Na rozdíl od Maďarů se máme dobře, proto české filmy nefungují v zahraničí, říká distributor | info.cz

Články odjinud

Na rozdíl od Maďarů se máme dobře, proto české filmy nefungují v zahraničí, říká distributor

Do českých kin vstupuje nový film Soumrak od maďarského režiséra Lászla Nemese, který se proslavil oscarovým Saulovým synem. I když se snímek odehrává rok před první světovou válkou v Budapešti, jde o nadčasové téma pádu jedné epochy. „László Nemes se sice vyhýbá aktualizaci, ve svých vyjádřeních jemně odmítá linku spojenou se současným Maďarskem a Viktorem Orbánem, ale ta metafora je mnohem širší. Můžeme ji použít na Velkou Británii, USA, Českou republiku a Slovensko, stejně jako na Polsko či Francii. Je to helénismus, ve vrcholu něčeho již cítíte pád,” říká v rozhovoru pro INFO.CZ Ivan Hronec, šéf distribuční společnosti Film Europe, který identifikuje i základní problémy současného českého filmu.

Do kin přichází vysoce aktuální maďarský film Soumrak od režiséra Saulova syna Lászla Nemese. O čem podle vás je?

Odehrává se v Budapešti těsně před první světovou válkou. Ve filmu je nádherně zpracovaná těžká atmosféra v celém tehdejším Rakousko-Uhersku. Snímek je cíleně enigmatický, nepoužívá jednotnou dějovou linku. Příběh se ale točí kolem osiřelé dívky, která přichází do Budapešti z Terstu a hledá svého bratra, a to v obchodě s nádhernými klobouky. To je velmi pěkná nemesovská metafora. Svět se hroutí do první světové války, ale celá budapešťská a vídeňská šlechta se zaobírá krásou klobouků.

Sledujeme kombinaci secese a morálního úpadku. Je to sice velmoc, ale má problémy, politické, ekonomické. Probíhají tam velmi silné revoluční momenty, je tam cítit odpor Maďarů vůči Rakušanům. Ozývají se tam slovenské hlasy a vlastně celá monarchie. Máte sice problém najít dějovou linku, ale velmi cítíte tu atmosféru zmaru.

Podobná témata se přitom řeší ve střední Evropě i dnes…

To je velmi přesné. László Nemes se sice vyhýbá aktualizaci, ve svých vyjádřeních jemně odmítá linku spojenou se současným Maďarskem a Viktorem Orbánem, ale ta metafora je mnohem širší. Můžeme ji použít na Velkou Británii, USA, Českou republiku a Slovensko, stejně jako na Polsko či Francii. Je to helénismus, ve vrcholu něčeho již cítíte pád.

A elitám uniká skutečnost?

Drží si moc i úroveň, ale zároveň je okolo nich mnoho rebelů, kteří už nechtějí jít dosavadním směrem. Zároveň ale nevíte, co je správné. Zda třeba dnešní boj s globalizací jde směrem, který vyřeší všechno. Nevíte, zda je cesta v odmítnutí kapitalismu, nevíte, zda všechny hipsterské zóny náhodou neparazitují na struktuře, kterou musí někdo platit. To jsou přesně ty otázky, které před první světovou válkou řeší Soumrak, a to formou, kdy prostě nevíte. Zda i hledání bratra hlavní hrdinky není jen fikce.

Jak těžké bylo tento film koupit?

Už dříve jsme navázali vztah s jeho režisérem Lászlem Nemesem, který debutoval Saulovým synem, za něhož získal Oscara. Vyhrál v Cannes, vlastně v celém filmovém průmyslu pozitivně šokoval. László Nemes ale nespadl z nebe, pracoval několik let jako asistent významného maďarského režiséra Bély Tarra. Má krásné krátké filmy, už v nich vidíte jeho poetiku. Bylo by super, kdybych mohl říct, že jsem ho sledoval, ale nebylo tomu tak.

Seznámil jsem se s ním právě až v Cannes v souvislosti se Saulovým synem. A je takovým nepsaným pravidlem, že když režiséra objevíte a koupíte jeho film, máte možnost takzvaného prvního odmítnutí u jeho dalších snímků. Soumrak jsme samozřejmě neodmítli, předpokládal jsem ale, že bude v hlavní soutěži v Cannes. Dostal se však až do hlavní soutěže v Benátkách, kde dostal jednu z cen. Film jsme ale koupili už rok před tím, byla to vlastně vypočítavost.

Českým filmům se takovýto úspěch dlouhodobě nedaří. Čím to je?

László Nemes napříč tomu, že neměl svůj film, funguje dlouhodobě ve filmovém průmyslu, navázal vztahy s áčkovými festivaly, patrně mu v tom pomohl právě Béla Tarr. A to je možná odpověď. Není to tak, že natočím fantastický film a jsem tam. Není to vyloučené, ale je to výjimečné. Saulova syna pozvali už do Berlína, ale ne do hlavní soutěže. A Nemes to odmítl, i když šlo o jeho debut. Možná už měl info z Cannes, ale i tak je to výjimečné. Zkrátka byl v určitých kruzích, rezonoval v průmyslu. Nespadl z nebe.

