Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Mám čím dráždit komunisty," vypráví v Příbězích 20. století sedlák, který šířil Chartu i zakázané knihy

1080p720p360p

Někteří tvrdí, že kolektivizace zemědělství v padesátých letech byla nejhorší, co komunistický režim v naší zemi napáchal. Násilné nucení sedláků, aby vstoupili do JZD, zabírání jejich půdy, nátlak, vydírání, výslechy, zabavování polí a majetku, někdy i vystěhování na druhý konec země totiž neskončily několik let po válce. Pro mnohé tohle drama zasáhlo několik generací. Tak jako v rodině valašského sedláka Jana Sedláčka. V neděli se opět sledujte na ČT2 další díl televizních Příběhů 20. století. 

Dědic menšího hospodářství na Vsetínsku Jan Sedláček vzdoroval komunistické zemědělské politice a nátlaku místního JZD 28 let. Rodina od nepaměti hospodařila na valašských kopcích, on se však dostal do situace, kdy dostával i několikrát týdně předvolání a musel stále dokola místním soudruhům vysvětlovat svoje postoje. JZD mu i dvakrát do roka „vyměňovalo“ půdu za horší a horší. V polovině 50. let se oženil, později se narodila dcera. S neúrodnou půdou, navíc umístěnou daleko od chalupy, kde bydleli, nebyl schopen uživit rodinu. Nikdo ho však nechtěl jinde zaměstnat, nakonec našel místo jako řidič v podniku až v Karviné. Soudruzi z domovské vesnice ho však na novém místě udali jako protisocialistický živel. Nakonec se vrátil zpátky na hospodářství. V šedesátých letech se situace trošku uvolnila, Sedláčkovi mohli opět hospodařit, začali stavět chlév.

Kromě téměř třicetiletého boje proti vládnoucímu režimu byli však pan Sedláček a jeho rodina aktivní ještě jinak. Na začátku svého vyprávění pro Paměť národa se zmiňuje, že k nim „příbuzní uvězněných jezdili na prázdniny“. A postupem času se z jejich sýpky stalo překladiště evangelické literatury a tiskovin. Kurýři z Holandska a Spolkové republiky Německa knihy přiváželi obvykle během léta, coby turisté. Návštěvníci spolu s domácími vyložili a schovali knihy a zase odjeli. Pro knihy si pak přijížděli evangeličtí kazatelé a rozdávali ji ve svých farnostech.

„Říkal jsem si, proč tak na to zabírání půdy tlačí…a pak jsem zjistil, že všichni ti funkcionáři dostávali peníze na ruku za každý hektar, který se jim podařilo vzít do socialistického sektoru,“ říká v dokumentu pobaveně Jan Sedláček. Dlouho vstupu do družstva odolával, ale v roce 1972 ho nakonec k podpisu přeci jen donutili. Pracoval pro družstvo jako cestář, jeho žena byla ve „stavební skupině“.

Mezitím ale pokračovalo uchovávání a distribuování zakázané literatury. A přišla Charta 77. Dcera pana Sedláčka, Pavla Mikešová, k tomu ve filmu říká: „Všichni o tom mluvili, ale nikdo to nečetl,“ a vypráví, jak po Chartě pátrala. Nakonec dostala výtisk prohlášení do rukou víceméně náhodou, s prosbou, aby ji opsala a poslala dál. Tak rodina začala dokument opisovat a distribuovat. Pan Sedláček Chartu ve filmu jednoduše hodnotí: „Je to takový čajíček, oni jen chtějí, aby stát dodržoval zákony a ten bordel, co tu je, nemíní nijak řešit. Ale aspoň něco, “ vzpomíná na svůj někdejší postoj. Podle jeho slov by mu připadalo nepatřičné Chartu 77 podepsat a ocitnout se tak vedle intelektuálních kapacit jako byl třeba filozof Jan Patočka. „Já su sedlák z valašských pasek,“ říká. Po vydání dokumentu si prý řekl „Mám co rozdávat a mám čím dráždit komunisty.“

Že je dráždil, o tom není pochyb. V září 1983 na něj doma čekali dva „příslušníci“, hned šli k sýpce a našli zakázané knihy.  Vyptávali se, kdy a kdo mu dokument donesl. „Chvilku jsem mlčel a pak říkám: to přivezli Západní Němci,“ popisuje Jan Sedláček, jakoby s lehkým pobavením, rozhovor těsně před zatčením. Nakonec ho odsoudili za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví - kromě knížek totiž státní bezpečnost našla na statku motor a starou zemědělskou techniku, kterou kupoval a opravoval.  Po sedmi měsících ve vězení se vrátil zpět ke své práci v JZD, kde byl až do revolučních změn v r. 1989. Poté začal znovu a svobodně hospodařit na svých polích a pozemcích, v té době mu bylo 68 let.

Pan Sedláček během svého vyprávění pro sbírku Paměť národa promlouvá otevřeně, věci vidí přímočaře a jasně. V době natáčení mu bylo 85 let, jeho bystrost a lehkost pohledu na věci by mu mohl leckdo závidět. O nátlaku soudruhů z družstva, předvoláních, tvrdé dřině i o tom, jak hodně se musel kvůli stavbě chléva zadlužit, mluví úplně bez patosu, jak by jiný mluvil o něčem mnohem méně těžkém a vyčerpávajícím. Z vyprávění jeho i dcery má člověk dojem, že protirežimní postoj i pomoc druhým považovali za něco úplně samozřejmého. Jan Sedláček uzavřel svou životní pouť krátce po natáčení pro Paměť národa. 

Příběhy 20. století, 6. díl - Meze
Režie: Viktor Portel, scénář: Tomáš Netočný. Dokumenty, které vycházejí z nahrávek pro sbírku Paměť národa, vysílá ČT v neděli po 18 hod. večer. Reprízy pak v pondělí 19.15 a ve středu v 18.00 na stejném kanále. Všechny už odvysílané díly najdete v iVysílání České televize. Dokument „Meze“ byl také v rámci festivalu Jeden svět zařazen do Měsíce filmu na školách.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744