Nacističtí kolaboranti bili odbojáře i v 50. letech, líčí hrůzy komunistických lágrů Padevět | info.cz

Články odjinud

Nacističtí kolaboranti bili odbojáře i v 50. letech, líčí hrůzy komunistických lágrů Padevět

Komunistické lágry byly v 50. letech místem, kde se opakovaly hrůzy druhé světové války. Nápravně pracovní tábory, kam komunisté umísťovali všechny, co se vzepřeli režimu, totiž připomínaly nacistické koncentrační tábory. Věznili tu navíc také retribučně odsouzené kolaboranty, takže v jednom baráku se mohli sejít hrdinové odboje i přisluhovači nacistů. Ti se navíc mnohdy ochotně stávali lokaji komunistů a válečné hrdiny s tichým souhlasem dozorců mlátili a mrzačili. Pro ty, kteří ve válečných letech pomáhali vybojovat svobodu, tak de facto válka vůbec neskončila. „Přisluhovači nacistů se tak často stávali součástí komunistického represivního aparátu,“ vysvětluje pro INFO.CZ spisovatel Jiří Padevět, který v květnu vydal novou knihu Komunistické lágry.

V knize popisujete podmínky v táborech nucené práce a nápravně pracovních táborech. Jaký byl vlastně mezi nimi rozdíl?

Tábory nucené práce zřídili komunisté, když částečně okopírovali systém protektorátních pracovních táborů. Jejich provoz začal v roce 1949, jednalo se o tábory u dolů, velkých továren a tam, kde bylo potřeba levné pracovní síly. Lidé, které tam zadržovali, se v dobové terminologii označovali jako chovanci, nikoli vězni, a dostali se tam poté, co jim pobyt v táboře nařídila přikazovací komise. Ta byla složená především z příslušníků SNB a z komunistických funkcionářů. Za nic konkrétního nesoudili, ale do táborů chovance umísťovali, protože ti lidé vzbudili podezření, že by mohli v budoucnu něco spáchat. Stačilo se v podstatě jen špatně podívat, nebo přebrat místnímu tajemníkovi KSČ dívku a člověk skončil v táboře nucené práce. Tam pak chovanci strávili dva, tři měsíce, ale třeba i půl roku. Režim v těchto táborech, i přestože šlo o tábory internační, byl ve srovnání s pozdějšími uranovými koncentráky volnější. Dokonce se vydávaly dovolenky nebo jakési opušťáky, takže chovanci mohli jet o některých víkendech domů. V těchto táborech nejsou zaznamenána úmrtí z důvodu násilí ze strany dozorců, ale lidé zde umírali vlivem pracovních úrazů.

Termín nápravně pracovní tábory se používá od poloviny 50. let. Byla to místa, srovnatelná s nacistickými koncentračními tábory, ve kterých skutečně docházelo k brutalitě vůči vězňům ze strany dozorců, tedy vězeňské stráže a příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Zdejší vězni byli většinou odsouzeni za takzvané protistátní zločiny. Zatímco v táborech nucené práce byli především – dnes bychom řekli tou odpornou terminologií – nepřizpůsobiví a různé bizarní existence, ale také lidé, kteří nechtěli budovat komunistický ráj, tak v táborech nápravně pracovních byli hrdinové druhého odboje, kněží, vysocí funkcionáři demokratických politických stran, lidé z kultury, zkrátka elita, kterou se rozhodli komunisté zničit.

Kde byli internováni duchovní?

Drželi je v nápravně pracovních táborech, v místech, která většinou označujeme jako uranové lágry a která byla především na Jáchymovsku, Příbramsku a Hornoslavkovsku. Zároveň existovala místa, v tu chvíli už bývalé kláštery – jako třeba klášter Hora Matky Boží u Králík, nebo klášter Benediktinů v Broumově – kde byli také internováni kněží. Většinou tam byli starší duchovní, nebo naopak velmi mladí, kteří se nehodili komunistům na tvrdou práci v uranových dolech. Podařilo se jim v těchto internacích, kde byl režim kasárenský, přežít do 60. let, kdy komunisté většinu těchto internačních míst rozpustili.

Čím se od sebe jednotlivé nápravně pracovní tábory lišily? Typem práce, umisťovanými vězni… ?

Tábory nucené práce byly rozděleny podle náročnosti. Někdo byl přikázán do tábora u dolů, někdo u zemědělského podniku. V zemědělství většinou pracovaly ženy.

