Nacistické tábory pro integraci domnělých nepřátel se nenacházely jen na území Německa a na východě Evropy. Také na českém a moravském území v době okupace fungovaly desítky táborů, ve kterých režim věznil nepohodlné. O většině z nich už ale v současnosti společnost neví. Někde se zachovaly jen zbytky zdiva, na některých místech jsou pamětní desky, někde jakákoli připomínka lidského utrpení zmizela úplně. I na našem území se ale pod taktovkou nacistů děla zvěrstva, která se mohla srovnávat s utrpením v koncentračních táborech. „Jedním z nejhorších táborů na českém území, o kterém se také nemluví, byl tábor v Dětřichově u Moravské Třebové, ze kterého se dodneška nezachovalo vůbec nic, jenom malý hřbitov. Byl to speciální porodní tábor pro ženské vězenkyně, především pro Rusky, Ukrajinky a Polky. Když tyto ženy otěhotněly, byly odvezeny sem, kde musely v příšerných hygienických podmínkách porodit. Krátce po porodu zde zemřelo asi 300 dětí,“ popisuje historik Jiří Padevět, kterému nedávno vyšla o táborech na území dnešní České republiky kniha Za dráty.
Veřejnost pravděpodobně zná tábory v Terezíně nebo v Letech u Písku. Jaká další zařízení na našem území existovala?
Kromě těch dvou, co jste jmenovala, jsou skoro všechny více či méně polozapomenuté. Málokdo ví, že kromě Letů existoval další takzvaný cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu a naprosto zapomenutou kapitolou naší historie jsou tábory pro maďarské Židy na jižní Moravě a v jižních Čechách, které vznikly v roce 1944. Známější jsou možná pobočky koncentračních táborů Flossenbürg a Gross-Rosen v západních Čechách a na severní Moravě. Ale těch zapomenutých míst je daleko víc.
Fungovaly tábory na našem území po celou dobu války, nebo pouze zpočátku a vězni se posléze postupně přesouvali do vyhlazovacích táborů?
Většina táborů fungovala po celou dobu okupace. Většina lidí si pravděpodobně představuje, že v táborech byli především obyvatelé protektorátu, ale v řadě z nich byli především cizinci. Málo se ví, že v Brně byla jediná protektorátní pobočka tábora Auschwitz, kde byli internováni příslušníci polského odboje. Ta budova dodnes existuje, sídlí tam Biskupské gymnázium. Současnou budovu postavili právě vězni, původně tam měla sídlit Technická akademie SS.
Koho nacisté ve zdejších táborech internovali? Odbojáře, Židy, homosexuály?
V táborech byli lidé ze všech možných důvodů. Strašně nerad oběti totalit kategorizuji. Řekněme, že tam pobývali ti, o kterých někdo z neopodstatněné nadřazenosti rozhodl, že musí být uvězněni. Nacistický režim stejně jako protektorátní správa byly založeny na útlaku. Chtěl jsem psát o lidech, kteří jsou schopni a ochotni z různých, většinou bizarních důvodů někoho uvrhnout „za dráty“. Právě proto se tak jmenuje i moje kniha.
Vězni byli nuceni také pracovat, například při budování cest, na stavbách a podobně. Bylo možné, aby si vězně najal na práci kdokoli?
Většinou měla práce vězňů směřovat ke „konečnému vítězství Třetí říše“. Pracovali tak na budování protektorátu, nebo posílení zbrojní a potravinové základny. Konkrétně například v průmyslových závodech v Plzni, nebo v zemědělství, kde pracovaly především ženy.
V táboře v Letech, který zřídily protektorátní úřady, byli čeští dozorci. Jak to bylo v ostatních zařízeních?
Záleží na tom, kým byl ten tábor zřízen a za jakým účelem. V nacistických koncentračních táborech, které patřily do systému koncentračních táboru SS, byli dozorci buďto příslušníci SS nebo německé ochranné policie. V případě protektorátních táborů hlídali četníci, někdy dokonce penzionovaní četníci, kteří byli reaktivováni zpět do služby. Někdy byli mezi dozorci i lidé jiné národnosti, třeba Maďaři, Rumuni, nebo Lotyši ve službách SS. Národnostní složení dozorců bylo stejně pestré jako národnostní složení vězňů.
