Rok 1942 byl pro Čechy zlomový. Nacistům se po nástupu Reinharda Heydricha v září 1941 dařilo potírat odbojové skupiny, v protektorátu platilo stanné právo a místní měli přijít o další symbol, který pro ně představoval lásku k vlasti a vlastní identitu. Vláda nařídila zabavení staletých zvonů z celé země, které měly být přetaveny na zbraně pro Wehrmacht. Pro Čechy tehdy ovšem zvony znamenaly kus národní identity, v mnoha vesnicích si je pořizovali i z veřejných sbírek a přijít o ně považovali za velkou potupu. Proto často nasazovali život, aby zvony uchránili, zakopávali je, topili v rybnících i smlouvali s nacisty. Ti ovšem stejně z českých věží sejmuli asi 12 tisíc zvonů. Zajímavé je, že některé z nich možná stále existují, ukryté ve skladech v Hamburku, odkud ovšem není možné je odvést zpět do vlasti.
„Někdy lidé stačili zvon zachránit tím, že ho sundali a ukryli, než přijela armáda. Respektive nejdříve se dělal soupis zvonů, podle kterého je následně jezdili zabavovat. Lidé zvony schovávali do rybníků, nebo zakopávali do země. Poslední z těchto zvonů jsem vykopával kolem roku 1985 na Klatovsku. Tehdy mě sám oslovil jeden starý pán, který mi řekl, že kromě něj už nikdo neví, kde ten zvon je, a než umře, tak to musí někomu říct. Přesně mě navedl na místo, kde jsme zvon skutečně vykopali, já jsem ho zrestauroval a zavěsili jsme ho zpátky na věž. Nedlouho poté ten pán skutečně zemřel,“ vypráví Petr Rudolf Manoušek, zvonař a člen známého zvonařského rodu Manoušků, který zvony do českých věží dodává už přes sto let. Právě jeho dědeček i otec byli u toho, když v roce 1942 došlo k nucené rekvizici zvonů.
Češi se zvonů nechtěli vzdát. Zakopávali je, ukrývali v seně a riskovali kvůli nim i život
„Majitelé bronzových zvonů bez rozdílu druhu a účelu, a to i zvonů nepoužitých nebo určených k prodeji, popřípadě k dodávce, jsou povinni tyto zvony podle pokynů ministerstva průmyslu, obchodu a živností sejmouti a odevzdati. Každá jiná disposice jimi jest zakázána,“ stojí v zákoně, který protektorátní vláda schválila 26. listopadu 1941. Zvony byly následně rozděleny do čtyř kategorií – A, B, C a D. Zvony A a B měly být určeny k roztavení, protože šlo dle zákona o zvony bez větší hodnoty ulité v letech 1800 – 1900. Zvony C byly cenné a řada na ně měla dojít po roztavení kategorií A a B. Zvony označené jako D byly nejcennější a měly být zachovány. Ne vždy se ovšem tato pravidla dodržovala.
Nejdříve docházelo k soupisu zvonů. Ohlašovací listy posílali vlastníci památkovému ústavu, který je následně předal ministerstvu průmyslu a obchodu. Určené zvony pak byly sejmuty a putovaly na shromaždiště do Prahy. Lidé se ale na mnohých místech rozhodli za své zvony bojovat.
