Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Mina mu utrhla kus nohy, přesto ušel kilometry pro pomoc. Rodiče mu zatím zabili nacisté

Mina mu utrhla kus nohy, přesto ušel kilometry pro pomoc. Rodiče mu zatím zabili nacisté

Na světě už nežije žádný veterán z první světové války. Čechů, kteří bojovali proti Hitlerovi, je ještě asi 440. Mnoho z nich ovšem žije v zapomnění a jejich osudy, často poznamenané nacistickou i komunistickou diktaturou, se vytrácí. I proto vznikl celosvětový Den válečných veteránů, který připadá na 11. listopadu. Tento den se rozdáváním rudých vlčích máků snaží připomenout také organizace Paměť národa, která příběhy bývalých bojovníků zaznamenává. Jedním z nich je také vyprávění veterána od Tobruku a Dunkerque Viktora Wellemína. 16letý mladík v roce 1939 s bratrem opustil okupované Československo, aby mohl vstoupit do armády a bojovat s nacismem. Když se po válce vrátil domů, nenašel tam ani rodinný majetek, ani otce s matkou. Nacistům sice unikl, komunistům už nikoli, stejně jako velká část bojovníků ze západní fronty.

Wellemín Československo opustil se svým bratrem Adolfem po březnové invazi v roce 1939. „Když se ta nespravedlnost a ponížení takhle nashromáždily, tak jsme samozřejmě hledali cestu, jak proti tomu bojovat, jak se dostat mimo,“ vysvětluje. Protože se narodil do pražské židovské rodiny, informace o zvyšujícím se antisemitismu ale zaznamenal už dříve, když se u nich doma po anšlusu Rakouska objevovali židovští uprchlíci. V říjnu 1939 Wellemín s bratrem odcestovali do Palestiny. Matka a otec, který byl válečným invalidou a provozoval v Praze filiálku na výrobu barev, zůstali ve vlasti.

Cesta na Východ byla zdlouhavá, a když bratři propluli na turecké lodi Dardanelami, zastavila je anglická válečná loď. Půl roku pak Wellemín strávil v internačním táboře v Sarafandu. „Neměli jsme prakticky žádný styk s okolím. To se dělo proto, poněvadž Angláni nevěřili, že by mezi námi nemohli být i třeba nějací špioni. A když byl ten odstup šesti měsíců, tak ty zprávy, které by měli, by nebyly již tak aktuální,“ vysvětluje.

V Tobruku si udělal talisman z československé mince

Jakmile mocnosti uznaly československou exilovou vládu, začala se formovat armáda. Oba bratři absolvovali pěší a protiletadlový výcvik a účastnili se obrany Haify. Ještě než měli vojáci vyrazit do severoafrického Tobruku, onemocněl Wellemín furunkulózou a musel se nejdříve uzdravit v československé nemocnici v Jeruzalémě. Po rekonvalescenci se pak připojil k četě s protiletadlovými děly.

V Tobruku si Wellemín provizorně vytvořil vlasteneckou vzpomínku na domov. „Já jsem ještě našel v mé portmonce desetihaléř, nebo dokonce pětihaléř, a lupénkovou pilkou jsem si vyřezal toho lvíčka, který byl na zadní straně mince. Moc jsem si toho vážil jako výsostného znaku republiky, za kterou jsem šel bojovat,“ popisuje pamětník. Lvíčka pak nosil na řetízku z granátu. Když se ve chvíli volna koupal v moři, talisman ale ztratil. „Ale poněvadž jsem měl jednak službu a jednak se už stmívalo, tak až druhý den jsem šel zpátky na to místo. A v tom písku ležel takový maličký předmět, který splýval s barvou písku. Tak jsem toho lvíčka našel. No to si nedovedete představit tu moji radost,“ dodává.

Den válečných veteránu se slaví celosvětově vždy 11. listopadu. V Česku zajišťuje oslavy mimo jiné organizace Paměť národa, která distribuuje vlčí máky, které jsou symbolem oslav podle básně Na flanderských polích.

V roce 1943 se českoslovenští vojáci na Středním východě přesunuli lodí kolem celé Afriky do Anglie. Tam se na přehlídce setkali s Edvardem Benešem a odjeli na výcvik do Skotska. Bratři Wellemínové se následně stali členy přebudované motorizované jednotky. A s tou se zúčastnili i invaze. 28. října se na oslavu vzniku republiky měl u Němci okupovaného města Dunkerque uskutečnit útok. Viktor Wellemín se k němu dobrovolně přihlásil. Ze tří kamarádů přežil jediný.

Mina mu ustřelila kus nohy. Přesto sám došel několik kilometrů pro pomoc

„Oni nás tam zavedli prakticky na vzdálenost, že jsem ty Němce slyšel, že si tam povídají. Tak jsem tam hodil nějaký granát a postoupil jsem ještě o tři kroky dále, poněvadž tam byl takový keř. Já jsem tam zaklekl a to bylo. Já bych skoro dnes měl říct, že jsem tím pádem byl šťastně zraněn, poněvadž jsem zůstal klečet na mině, která vyskakovala a pak měla mnohem větší rozptyl, což bylo vlastně účinnější, než když to explodovalo přímo v zemi jako ostatní nášlapné miny. Tím, že jsem na ní zůstal klečet, tak ta hlavní síla šla do země, a mě to vyhodilo asi tak deset, patnáct metrů, kde jsem přistál do živého plotu. Na chvíli jsem ztratil vědomí a než jsem propadl přes nějaký živý plot na druhou stranu, tak jsem to vědomí opět nabyl,“ vzpomíná veterán.