Zmínil jste podobnost s nacistickými koncentračními tábory. V čem konkrétně se podobaly?

Všem čtenářům pro lepší představu doporučuji navštívit tábor Vojna u Příbrami. V nápravně pracovních táborech bývaly dřevěné baráky, které byly špatně postavené a špatně vytopitelné, obehnané ostnatým drátem, někdy dvojitým, nebo trojitým. Tábor byl vybaven strážními věžemi, kde byla nepřetržitě ostraha. V noci okolí ozařovaly světlomety a v táborech byl nástupní plac, kde byli vězni nuceni dlouhé hodiny stát v mrazu, nebo v dešti. Byly tam izolace, což byly velmi malé betonové nebo dřevěné místnosti, kam byli vězni dáváni za trest. Kromě toho zacházení dozorců a velitelů táborů s vězni bylo velmi často tak brutální, že je naprosto srovnatelné s chováním nacistických dozorců. Existují ale i rozdíly, komunistické tábory nebyly otevřeně vyhlazovací. Přesto zde lidé umírali proto, že byli nuceni stát tak dlouho na mrazu, dokud neumřeli, nebo byli takzvaně zastřeleni na útěku, což byla oblíbená praktika jak nacistických, tak komunistických dozorců, kteří přikázali vězni, ať jde před nimi a poté ho zezadu zastřelili.

Ve Vaší knize jsem se dočetla, že v jednom táboře snad dokonce nad branou visel nápis Práce osvobozuje…

Ano, terminologie a hesla totalitních režimů se často podobají, protože jim jde o to samé a nic jiného nedokážou vymyslet. Rád bych připomněl další táborový nápis, který vymyslel velitel lágru Rovnost František Paleček a který zněl: Pro reakční čeládku máme místo ve chládku. Zřejmě to považoval za vtipné.

Jak vypadaly pracovní podmínky vězňů?

Vězni v nápravně pracovních táborech především těžili a zpracovávali uranovou rudu. A podmínky byly samozřejmě naprosto příšerné. Kdyby to dnes viděl nějaký referent bezpečnosti práce, tak by dostal infarkt už v bráně tábora. Jsem přesvědčen, že pro nás, kdo jsme to nezažili, je velmi obtížné si věznění jen představit. Vězni těžili uran bez jakýchkoli ochranných pomůcek a pouze s primitivními nástroji. Zřejmě nejpříšernějším místem byl tábor Vykmanov II nedaleko Ostrova, kde dodnes stojí takzvaná Věž smrti. To byla cihlová stavba, ve které byla drtička a třídička uranové rudy, něco jako velký mlýn. Tam museli političtí vězni drcenou uranovou rudu v radioaktivním prachu třídit holýma rukama a dávat ji do barelů, které rovnou odjížděly do Sovětského svazu. Práce v tomto prašném prostředí plném uranu byla velice nebezpečná a řada vězňů na její následky zemřela. Ti, co nezemřeli, do smrti pociťovali vážné zdravotní následky.

Kapitola o Věži smrti v knize Komunistické lágry od Jiřího PadevětaKapitola o Věži smrti v knize Komunistické lágry od Jiřího Padevětaautor: Kniha Komunistické lágry Jiřího Padevěta

Věděli příbuzní, ve kterém táboře jsou internováni jejich blízcí? A mohli se s nimi nějak spojit?

V případě chovanců v táborech nucené práce rodina věděla, kde se její blízký nachází a mohli si spolu docela běžně vyměňovat dopisy. V případě uranových lágrů byla jakákoli komunikace s vnějším světem komplikovaná. Skoro v každém táboře se ale našel nějaký civilní zaměstnanec, nebo dozorce, který byl ochoten vězňům pomoci při zprostředkování styku s vnějším světem. Vynášeli dopisy a motáky vězňů a přinášeli zpátky poštu od rodin. Osobní návštěva rodiny byla v uranových lágrech prakticky vyloučená. Blízcí navíc obecně věděli, že jejich příbuzný se nachází v nějakém nápravně pracovním zařízení, ale většinou netušili, ve kterém konkrétním táboře.

Co když vězeň zemřel? Konaly se pohřby také bez účasti rodiny?

