Když si Jozef Kelemen v 70. letech vybíral téma své diplomové práce, zaujala ho umělá inteligence. Stal se tak jedním z průkopníků UI v tehdejším Československu. Během své více jak čtyřicetileté kariéry působil i na prestižním Massachusettském technologickém institutu (MIT). „S MIT je to jako s fotbalovými kluby. V porovnání s ostatními působišti je jejich nabídka tak velkorysá, že koho osloví, ten tam přijde. Vůbec jsem si na to nemohl zvyknout. Co jmenovka na dveřích tehdejší Laboratoře umělé inteligence, to pojem v umělé inteligenci. Připadal jsem si jak v nějakém panoptiku,“ popisuje svou zkušenost Kelemen. Zásadní otázkou současného výzkumu je podle něj vztah umělé inteligence a emotivity. „Na začátku je potřeba vyjasnit, co vlastně emotivita je. Protože jinak se bude umělá inteligence jen opičit: rozpláče se nebo rozesměje podle toho, jak se tváříme my. Ale já mám na mysli emotivitu založenou na hlubším poznání, na jakýchsi „vnitřních stavech“ těch uměle inteligentních systémů. A to jsou háklivé otázky. Je to zkoumání plné bažinatých oblastí,“ upozorňuje expert.
Umělou inteligencí jste se začal zabývat už v 70. letech. V tehdejším Československu jste patřil k průkopníkům. Jak se realita liší od toho, co jste si tenkrát ve vývoji UI představoval?
Upřímně jsem si to představoval trochu romantičtěji. Vývoj šel ale pragmatičtější cestou. Začala snaha aplikovat umělou inteligenci. Mnohdy ale nebylo příliš co aplikovat, protože základní vědecký výzkum ještě nebyl tolik rozpracovaný. Došlo tedy k zvláštnímu posunu: namísto aplikace umělé inteligence se začaly ad hoc vytvářet uměle inteligentní systémy. Pokud dokáží třeba rozpoznávat obrazce, už se nazývají UI. Takto se dosáhlo mnoha věcí. Nepřesvědčilo mě to ale o tom, že je za tím vědecké poznání, a ne pouze „programátorské triky“. Nemyslím to ale v pejorativním smyslu.
Inženýrská šikovnost podle vás převažuje?
Ano, máme málo fundamentálních poznatků o inteligenci. Dokonce si myslím, že se momentálně odklání pozornost od podle mě velmi důležitých věcí.
Jaké máte na mysli?
Bylo by potřeba věnovat se vztahu umělé inteligence a emotivity. Inteligence bez emocí není nic. To jsou jen blbé stroje. Jenže zkoumat emotivitu je obtížné. Dokonce jsem se setkal i s názory, že zkoumání emotivity by mělo být v podstatě zakázáno, že to do umělé inteligence nepatří. Ale podle mě se emotivita nedá od inteligence oddělit. Pak se objevují i nové přesahy mezi obory, třeba mezi naší vědou a uměním. To je další velice lákavá perspektiva. Jak ty nové stroje umělecky reflektovat? Třeba v takzvaném robotickém umění a podobně? A zase to souvisí s emocemi…
