vaše kniha už nějaké hlubší znalosti o operaci Anthropoid, nebo je vhodná i pro laiky?

Snažil jsem se to psát natolik srozumitelně, aby to mohl pochopit i člověk, který není odborníkem na historii. Předpokládám ale, že ten, kdo to bude číst, by měl znát alespoň nějaký film, nebo populární literaturu o Anthropoidu a orientuje se v základních faktech. Všechny informace, ze kterých vycházím, jsou ozdrojované a kdokoli to bude číst, si to může dle dostupných pramenů sám ověřit.

Při rešerši ke knize jste zjistil, že historici možná roky zaměňovali na posmrtných fotografiích Josefa Gabčíka s Josefem Bublíkem. Co dalšího se Vám podařilo objevit?

Nové pamětní desky
U příležitosti výročí boje o kryptu odhalili historici Pavel Kmoch a Jiří Padevět nové pamětní desky parašutistům na rohu Václavské ulice naproti kostela svatého Cyrila a Metoděje, kde ležela jejich mrtvá těla. Desky jsou součástí dlažby. Krátce po odhalení byly zakryty kvůli rekonstrukci, nyní už jsou ale opět volně přístupné.

Nejvíce si cením právě tohoto objevu, díky kterému jsme také mohli na chodník na Václavské ulici umístit pamětní destičky do míst, kde ležela mrtvá těla parašutistů. Také jsem zjistil, že těsně před provedením atentátu došlo k tomu, že si Kubiš a Gabčík možná vyměnili role. Z dokumentů – z fotografií i Pannwitzovy zprávy (Poznámka: závěrečná zpráva vyšetřovatele atentátu Heinze Pannwitze) – vyplývá, že bicykl, na kterém z místa odjel Kubiš, měl na řídítkách aktovku, kde kromě záložní bomby byla čepice. Ta čepice ale patřila Gabčíkovi, protože Kubiš měl na hlavě klobouk. Druhé kolo, které zůstalo na místě a o kterém se předpokládá, že to byl bicykl Gabčíkův, mělo také na řídítkách tašku. V té byla další záložní bomba a také plný zásobník do samopalu. Nedovedu si představit, proč by Gabčík dával svoji čepici do Kubišovy tašky. Pokud tedy platí teorie, že Kubiš po atentátu sedl na první kolo, které měl nejblíž, a to kolo patřilo Gabčíkovi, tak Kubiš přijel na kole, na jehož řídítkách byla aktovka s náhradním zásobníkem. A těžko by náhradní zásobník vezl Gabčíkovi. Takže si myslím, že samotné provedení atentátu, tak jak ho známe – a víme, že Kubiš házel bombu a Gabčík se snažil střílet – bylo dohodnuto až několik minut před vlastní akcí z důvodů, které neznáme. Je to moje teorie založená na pramenech a na logice. Samozřejmě je možné, že Gabčík řekl Kubišovi „Prosím tě, dej mi do tašky čepici, mně už se sem nevejde“. Ale asi to není pravděpodobné.

Letos při příležitosti 76. výročí dobytí krypty v Resslově ulici jste 18. června odhalili s Jiřím Padevětem parašutistům nové pamětní destičky. Proč jste se rozhodl pro jejich instalaci? Není pamětní deska na kostele dostatečná?

Dostatečná je, ale vždycky, když jsem tudy šel, tak mi přišlo, že tam něco chybí a pořád jsem tam viděl na zemi ta těla. Přišlo mi správné to místo označit, aby lidé, kteří tudy chodí, věděli, co se tam stalo. Myslím, že je to věc, která tam chyběla a neříkám to kvůli tomu, abych se nějak vychloubal, že jsem s ní přišel. Měl jsem dojem, že jim to dlužíme.

Nové pamětní desky připomínají jméno, krycí název operace a datum narození a úmrtí bojovníků.Nové pamětní desky připomínají jméno, krycí název operace a datum narození a úmrtí bojovníků.autor: Foto Aha!– Dan Černovský, Mária Rušinová

Mnoho okolností o útoku na Heydricha i o posledním boji v kryptě je stále neznámých, protože chybí potřebné dobové dokumenty. Myslíte, že se někdy přesně dozvíme, jak se vše odehrálo?