Pokud měla rodina štěstí, tak obdržela alespoň urnu s popelem. Často jim bylo ale pouze oznámeno, že jejich blízký zemřel a žádný pohřeb se nekonal. Vězně pak pochovávali na nejbližším hřbitově, nebo spalovali v krematoriu.

Jak úspěšné byly útěky z táborů?

Útěk z tábora znamenal většinou jen útěk do dalšího většího tábora. Celé Československo bylo totiž v těchto letech jedním velkým koncentrákem. Byl to jen únik do další nejistoty a do dalšího místa, kde vás mohou chytit, mučit a zabít. Řada útěků skončila už smrtí na ostnatých drátech a většina uprchlíků byla dopadena, i když někteří unikali delší dobu. Jednomu vězni se povedlo skrývat rok v chatě v Krušných horách a když se pokusil přejít státní hranici, tak byl dopaden. Asi nejslavnější je útěk z tábora č. 12 nedaleko Horního Slavkova, při kterém uprchlo 12 vězňů. Smrtelně zranili jednoho příslušníka ostrahy, pátrali po nich dozorci i armádní jednotky a dostali se pouze pár kilometrů od tábora do velké přestřelky, při které někteří byli dopadeni a někteří zahynuli. Dva dopadení pak dostali trest smrti. Ze 12 lidí útěk přežili dva. Jeden byl StBáky tak dlouho mučen, až ztratil paměť a stal se z něj doživotní invalida, a druhým byl Karel Kukal, který naštěstí přežil a v roce 1968 emigroval do Švýcarska. Napsal o útěku knihu Deset křížů, která je jediným relevantním svědectvím o útěku, kromě archivních pramenů. Pokud byli uprchlíci dopadeni, tak je vždy čekalo brutální bití, zavírání do betonových kobek a zostřené podmínky pro celý tábor.

Jaké jiné tresty kromě těch fatálních uprchlí vězni dostávali?

Často to byly mnohaleté žaláře v kamenných věznicích. Kromě toho jsem ale narazil třeba i na případ, kdy si vězeň při útěku zlomil nohu a i když ji měl v sádře, tak ho pak v táboře ani neposadili na židli, ale ležel na zemi a dozorci do něj kopali. Do zraněného člověka. Ta zloba, že si někdo dovolil narušit koncentráčnický systém, byla ze strany dozorců většinou obrovská.

V knize zmiňujete, že v táborech se často setkávali retribučně odsouzení nacisté a kolaboranti s hrdiny druhého odboje, kteří proti nim bojovali. Jak takové soužití vypadalo?

Domnívám se, že to byl záměr a další způsob, jak hrdiny druhého odboje ponížit. Existují případy, kdy na jednom kavalci ležel hrdina pražského povstání a na vedlejším příslušník SS, nebo nějaký kolaborant. Tyto skupiny se navzájem logicky velmi špatně snášely a komunistický represivní aparát toho využíval. Nejpříšernějším případem je asi Břetislav Jeníček, který byl velmi aktivním konfidentem gestapa a agentem Abwehru. Po válce byl retribučně odsouzen a v jednom z těch uranových lágrů s vědomím velení sestavil jakési bicí komando, které velmi tvrdě pronásledovalo politické vězně. Situace se trochu změnila až poté, co do tábora přišel Rudolf Pernický, který v Británii cvičil naše parašutisty, a začal učit politické vězně sebeobranu a rvačky začaly být vyrovnanější. O případ se také začal zajímat sovětský poradce. Ne proto, že by mu šlo o blaho politických vězňů, ale proto, že kvůli zraněním vězňů klesala produkce uranové rudy. Začalo se vyšetřovat, Jeníček byl převezen jinam a nedlouho poté dostal milost a stal se konfidentem StB a ve své konfidentské kariéře pokračoval. Přisluhovači nacistů se tak často stávali součástí komunistického represivního aparátu.

Takže pro hrdiny druhého odboje uvězněné v táborech jako by válka ani neskončila…

Ano, jejich nepřítel byl stále přítomný a dokonce měl nad nimi někdy ještě větší moc, než za protektorátu.

Dá se říct, jak časté byly sebevraždy v táborech?

K tomu bohužel neexistují žádné věrohodné údaje. Rád připomenu práci Františka Bártíka z příbramského muzea, který sestavil zřejmě téměř kompletní seznam lidí, kteří zahynuli v lágrech jako nesvobodné pracovní síly. Ale i když je v záznamech třeba uvedena sebevražda, nelze to brát vůbec jistě. Upřímně řečeno, pokud je někdo zavřen na samotce, odeberou mu tkaničky a opasek a tři dny ho mlátí příslušníci SNB, tak v protokole se může objevit, že se oběsil, ale je pravděpodobnější, že zemřel na následky bití.

