Msta na těch nejmenších. Děti politických vězňů komunistická zvůle poznamenala na celý život

Lubomír Vejražka

Za války, při živelné pohromě anebo po příchodu totality se děti (a staří lidé) stávají nejbezbrannějším článkem společnosti. Vnitřní stav dětí, kterým komunisté ukradli otce nebo matky, lze jen těžko vypodobnit. Režim se plánovaně vydal cestou msty na těch nejmenších, a ještě z toho měl radost. Děti politických vězňů byly komunistickou zvůlí celoživotně a nesmazatelně poznamenány.

Ten den Jitce začal normálně jako posledních pár let. Probudila se. Všední den. Škola před ní. Všechno se odehraje jako jindy – však také jak jinak? Že by se stala ta jedna konkrétní událost, na kterou roky čekala? Na niž dříve docela dost myslela? Těžko… Proč? Proč by právě dnes? Vždyť podle řeči úřední má přijít až za pět let. Taková doba ještě před ní! Jak dohlédnout v necelých dvanácti letech do tak dalekého budoucna?

Ten vzdálený horizont pro Jitku vlastně neexistuje. Děda a babička ještě spí. Zatím sedí u snídaně sama s mámou. Máma. Máma! Jistota v Jitčině životě. Ještě větší než babička s dědou. A že ti dva jsou fantastičtí! Máma. Jako vždy s úsměvem. Neztratila ho snad nikdy v životě. Nikdy. Tedy krom oné doby před dlouhými léty. Tenkrát byla strašně, strašně, strašně smutná a plakávala po nocích. Potají, aby Jitka neviděla. Ale Jitka viděla, slyšela, ač jí bylo teprve čtyři pět let.


Text je zkrácenou kapitolou z knihy Jizvy zůstávají – dědictví zla stále živé Lubomíra Vejražky. HlídacíPes.org zveřejňuje texty z knihy se souhlasem vydavatelství i autora. 


A pak jí bylo pět a půl, šest. Máma stále smutná, ale už méně. Už se i usmála. Smích? Ano. Smích. Často opravdový a upřímný. Jen se do něj občas přimíchala křečovitost. Povinnost. Snaha stavět se navenek šťastnou. Maska. Takový úsměv-neúsměv. To když z máminy duše prokvetl smutek, který tam stále sídlil. Ústa se smějí, v očích však příměs zahloubání, únavy. To však malá Jitka tehdy vidět nemohla, to jí došlo později.

Máma, ach máma… Co vše spolu prožily! Bez táty. To po něm ten její smutek. To na něj Jitka čekala tak dlouho, až trochu pozapomněla, že čeká. Pozapomněla, když stále nešel a nešel, když se jí ze života v jejích čtyřech a půl letech v roce 1949 vinou komunistů náhle ztratil.

sinfin.digital