Myslím si, že ne. Nejsou totiž prameny, ze kterých bychom se pravdu mohli dozvědět. Možná se objeví nějaký nový dokument, který byl v archivu špatně zařazený tam, kde by ho nikdo nehledal. Je to asi rok, co Vojtěch Šustek objevil policejní hlášení o Gabčíkově samopalu, kde se tvrdí, že příčinou selhání zbraně byl zaseknutý náboj. To jsme dosud nevěděli jistě. Toto hlášení se nenašlo v žádných fundech, které se týkaly Anthropoidu. Stejně tak se může najít i jiné hlášení, dokument nebo korespondence, kde bude nějaká zásadní informace. Třeba se dohledá výpověď Heydricha nebo jeho řidiče Kleina, která se zatím nenašla.

Jak moc podle Vás ke zkreslenému obrazu útoku přispěli komunističtí historici, například Čestmír Amort, který vyrobil falzum, které mělo dokazovat, že Heydrich má být převelen do Francie?

Komunistická historiografie nebyla schopná atentát úplně eliminovat, protože se stal a všichni o něm věděli. Snažila se ale akci relativizovat v očích veřejnosti v tom smyslu, že byla zbytečná. Proto se objevilo i Amortovo tvrzení, že Heydrich měl už odjet, a proto byl útok na něj zbytečný, stejně jako úmrtí Lidických a dalších. Heydrichův význam ale netkví v tom, že byl zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě, ale že byl šéfem hlavního říšského bezpečnostního úřadu a byl osobou, která rozjela a koordinovala likvidační fázi holokaustu. Měl také prsty v celém bezpečnostním aparátu říše. I kdyby do Francie odjel, tak jeho nebezpečnost pro celou Evropu by zůstala stejná. Na atentátu nebylo důležité, že jsme si tady zlikvidovali někoho, kdo v protektorátu dělal německý pořádek. Jako součást spojenecké fronty proti nacistickému Německu jsme odstranili velmi důležitou osobu.

Proč jste se rozhodl zpracovat právě téma Anthropoidu?

Téma si většinou nevybíráte, téma k vám přijde. Před třemi lety jsem pracoval jako poradce u filmu Anthropoid, a proto jsem si o operaci nastudoval všechny potřebné dokumenty. Na základě rozporu mezi obecným povědomím, které jsem částečně sdílel i já, a mezi tím, co je v pramenech, jsem sepsal původní studii o boji v kostele, kde mi došlo, že povědomí lidí se od reality dost liší. Následně jsem se rozhodl publikaci rozšířit o další sporné otázky.

Myslíte, že lidé mají třeba i díky filmům a knihám dobré znalosti o útoku na Heydricha?

Anthropoid je poměrně znám, ale to téma samozřejmě neosloví každého. Lidé, kteří mají vztah k historii, o protektorátních výsadcích povědomí mají. Byla to nejvýznamnější akce odboje, která se podařila. Nikde na světě, ve Francii, Polsku, Bělorusku se nepodařilo odboji zlikvidovat tak vysoce postavenou osobnost.

Jaké nejčastější chyby se ve filmech o parašutistech objevují?

Když pominu věci, které jsou zahraničnímu divákovi jedno, ale české diváky vytáčí do bezvědomí, třeba nepřesné lokace, tak mezi nejčastější chyby patří třeba zobrazování přestřelky v kostele. Neexistuje film, kde by parašutisté navzdory skutečnosti nebyli vyzbrojeni samopaly, kulomety a vším možným. Každý filmový tvůrce pravdu zná. Dovedete si ale představit, že by se ta přestřelka natočila tak, že by každý z parašutistů měl jen jednu pistoli a dva zásobníky a vystřelil by jednou za deset minut? Díval by se na to někdo? Jakkoli v tomto ohledu filmy neodpovídají realitě, chápu to, protože je to stále filmový příběh, který musí mít spád a musí diváka strhnout. Dovedu si představit, že by se to natočilo i úplně jinak. Třeba ne z pohledu parašutistů, ale někoho z odbojářů. Dovedu si představit i dvouhodinové psychologické drama boje v kostele, kde by se vlastně nic nedělo, ze strany obránců by padlo 30 výstřelů a celý snímek by byl o obrovském tlaku, kdy parašutisté vědí, že je konec a nemůžou proti tomu nic dělat. Pokud ale točíte film o atentátu, tak tam musíte mít jiné věci a na taková ztvárnění není bohužel čas.

Jaký film o operaci Anthropoid máte nejradši?