My ale vůbec nemáme filmovou festivalovou diplomacii. Proč? Protože máme silné Karlovy Vary. A ty z pochopitelných důvodů dobré filmy stahují k sobě. Takto silný festival nemají ani Poláci, ani Rumuni a ani Maďaři. Za mezinárodním úspěchem tak musí cestovat. Pro české umělce to naopak přináší právě v zahraničí těžkou pozici.

Ve Varech letos dostal cenu za režii český film Všechno bude. Má evropskou úroveň? Mohl by uspět i na jiných áčkových festivalech?

Na hlavních áčkových festivalech tím pádem skončil. Možná už jsem zaujatý, ale jde o více faktorů. Karlovy Vary sice mají mezinárodní rezonanci, ale umělci už necestují dále. Pro artové filmy je problém i popularita českého filmu mezi mainstreamovými diváky. Na ty se pak filmaři soustředí,  na rozdíl od Rumunů a Maďarů, kde lokální kinematografie tak populární není. Tam, kde je největší síla českého filmu, je možná i jeho největší slabost. Motivace, i ekonomická, točit filmy pro mezinárodní publikum je tak v České republice velmi malá. Například ve Francii nebo ve Skandinávii je možná kombinace mainstreamu i uměleckého filmu, český trh je ale na to příliš malý. Jedna linka tak převládá.

I v České republice ale vznikají filmy mimo mainstream, z posledních měsíců můžeme jmenovat třeba Jana Palacha nebo Hovory s TGM…

Takové filmy se mohou na zahraniční festivaly dostat, ale zatím ne do hlavní soutěže. Například v Berlíně se promítal Masaryk. Českému filmu ale primárně chybí silné téma. Palach toto splňuje, ale v jeho mezinárodní prezentaci chyběla strategie. Festivalová diplomacie nepracovala tak, aby na film upozornila. Podobně jsme ztratili i 100. výročí vzniku státu, přitom o něj byl mezinárodní zájem, stejné výročí slavilo daleko více zemí. V tomto čase se mezinárodně mohl český film prosadit. Opravdu jde o téma.

Koho myslíte tou festivalovou diplomacií?

Můžu to být já, můžete to být vy. Mohou to být lidé z vedení českých festivalů, dramatici, kritici. Ale je přirozené, že lidé z festivalů chtějí filmy na své přehlídky. Stejně jako já, pořádáme Be2Can a když koupím vítěze z Cannes, chci ho tam a ne v Karlových Varech.

Jaký je v českém a slovenském prostředí zájem o artové filmy?

Je to úzká, ale věrná skupina. Říkám, že v Praze máme publikum našich projektů v počtu 10 tisíc lidí. Na Be2Can chodí v Praze sedm tisíc lidí, v regionech pak tři až čtyři tisíce. Letos to ale bylo méně, všichni zaznamenávají ztrátu, v Praze šlo asi o pět tisíc diváků a v regionech dva.

Lidé ztrácejí chuť jít na tradiční formu prezentace, musí to být event. Jedinečný, který se neopakuje. Diváci si zvykli na naše filmy přicházet postupně, takže když se jejich počty sečtou, je to v pořádku. Do budoucna se ale budu raději soustředit na pro nás klíčová kina, zejména Lucernu a pár dalších špičkových kin. Ne na všechny, které chtějí Be2Can, ale jen ty, co umí pracovat s tématem „špičkový festivalový film”. Bylo by však třeba, aby v Praze vzniklo kino, které by se vyrovnalo třeba vznešeností Obecnímu domu, nebo naopak bylo zajímavou a kvalitní modernou s dobrou kavárnou. Vůbec se netajím tím, že takovýto prostor hledáme a budeme ho mít.

Máte tedy nakročeno k otevření vlastního kina v Praze?

Do roka a do dne to musí být. Máme několik jasně identifikovatelných prostorů, některé jsou naše, některé jsou partnerské, to je například připravované kino U hradeb. Intezivně spolupracujeme také s Kinem Pilotů.

Jaké v současné kinematografii vlastně sledujete trendy?

Patrně všichni z filmové branže zaregistrovali konflikt VOD platforem a Cannes, které je zakázalo. Benátky je vpustily, vyhrál Netlfix a film Alfonsa Cuaróna Roma. Je to kandidát na zahraničního Oscara, pokud ho nevyloučí kvůli tomu, že reálně nebyl v kině. Prvním trendem tak je latentní vyrovnávání se se streamovacími platformami.

Druhou tendencí jsou objevy neznámých režisérů, kteří se na festivalech postupně profilují. Letos to byla libanonská režisérka Nadine Labaki a její film Kafarnaum, ve Spojených státech jej distribuuje Sony. O tomto filmu ještě uslyšíme. Je to arabská kinematografie, velmi emocionální, o ceny bude pravděpodobně bojovat právě s Romou. Třetím trendem je snaha o genderovou rovnost, muži ale audiovideo světu stále proporčně vládnou.

Zkrátka je potřeba, aby se o filmu mluvilo, a to kontextově, aktuálně a mezinárodně. Pak musí nastoupit diplomacie a všechno časově a strategicky odpracovat, ale bude to náhoda. Třeba Maďaři mají ekonomické i politické problémy, nemají ale filmové problémy. Možná to jsou spojené nádoby. Nám je tu dobře.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud