„Mám čím dráždit komunisty," vypráví v Příbězích 20. století sedlák, který šířil Chartu i zakázané knihy

Post Bellum

Někteří tvrdí, že kolektivizace zemědělství v padesátých letech byla nejhorší, co komunistický režim v naší zemi napáchal. Násilné nucení sedláků, aby vstoupili do JZD, zabírání jejich půdy, nátlak, vydírání, výslechy, zabavování polí a majetku, někdy i vystěhování na druhý konec země totiž neskončily několik let po válce. Pro mnohé tohle drama zasáhlo několik generací. Tak jako v rodině valašského sedláka Jana Sedláčka. V neděli se opět sledujte na ČT2 další díl televizních Příběhů 20. století. 

Dědic menšího hospodářství na Vsetínsku Jan Sedláček vzdoroval komunistické zemědělské politice a nátlaku místního JZD 28 let. Rodina od nepaměti hospodařila na valašských kopcích, on se však dostal do situace, kdy dostával i několikrát týdně předvolání a musel stále dokola místním soudruhům vysvětlovat svoje postoje. JZD mu i dvakrát do roka „vyměňovalo“ půdu za horší a horší. V polovině 50. let se oženil, později se narodila dcera. S neúrodnou půdou, navíc umístěnou daleko od chalupy, kde bydleli, nebyl schopen uživit rodinu. Nikdo ho však nechtěl jinde zaměstnat, nakonec našel místo jako řidič v podniku až v Karviné. Soudruzi z domovské vesnice ho však na novém místě udali jako protisocialistický živel. Nakonec se vrátil zpátky na hospodářství. V šedesátých letech se situace trošku uvolnila, Sedláčkovi mohli opět hospodařit, začali stavět chlév.

Generace komunistů musí vymřít. Na Západě se mají lépe, protože nekradou, říká Orko Vácha

sinfin.digital