Líbí se mi Sequensův Atentát. Přesto mi vadí, že ten film je velmi politický. Zdánlivě totiž parašutisty adoruje, ale zároveň se celým filmem jako červená nit nesou pomluvy západního odboje, který v tom údajně parašutisty nechal. Hlavní myšlenkou filmu je, že k tomu atentátu nemělo dojít, byť je tam zobrazeno hrdinství parašutistů. Jako druhý oblíbený film bych uvedl Anthropoid, se kterým má řada lidí problém. Samozřejmě, že jsou tam věci, které historicky nesedí, ale spousta těchto nesrovnalostí se objevuje i u Sequense. Režisér Sean Ellis totiž Sequensův film zbožňoval a Anthropoid natočil podle něj. Líbí se mi, že se mu podařilo hrdiny polidštit a dodat jim emoce.

Historici se neshodnou na tom, zda akci nazývat útokem, nebo atentátem. Jak se na to díváte Vy?

O tom jsme nejednou diskutovali s Jirkou Padevětem. Určitě bychom neměli používat sousloví „spáchat atentát“, protože tak to označovala nacistická propaganda. Spáchat se dá trestný čin, atentát se provede. Se slovem atentát problém nemám, protože je to terminus technicus a neznamená to vraždu. Jde o eliminaci významného příslušníka protistrany, která má politický účel. Takže se spojením „provést atentát“ souhlasím.

Po dobytí kostela a krypty v Resslově ulici nacisté mrtvým parašutistům uřezali hlavy a jejich těla pravděpodobně poskytli na výuku studentům. Další osud těl a hlav ale není jasný. Myslíte, že se někdy dozvíme, kde skončily ostatky parašutistů?

Zjistit to můžeme, pokud se najde nějaký dosud neznámý dokument, například v archivu soudního lékařství. Dokud nemáme nějaký exaktní dokument, který by sděloval, co se s těly stalo, tak můžeme jen spekulovat a v podstatě všechny teorie jsou pravděpodobně. Bohužel docházelo často ke skartaci dokumentace. Snažil jsem se například dopátrat také archiv Nemocnice na Bulovce a bylo mi řečeno, že takto staré materiály už neexistují.

INFOGRAFIKA DNE: Poslední boj parašutistůINFOGRAFIKA DNE: Poslední boj parašutistůautor: INFO.CZ

Spekuluje se, že ostatky by mohly být v hromadném hrobě v Ďáblicích, kam nacisté pohřbívali pravděpodobně také odbojáře, kteří výsadkářům pomáhali. Začíná se mluvit o tom, zda by nebylo vhodné hrob exhumovat a pokusit se pomocí analýzy DNA zjistit, čí ostatky tam jsou. Souhlasil byste s tím?

Nejsem zastánce exhumace, a to z důvodu, že v těch šachtách leží několik set lidí od odbojářů přes retribučně popravené Franka, Daluegeho nebo Čurdu a nedovedu si představit, jak dlouho by trvalo provést DNA analýzu u takového množství pozůstatků, které jsou pravděpodobně i promísené. Nemyslím si, že v každém podobném případě by měla mít hlavní slovo archeologie. I někteří historici jsou proti odkrývaní hrobů, protože pro ně je to pořád primárně hrob a ne objekt výzkumu. Je pravda, že pokud hrob neotevřeme, nikdy zřejmě nezjistíme, zda tam ostatky parašutistů skutečně neleží. Ale nemyslím si, že by to bylo nezbytně nutné. Vadí mi ale, že v bezprostřední blízkosti hrdinů a možná na stejném místě jsou pohřbeni také zrádci popravení po válce. Bohužel to ale není nijak výjimečná situace. V Litoměřicích jsou v jednom hrobě pochovaní vězni z Malé pevnosti Terezín a jejich dozorci, které odsoudily retribuční soudy.

Kdy Vás začala zajímat historie? Je to ten typ zájmu, který se u lidí projevuje už v mladém věku?

Ve škole mě bavil dějepis a přes tramping jsem se dostal ke sbírání historických uniforem a výstroje. Pak jsem šel studovat historii, i když jsem si myslel, že to asi nepůjde. Nakonec ale škola byla úplně o něčem jiném, než jsem si představoval. Byla skvělá v tom, že mi otevřela oči v náhledu na jiná historická období, dodala mi historické kontexty a seznámila mě se spoustou skvělých lidí, kteří dovedou myslet jinak než černobíle. U mě zájem o historii propukl jako nákaza, která se dále šíří. Je to posedlost, podobně jako spousta jiných povolání, třeba i novinařina. Pro mě je historie detektivní práce a velmi mě baví objevovat věci, kterých si nikdo nevšiml. Spíše než dějiny obrovských bitev mě zajímá každodennost, jak lidé žili, zatímco kolem nich procházely dějiny.

