Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Na území Česka existovaly desítky nacistických táborů. Umřely v nich stovky dětí, říká Padevět

Na území Česka existovaly desítky nacistických táborů. Umřely v nich stovky dětí, říká Padevět

Nacistické tábory pro integraci domnělých nepřátel se nenacházely jen na území Německa a na východě Evropy. Také na českém a moravském území v době okupace fungovaly desítky táborů, ve kterých režim věznil nepohodlné. O většině z nich už ale v současnosti společnost neví. Někde se zachovaly jen zbytky zdiva, na některých místech jsou pamětní desky, někde jakákoli připomínka lidského utrpení zmizela úplně. I na našem území se ale pod taktovkou nacistů děla zvěrstva, která se mohla srovnávat s utrpením v koncentračních táborech. „Jedním z nejhorších táborů na českém území, o kterém se také nemluví, byl tábor v Dětřichově u Moravské Třebové, ze kterého se dodneška nezachovalo vůbec nic, jenom malý hřbitov. Byl to speciální porodní tábor pro ženské vězenkyně, především pro Rusky, Ukrajinky a Polky. Když tyto ženy otěhotněly, byly odvezeny sem, kde musely v příšerných hygienických podmínkách porodit. Krátce po porodu zde zemřelo asi 300 dětí,“ popisuje historik Jiří Padevět, kterému nedávno vyšla o táborech na území dnešní České republiky kniha Za dráty.

Veřejnost pravděpodobně zná tábory v Terezíně nebo v Letech u Písku. Jaká další zařízení na našem území existovala?

Kromě těch dvou, co jste jmenovala, jsou skoro všechny více či méně polozapomenuté. Málokdo ví, že kromě Letů existoval další takzvaný cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu a naprosto zapomenutou kapitolou naší historie jsou tábory pro maďarské Židy na jižní Moravě a v jižních Čechách, které vznikly v roce 1944. Známější jsou možná pobočky koncentračních táborů Flossenbürg a Gross-Rosen v západních Čechách a na severní Moravě. Ale těch zapomenutých míst je daleko víc.

Fungovaly tábory na našem území po celou dobu války, nebo pouze zpočátku a vězni se posléze postupně přesouvali do vyhlazovacích táborů?

Většina táborů fungovala po celou dobu okupace. Většina lidí si pravděpodobně představuje, že v táborech byli především obyvatelé protektorátu, ale v řadě z nich byli především cizinci. Málo se ví, že v Brně byla jediná protektorátní pobočka tábora Auschwitz, kde byli internováni příslušníci polského odboje. Ta budova dodnes existuje, sídlí tam Biskupské gymnázium. Současnou budovu postavili právě vězni, původně tam měla sídlit Technická akademie SS.

Koho nacisté ve zdejších táborech internovali? Odbojáře, Židy, homosexuály?

V táborech byli lidé ze všech možných důvodů. Strašně nerad oběti totalit kategorizuji. Řekněme, že tam pobývali ti, o kterých někdo z neopodstatněné nadřazenosti rozhodl, že musí být uvězněni. Nacistický režim stejně jako protektorátní správa byly založeny na útlaku. Chtěl jsem psát o lidech, kteří jsou schopni a ochotni z různých, většinou bizarních důvodů někoho uvrhnout „za dráty“. Právě proto se tak jmenuje i moje kniha.

Vězni byli nuceni také pracovat, například při budování cest, na stavbách a podobně. Bylo možné, aby si vězně najal na práci kdokoli?

Většinou měla práce vězňů směřovat ke „konečnému vítězství Třetí říše“. Pracovali tak na budování protektorátu, nebo posílení zbrojní a potravinové základny. Konkrétně například v průmyslových závodech v Plzni, nebo v zemědělství, kde pracovaly především ženy.

V táboře v Letech, který zřídily protektorátní úřady, byli čeští dozorci. Jak to bylo v ostatních zařízeních?

Záleží na tom, kým byl ten tábor zřízen a za jakým účelem. V nacistických koncentračních táborech, které patřily do systému koncentračních táboru SS, byli dozorci buďto příslušníci SS nebo německé ochranné policie. V případě protektorátních táborů hlídali četníci, někdy dokonce penzionovaní četníci, kteří byli reaktivováni zpět do služby. Někdy byli mezi dozorci i lidé jiné národnosti, třeba Maďaři, Rumuni, nebo Lotyši ve službách SS. Národnostní složení dozorců bylo stejně pestré jako národnostní složení vězňů.

Jaké byly v táborech podmínky? Bylo například snazší z nich utéct ve srovnání s vyhlazovacími tábory?

