Na světě už nežije žádný veterán z první světové války. Čechů, kteří bojovali proti Hitlerovi, je ještě asi 440. Mnoho z nich ovšem žije v zapomnění a jejich osudy, často poznamenané nacistickou i komunistickou diktaturou, se vytrácí. I proto vznikl celosvětový Den válečných veteránů, který připadá na 11. listopadu. Tento den se rozdáváním rudých vlčích máků snaží připomenout také organizace Paměť národa, která příběhy bývalých bojovníků zaznamenává. Jedním z nich je také vyprávění veterána od Tobruku a Dunkerque Viktora Wellemína. 16letý mladík v roce 1939 s bratrem opustil okupované Československo, aby mohl vstoupit do armády a bojovat s nacismem. Když se po válce vrátil domů, nenašel tam ani rodinný majetek, ani otce s matkou. Nacistům sice unikl, komunistům už nikoli, stejně jako velká část bojovníků ze západní fronty.
Wellemín Československo opustil se svým bratrem Adolfem po březnové invazi v roce 1939. „Když se ta nespravedlnost a ponížení takhle nashromáždily, tak jsme samozřejmě hledali cestu, jak proti tomu bojovat, jak se dostat mimo,“ vysvětluje. Protože se narodil do pražské židovské rodiny, informace o zvyšujícím se antisemitismu ale zaznamenal už dříve, když se u nich doma po anšlusu Rakouska objevovali židovští uprchlíci. V říjnu 1939 Wellemín s bratrem odcestovali do Palestiny. Matka a otec, který byl válečným invalidou a provozoval v Praze filiálku na výrobu barev, zůstali ve vlasti.
V Tobruku si udělal talisman z československé mince
Jakmile mocnosti uznaly československou exilovou vládu, začala se formovat armáda. Oba bratři absolvovali pěší a protiletadlový výcvik a účastnili se obrany Haify. Ještě než měli vojáci vyrazit do severoafrického Tobruku, onemocněl Wellemín furunkulózou a musel se nejdříve uzdravit v československé nemocnici v Jeruzalémě. Po rekonvalescenci se pak připojil k četě s protiletadlovými děly.