V souvislosti s výročím srpna 1968 a výzkumu Post Bellum se ve společnosti diskutuje o tom, zda mladí lidé znají dostatečně historii a kam její neznalost může vést. Myslíte, že se kvůli tomu dějiny mohou opakovat?

Historie jako taková se neopakuje, ale opakují se principy a postupy. Nechci říct, že ignorace historických faktů od jisté části společnosti povede k tomu, že se stanou věci ještě horší. Ony se možná stanou, ale ta ignorantská část společnosti na to nebude mít vliv. Budoucnost se snaží ovlivnit lidé, kteří si tyto spojitosti naopak uvědomují. Většině lidí jsou totiž historické události jedno. Když si přečtete Paměti sedláka Josefa Dlaska z 18. století, tak zjistíte, že je to deník, ve kterém se zabývá především tím, kolik bude švestek, jak vyšlo obilí, co udělal na domě, pak že byla vojna s Francouzem a kolik měla svině selat. Ale o vojně jen něco slyšel a je mu to vlastně jedno. A dneska to není jiné. Sedlák Dlask také nevěděl, kdy byla která bitva s Napoleonem a jaké byly její důsledky. Snažil se prostě žít a dneska je to stejné. Takže bych se nepohoršoval nad tím, že lidé neznají, co se který rok stalo. Spíše je důležité, aby si uvědomovali nějaké morální hranice a principy svobody a těch se drželi.

Při příležitosti 75. výročí operace Anthropoid vycházel na našem webu speciál o českém odboji a výsadkářích vyslaných z Británie. Všechny jeho díly si můžete přečíst zde>>>

 

Šokující zjištění vědců: Pokud nejíte sladké, ohrožujete vlastní zdraví

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Výzkum profesora Macieje Banacha z Lodžské univerzity ukazuje, že dieta chudá na sacharidy představuje v dlouhodobé perspektivě riziko pro zdraví. Tým vědců sledoval 11 let více než 24.000 dobrovolníků, mužů i žen. Všichni drželi dietu, ale nikoli stejnou. Když vědci zjistili jejich zdravotní stav, životní styl a výživu, srovnávali rizika předčasné smrti.

Link

Účastníkům studie, kteří nejedli sacharidy, hrozilo o 32 procent vyšší nebezpečí, že zemřou o šest let dříve, než ti, jejichž strava obsahovala hodně sacharidů. Riziko, že člověk podlehne kardiovaskulární chorobě, vzrostlo o 50 procent, jestliže dotyčná osoba konzumovala málo sacharidů či dokonce žádné. U rakoviny bylo riziko o 30 procent vyšší.

Studie také ukázala, že osobám s normální váhou, které se rozhodly držet takovou dietu, hrozilo větší riziko předčasného úmrtí než lidem obézním. Výsledky se potvrdily i poté, co bylo přihlédnuto ke konzumaci alkoholu, kouření, fyzické aktivitě či chorobám jako je vysoký krevní tlak.

Podle autorů studie nejsou tyto výsledky spojeny jen s nízkým přísunem sacharidů. Souvisejí zřejmě i se zvýšenou konzumací proteinů a tuků. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nadměrná konzumace červeného masa a uzenin bohatých na cholesterol a nasycené tuky přispívá ke vzniku některých druhů rakoviny, zejména střev a konečníku. Tyto látky mají rovněž na svědomí kardiovaskulární choroby. Navíc může hrát roli i snížená konzumace minerálních látek a vitamínů.

Link

Francouzská Národní agentura pro bezpečnost potravin (ANSES) varuje před "klinickými, biologickými a psychickými dopady" spojenými s odtučňovacími dietami. Vzhledem k nedostatku některých živin mohou nastat problémy s kostmi či s metabolismem. V dlouhodobé perspektivě tyto diety vedou k bludnému kruhu, kdy člověk znovu nabere shozené kilogramy.

Jestliže jsou diety chudé na sacharidy v krátkodobé perspektivě účinné, jsou dlouhodobě riskantní a neměly by být doporučovány, varuje profesor Banach. Je totiž důležité nevynechávat jeden druh potravy. Sacharidy, proteiny a tuky jsou pro stravování nezbytné. Podle nutričních poradců je výživová potřeba člověka pokryta, jestliže se strava skládá z asi 50 procent sacharidů, 20 procent proteinů a 30 procent tuků.

-1