1080p 720p 360p
Viktor Wellemín

Mina utrhla Wellemínovi kus paty a poranila ho i na dalších částech těla. Dva kamarádi, kteří šli s ním, zemřeli. Wellemín se ale s vážně poraněnou nohou dobelhal do čtyři kilometry vzdálené polní ambulance. Lékaři zjistili, že má na ruce zpřetrhaný nerv a poslali ho zpět na léčení do Anglie. Zde také prožil konec války.

Po návratu na něj nečekalo nic. Rodiče, firma, ani byt

Návrat do Prahy ale nebyl radostný. Po rodičích se slehla zem. „Poslední zprávy jsem dostávali přes Červený kříž v roce 1942. Pak už nic. Teprve, když se Áda dostal do Prahy, tak po nich samozřejmě na repatriačních místech pátral. Nakonec, abychom vůbec mohli žádat o soudní navrácení firmy, kterou otec tady vedl, tak musel být prohlášen za mrtvého. Nic dalšího tady nebylo. Dodatečně, když vyšly knihy transportů, tak jsme tam našli i naše příbuzné, ale ani tam ještě nebylo datum jejich úmrtí. Já mám akorát nějaký výpis z této knihy, že byli transportováni z Terezína do Malého Trostince,“ dodává Wellemín.

Firmu ale s bratrem zpět nedostali, ani byt po rodičích, proto museli bydlet různě po příbuzných. Viktor Wellemín pak pracoval jako účetní. Jako veterán ze západní fronty po roce 1948 čelil mnohým represím. Dostal malý invalidní důchod a jeho synové nesměli studovat. V roce 2015 se stal laureátem Ceny Paměti národa.

Vyprávění Viktora Wellemína zaznamenala v roce 2011 organizace Pamět národa.

Informace, kde sehnat vlčí máky, naleznete na webových stránkách www.denveteranu.cz>>>

 

Šokující zjištění vědců: Pokud nejíte sladké, ohrožujete vlastní zdraví

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Výzkum profesora Macieje Banacha z Lodžské univerzity ukazuje, že dieta chudá na sacharidy představuje v dlouhodobé perspektivě riziko pro zdraví. Tým vědců sledoval 11 let více než 24.000 dobrovolníků, mužů i žen. Všichni drželi dietu, ale nikoli stejnou. Když vědci zjistili jejich zdravotní stav, životní styl a výživu, srovnávali rizika předčasné smrti.

Link

Účastníkům studie, kteří nejedli sacharidy, hrozilo o 32 procent vyšší nebezpečí, že zemřou o šest let dříve, než ti, jejichž strava obsahovala hodně sacharidů. Riziko, že člověk podlehne kardiovaskulární chorobě, vzrostlo o 50 procent, jestliže dotyčná osoba konzumovala málo sacharidů či dokonce žádné. U rakoviny bylo riziko o 30 procent vyšší.

Studie také ukázala, že osobám s normální váhou, které se rozhodly držet takovou dietu, hrozilo větší riziko předčasného úmrtí než lidem obézním. Výsledky se potvrdily i poté, co bylo přihlédnuto ke konzumaci alkoholu, kouření, fyzické aktivitě či chorobám jako je vysoký krevní tlak.

Podle autorů studie nejsou tyto výsledky spojeny jen s nízkým přísunem sacharidů. Souvisejí zřejmě i se zvýšenou konzumací proteinů a tuků. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nadměrná konzumace červeného masa a uzenin bohatých na cholesterol a nasycené tuky přispívá ke vzniku některých druhů rakoviny, zejména střev a konečníku. Tyto látky mají rovněž na svědomí kardiovaskulární choroby. Navíc může hrát roli i snížená konzumace minerálních látek a vitamínů.

Link

Francouzská Národní agentura pro bezpečnost potravin (ANSES) varuje před "klinickými, biologickými a psychickými dopady" spojenými s odtučňovacími dietami. Vzhledem k nedostatku některých živin mohou nastat problémy s kostmi či s metabolismem. V dlouhodobé perspektivě tyto diety vedou k bludnému kruhu, kdy člověk znovu nabere shozené kilogramy.

Jestliže jsou diety chudé na sacharidy v krátkodobé perspektivě účinné, jsou dlouhodobě riskantní a neměly by být doporučovány, varuje profesor Banach. Je totiž důležité nevynechávat jeden druh potravy. Sacharidy, proteiny a tuky jsou pro stravování nezbytné. Podle nutričních poradců je výživová potřeba člověka pokryta, jestliže se strava skládá z asi 50 procent sacharidů, 20 procent proteinů a 30 procent tuků.

-1