Ve kterém z táborů byly podle Vás nejhorší podmínky?

To je těžké, protože podmínky byly příšerné všude, ale z různých důvodů. Nejhorší podle mě bylo, že to všechno se dělo krátce po hrůzách druhé světové války uprostřed Evropy. Ve státě, který byl ještě 15 let předtím demokratickou zemí.

Měli vězni v táborech i nějaký volný čas? A co případně dělali?

Systém se i v tomto víceméně podobal nacistickým koncentrákům. Fungovaly tam tajné skautské oddíly, konaly se tajné mše a vězni v táboře Rovnost dokonce vydávali samizdatovou edici, ve které vyšlo několik svazečků, včetně vězeňské poezie. Jeden z nich se zachoval a nedávno ho vydala knihovna Libri prohibiti pod názvem Přadénko z drátů. I na takových místech vznikaly básně.

Když došlo k rušení táborů a společenskému uvolnění v 60. letech, případně po roce 1989, byly snahy vyšetřit, co se v táborech dělo, a potrestat brutální dozorce?

Okolo roku 1968 došlo k několika vyšetřováním, protože řada bývalých vězňů tehdy ztratila strach a vypovídali o tom, co prožili. Většina vyšetřovaných ale jakoukoli sadistickou činnost popřela, myslím, že potrestán nebyl nikdo. Objevily se pokusy někoho potrestat i po roce 1989, ale nepodařilo se, protože zločiny byly často označeny za promlčené. Jeden z nejpříšernějších velitelů Paleček přitom ještě v 70. letech sloužil u Sboru národní bezpečnosti.

Dočkali se věznění alespoň nějakého odškodnění?

V 60. letech byla většina z nich ráda, že je vůbec pustili. První velká amnestie se uskutečnila v roce 1960. Jsem přesvědčený, že propuštění těchto lidí pak výrazně napomohlo procesu změn ve společnosti v druhé polovině 60. let. Byl bych ale rád, kdyby se toho tématu chopil nějaký historik, nebo sociolog a prozkoumal, jaký vliv měla na společnost amnestie politických vězňů. 

Chtějí si podle Vás lidé tuto historii připomínat, nebo nad ní ještě zavírají oči, protože není ještě tak dávná a někteří aktéři stále žijí?

Tato historie je pro nás k pochopení obtížnější než historie okupační, protože v případě komunistické zvůle jsme pachateli my sami. Dozorce, nebo StBák mluvil stejným jazykem jako vězeň, a to je vždy horší, než když vás týrá někdo cizí. Pořád navíc existují lidé, kteří se do hrůz zapojovali, nebo žijí jejich potomci, kteří o jejich tehdejší činnosti vědí. Nikdo nemůže za to, co dělal jeho tatínek nebo dědeček, ale možná v lidech stále přetrvává jakýsi stud, nebo sebezapření a asi o tom nechtějí mluvit. Když prý novináři v 90. letech připravovali materiál o lágru Rovnost, na jehož místě je dnes chatová osada, tak na ně tehdy pokřikoval z jedné z chat jakýsi muž, co si to dovolují a co dělají a pak se ukázalo, že to byl bývalý dozorce, který byl na to místo už tak zvyklý, že si tam postavil chatu. Asi rád vzpomínal na zápraží na své sadistické kousky.

Jaká témata chystáte pro příští knihy? Vrátíte se opět časově k protektorátu?

Plánů je hodně, ale času málo. Před dokončením je kniha, která vydané historické průvodce uzavře časově zepředu. Bude to Krvavý podzim 1938 a měl by vyjít příští rok. Dávám dohromady i další větší téma, které se bude opět týkat protektorátu, ale zatím si ho nechám jako překvapení. A v hlavě mám ještě nápad na průvodce po vyhlazovacích táborech operace Reinhard – Treblince, Sobiboru a Belzecu. Také uvažuji nad knihou, která se pracovně jmenuje Ozbrojené střety s komunistickou mocí a ve které bych chtěl ukázat, že třetí odboj ani zdaleka nebyla jen skupina bratří Mašínů.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud