Magdaleniny prádelny - křesťanské peklo, kde ještě před 20 lety vládly zvrhlé jeptišky

Leila Chadalíková

Azylové domy pro „padlé ženy“, slovní spojení, jež samo o sobě působí zvláštně. Kdo byly padlé ženy, které měly trávit dětství, mládí a někdy i celý život v těchto irských azylových domech? A z jakého důvodu byly kolem Magdaleniných prádelen, jak se tyto údajně azylové domy nazývaly, nalezeny stovky hrobů? Proč nad místy, jež byla doslova peklem na zemi a smyslem života byla otrocká práce spočívající v tom, že měly ženy celé dny ponořené ruce do ledové vody a drhly prádlo s červenýma očima uslzenýma od bělidla, zavíraly úřady oči až do roku 1996? Po Magdaleniných prádelnách zůstávají samé otázky. 

Na některé z nich můžeme odpovědět v tomto textu, na jiné visí odpověď stále ve vzduchoprázdnu.

Přesto, že internet je bezedná studnice informací, o Magdaleniných prádelnách se toho příliš nedočteme. Tedy alespoň co se česky psaných textů týče. Ani v anglickém jazyce nejsou vyhledávače o mnoho sdílnější, vezmeme-li v úvahu, že touto institucí podle odhadů prošlo více než 30 000 žen, z čehož většina proti své vůli. Magdaleniny anebo také Magdalenské prádelny jsou irskou Pandořinou skříňkou. Temným tajemstvím země, k němuž byla vláda donucena postavit se čelem až v roce 2001, kdy byla vyzvána Výborem OSN proti týrání a mučení k prošetření této hrůzné instituce.

Kdy a proč vznikly Magdaleniny prádelny

Historie prádelen se začíná psát v roce 1922 a naposledy se jejich dveře zabouchly 25. září 1996. Spravovaly je kongregace Sester Dobrého pastýře, Milosrdných sester, Sester Panny Marie dobrotivé a Irských milosrdných sester. Jak už to tak bývá, úmysl byl původně dobrý. Měl to být azyl pro svobodné matky a ženy, jež potřebovaly pomoci. Velmi rychle se však pravidla v rukou jeptišek změnila. Do „otroctví“ posvěceného církví tak byly přijímány nejen svobodné matky se svými dětmi, ale také ženy s mentálním či fyzickým postižením, dívky, jež byly považovány za problémové, neboť byly příliš drzé, sebevědomé či tvrdohlavé, dále dívky zneužívané a v neposlední řadě také dívky, které byly příliš krásné.

Neskutečná krutost jako každodenní realita

To, co se v prádelnách dělo, jde opravdu jen těžko vyjádřit s odstupem. Jeptišky zavedly naprosto zvrhlý systém, jenž obsahoval jak fyzické, tak psychické násilí, ponižování, týrání hladem, a dokonce sexuální zneužívání. To vše pod hlavičkou církve a s přivřením oka státu.

Novým chovankám bylo odebráno jméno a vyholena hlava. Následně se musely zapojit do každodenní fyzické dřiny v prádelnách. Šest dní v týdnu dostávaly dívky rány páskem přes záda nebo přes zkřehlé ruce. Nesměly spolu promluvit ani slovo. Mohly se jen modlit.

Marina Gamboldová, jedna z „padlých žen“, která skončila v prádelnách, vzpomíná:

„Stoupala jsem po schodech. Vyšla sestra a řekla mi, že se od této chvíle jmenuji Fidelma. V prádelně jsem pracovala od rána do večera. Byla jsem strašlivě hladová. Každý den jsem dostala k snídani jenom namazaný chleba.“ 

Hladem však rozhodně netrpěli v prádelnách všichni. „Sestry měly televizi. Měly své snídaně, obědy, své čaje a večeře,“ popisuje Trevor Heaney, jenž pracoval v Prádelně Dobrého pastýře jako údržbář.

Volební kalkulačka: Se kterým prezidentským kandidátem se nejvíce shodujete?

sinfin.digital