V knize mnoho útěků nezmiňuji, snažím se soustředit na existenci táborů jako takových. K útěkům samozřejmě docházelo, ale pokud vězeň neměl zázemí, tedy neschoval se u příbuzných, byla velká pravděpodobnost, že bude do tábora vrácen. Co se týče táborových podmínek, ty byly ve většině případů „snesitelnější“ než ve vyhlazovacích táborech. Slovo snesitelnější jsem dal do uvozovek schválně, protože pro nás by ty podmínky byly k nevydržení. Tábory na českém území nebyly primárně určeny k zabíjení vězňů. Umírali zde sice hladem, po ubití dozorci a na různé epidemie, ale nebyly zde vražděni systematicky, jako třeba v Treblince. Všechna místa, která jsem v knize popsal, nicméně naplňují základní definici koncentračního tábora – vězni v nich trpěli nedostatkem lékařské péče, jídla a měli omezenou možnost pohybu. Jedním z nejhorších táborů na českém území, o kterém se také nemluví, byl tábor v Dětřichově u Moravské Třebové, ze kterého se dodneška nezachovalo vůbec nic, jenom malý hřbitov. Byl to speciální porodní tábor pro ženské vězenkyně, především pro Rusky, Ukrajinky a Polky. Když tyto ženy otěhotněly, byly odvezeny sem, kde musely v příšerných hygienických podmínkách porodit. Krátce po porodu zde zemřelo asi 300 dětí.

Jak se na tábory dívali Češi? Tipuji, že museli tušit, co se „za dráty“ odehrává. Snažili se například nějak vězňům pomoci?

Většina táborů byla na odtrženém území, tedy v německém prostředí. Další byly v budovaném vojenském prostoru Waffen-SS na Benešovsku, to znamená v místech s minimem českého obyvatelstva. Kontakt Čechů a Moravanů s vězni byl tak velmi omezený.  Setkávali se s nimi ale například právě v pracovních táborech zřízených protektorátní vládou. Přestože se i mezi českými dozorci našli řekněme přílišní horlivci, řada dalších se snažila internovaným více či méně pomáhat. Popsal jsem třeba jeden případ z Podkrkonoší, kde byla pobočka koncentračního tábora, ve které byly vězněny především Židovky z Maďarska a Polska. Velitelka toho tábora – česká Němka – byla k vězenkyním tak laskavá, že o ní napsaly divadelní hru, kterou ji věnovaly a v táboře inscenovaly.

Co se s vězni dělo s koncem války?

Část z nich zažila osvobození, když stráže odešly z tábora dřív, než se přiblížila fronta. Řada vězňů ale byla vyhnána na pochody smrti, při kterých zahynula. Vězně z malého tábora pro maďarské Židy v Mikulově povraždili s koncem války přímo na místě.

V knize nabízíte i informace a krátké medailonky táborových dozorců. Kolik z nich se po válce povedlo potrestat?

Většině z nich se podařilo uniknout. Procento potrestaných je rozhodně menší, než by mělo být.

Nakolik jsou bývalé tábory zachované? Jsou na místech alespoň pamětní desky?

Některá místa jsou poměrně zachovaná, a přesto je téměř nikdo nenavštěvuje. Týká se to například pozůstatků tábora Litoměřice, což byl největší koncentrační tábor na našem území, jak rozlohou, tak počtem obětí. O Terezíně a Letech lidé ví a jezdí tam. Většina míst bývalých táborů je ale zapomenutá úplně.

Proč podle Vás některá místa nikdo nenavštěvuje? Může to být i tím, že v táboře byli vězněni převážně cizinci?

Hlavním důvodem je podle mě 40 let komunistického režimu, které jsme prožili. Tehdy se totiž hodilo některá místa a oběti připomínat a některá naopak ne. To je podle mě ten hlavní důvod, proč některé příběhy upadly v zapomnění. A další důvod bych vyjádřil sice smutnou, ale obávám se, že pravdivou řečnickou otázkou: „Koho to vlastně dneska zajímá?“.

Jak byste na tuto otázku odpověděl?

Mělo by to zajímat všechny, kteří mají alespoň minimální vztah k místu, kde žijí a chtějí znát jeho historii. To připomínání není žádný patos, je to opravdu úcta k obětem, které v táborech trpěly a někdy tam i zahynuly. Mělo by to pro nás být také připomínkou toho, co zřejmě už nechce nikdo z nás zažít.

Co se stalo s tábory po válce? Některé prý sloužily jako shromaždiště Němců…

Ano, to se stávalo ve více případech, protože Němců i zajatých vojáků Wehrmachtu bylo mnoho a bylo potřeba je někam umístit. Stadiony, biografy a sokolovny nestačily, a proto bylo využito každé místo, kde bylo možné internovat větší množství osob. Nejparadoxnějším případem je pevnost Terezín, kde se Červený kříž staral začátkem května 1945 v jednu chvíli o bývalé vězně gestapa a na vedlejším dvoře už samozvaní čeští ozbrojenci týrali Němce posbírané v okolí.

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

-1