1. dubna 2019 zemřela ve věku 92 let Anna Honová. V roce 1950 byla z politických důvodů zatčena, vyšetřována v Uherském Hradišti a poté odsouzena k pokutě, ztrátě občanských práv a dvouapůlleté trestu odnětí svobody. Roku 1968 spoluzakládala regionální sdružení politických vězňů K231 a začala se o ni znovu zajímat Státní bezpečnost. Teprve po dalších dvou dekádách se mohla svobodně veřejně angažovat a například vydat svědectví o poměrech v uherskohradišťské věznici. Vzpomínkám Anny Honové byly věnovány Příběhy 20. století vysílané na Českém rozhlase Plus, které vznikly ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.
Z Moravy do Prahy
Anna Honová se narodila 8. srpna 1926 ve Slavičíně na východní Moravě jako Anna Krmenčíková. Vyrůstala v Uherském Brodě v nezámožné rodině, ale nepociťovala prý žádnou nouzi. Absolvovala obchodní školu (studovali i její sourozenci) a roku 1943 odešla pracovat do Prahy jako administrativní síla v lékařské ordinaci.
Bydlela u Růženy Pokorné-Purkyňové, bezdětné vdovy, dcery malíře Karla a vnučky Jana Evangelisty Purkyně: „Byla to pro mě opravdu univerzita, protože jeden den v týdnu byl vyhrazen návštěvám a v jejím bytě se pravidelně scházela pražská inteligence, například Anna Masaryková, ředitel Akademie věd a umění Šeplavý, akademický malíř Dědina a celá řada dalších. Já jsem mohla sedět u stolu a nejen podávat čaj, sušenky a kávu, ale taky leccos vyslechnout, zapojit se do debaty, klást otázky.“
Letáky z Racioly
Nedlouho po komunistickém převratu v únoru 1948 se Anna Krmenčíková vrátila do Uherského Brodu a začala pracovat pro tamního podnikatele Bruštíka, majitele potravinářské firmy (dnešní Raciola), která dodávala zboží do ciziny – do Belgie, Švýcarska, Spojených států amerických.
Bruštík neměl žádné sympatie ke KSČ a jejím násilným praktikám, byl zapojen do protikomunistického odboje, sbíral letáky, dokumenty a informace, vztahující se k dění v Československu (některé z nich Anna přepisovala na stroji) a posílal je na Západ spolu se zbožím.
„Všichni kolem mě tehdy byli naladění proti režimu. Mysleli jsme si, že se to převrátí, že to nemůže dlouho trvat,“ vzpomínala Anna a dodává: „Do zásilek se vkládaly takové letáky a zprávy. Věděla jsem to, ale nepodílela jsem se na tom.“
Bruštíkův podnik byl znárodněn brzy po únoru 1948, ale Bruštík ve firmě působil až do roku 1950, kdy ho Státní bezpečnost zatkla. Jeho dcera tehdy Annu Krmenčíkovou (Honovou) požádala, aby jí přinesla z kanceláře dva pořadače s Bruštíkovou soukromou korespondencí (psal si mj. se synem, který ilegálně utekl za hranice).
Anně pomáhal známý, který si všiml, že jsou pravděpodobně sledováni – a Anna odnesla korespondenci nejdřív k sobě domů a pak ji schovala u příbuzných. Zanedlouho ji v práci zatkla policie a po neúspěšné domovní prohlídce skončila ve vězení v Uherském Brodě. Dva týdny strávila na samotce – a nevěděla, proč je zavřená.
Příběh Anny Honové pochází sbírky Paměť národa. Tento jedinečný archiv dostupný každému na internetu vzniká především díky soukromým dárcům a podporovatelům z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají pravidelnými drobnými dary. Připojit se můžete i Vy. Děkujeme.
Ve vazbě v Uherském Hradišti
Po čtrnácti dnech převezli Annu Krmenčíkovou (Honovou) do vazby do Uherského Hradiště, kde prodělala výslech, jehož se podle jejích vzpomínek účastnilo asi šest vyšetřovatelů. Ptali se na Bruštíka, ale Anna o jeho počínání téměř nic nevěděla.
Vrátili ji na celu, vzápětí však byla předvolána znovu a tentokrát měli vyšetřovatelé v ruce důkaz proti ní – získali „moták“, kus papíru, který dcera podnikatele Bruštíka poslala do vězení a v němž stálo: „Anyno, kam dalas ty doklady? Já jsem je nedostala.“
Následovalo dlouhé a komplikované vyšetřování, při němž StB nasazovala na Annu konfidenty a používala všemožné provokace.
Po desítkách let Anna Honová v rozhovoru vzpomínala: „Já sama jsem nezkusila nějakého bití, asi i z toho důvodu, že při výslechu, kdy začali s tím, že mě tady zřežou, jsem se ohradila proti jistému Holubovi, který byl po Aloisi Grebeníčkovi nejhorší vyšetřovatel. Řekl mi: ,Jak vám tu jednu střelím, tak se ani nezmožete!‘ A já jsem mu odpověděla: ,Poslouchejte, vy jste muž, já jsem žena. To by bylo hrdinství, kdyby muž bil ženu. Vy jste zřejmě z dělnické rodiny, já taky. A nakonec, toto dělalo gestapo, pokud vím. Ale vy jste úředník nebo příslušník československé bezpečnosti, ta to přece nedělá jak gestapo!‘,“ popisuje a dodává:
„On byl tak zaražený, že už mně nedal žádnou facku. Lidi se jich báli. Já jsem se nebála. Ještě jsem ovšem nebyla tak obeznámena s tím, jaké hrubosti dělají.“
