Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Nejlepší umělecká díla století. Jak hodnotí projekt Kánon100 oblast výtvarného umění a architektury?

Nejlepší umělecká díla století. Jak hodnotí projekt Kánon100 oblast výtvarného umění a architektury?

Česko má další projekt, ve kterém se rozhoduje o tom nejvýznamnějším, co vzešlo z jeho kultury během sta let české státnosti. K podzimnímu jubileu ho republice nadělil Český rozhlas Vltava, a úvodní debaty s veřejností probíhají právě během těchto měsíců. Kánon100, jak se celý experiment jmenuje, se pokouší o výběr 10 uměleckých děl v celkem 10 kategoriích. Jako první je volí odborná veřejnost a z její finálové desítky vyberou na podzim vítězné dílo posluchači. Jednu z kategorií tvoří trojice architektury, výtvarného umění a designu. K veřejné debatě, která proběhla v pražské Winternitzově vile, byli přizváni kunsthistorik Ivan Muchka, publicistka Tereza Kozlová a vydavatel Jan Skřivánek.

V souvislosti se zhodnocováním tak dlouhého dějinného období vyvstává na prvním místě logicky otázka, zda je vůbec možné omezit výběr na pouhých 10 počinů a jestli mají podobné pokusy smysl. Podle českých odborníků snaha o vytvoření „velkého kánonu“ v národním kontextu nepochybně smysl má. „Už jen proto, že existuje statusový rozdíl mezi autory a díly, zařazenými do Národní galerie a těmi ostatními,“ podotýká Skřivánek a jedním dechem dodává, že to nic nemění na tom, že kánon je jev proměnlivý a je neustále redefinován. „V oblasti výtvarného umění je celkem běžné, že krom zavedených jmen se vytahují i pozapomenutí umělci,“ připomíná vydavatel Art&Antiques.

Je top ten nesmysl?

Je systém „top ten“ zjednodušující nesmysl, kladoucí všechno kolem nás do žebříčků? Podle Ivana Muchky to nemusí být nutně na škodu. Pakliže chceme společnosti představovat různá paradigmata, jinak než provedením nějakého výběru to nejde, myslí si historik umění „Navíc jde o stoleté výročí, tedy vlastně rekapitulaci toho, co se za tu dobu podařilo udělat,“ doplňuje Muchka.

Podle publicistky Kozlové má konkrétně pro kategorii designu vytváření kánonu význam právě v tom, že může posílit jeho pozici mezi ostatními výtvarnými obory. „Zatím je prezentován především nejrůznějšími lifestylovými časopisy a má poněkud elitářský punc,“ myslí si Kozlová, která upozorňuje, že například soutěž Czech grand design prezentuje zejména výtvarně laděné artefakty, které vznikají v malých sériích, a to na úkor bližší vazby na průmysl a jeho předměty denní potřeby. Právě ony podle publicistky propůjčují jednotlivým dekádám specifickou estetiku.

Stavba nebo koncepce?

Kategorii architektury chápe soutěž de facto jako volbu stavby století, nikoli komplexnějšího urbanistického řešení. Jak přitom upozorňuje Muchka, v celoevropském měřítku je unikátní třeba soubor pražských administrativních budov ministerstev na privilegovaném místě u Vltavy. Podle kunsthistorika tyto stavby vyjadřují monumentalitu způsobem, který je nesmírně precizní a stálý. „Nemusíme mít obavu, že by měla ministerstva v nejbližších 20 letech spadnout,“ upozorňuje.

Nadčasovost a chybějící současníci

Jako jedno z hlavních kritérií pro výběr vítězné desítky děl hovoří odborníci o nadčasovosti. „Mají to být věci, které nejsou příliš zakotvené v konkrétním čase, nejsou pouze svědectvím své doby, ale budou rezonovat i za mnoho let,“ tvrdí Jan Skřivánek, jemuž ve vybrané desítce chybí například dílo Kryštofa Kintery Revoluce. Naopak jiní ze zvolených „finalistů“ podle něj takové kritérium nesplňují. Z jiného hlediska by se podle něj neměla ve výběru ocitnout ani slavná Kupkova malba Amorfa, která je z roku 1912, neboli ještě před vznikem Československa. Skřivánek upozorňuje i na světelnou plastiku Zdeňka Pešánka, která je známá pouze z fotografií. Její umístění interpretuje jako možný doklad toho, jak velký je význam reprodukce umění a objektů z hlediska jejich otisku v lidských myslích.

Finální desítku by v oblasti designu korigovala i Kozlová, která by namísto Holínky Maxima Velčovského ve výběru ráda viděla třeba klasický pivní půllitr. „Lisované sklo bylo zcela zásadní pro estetiku každodennosti od 60. do 80. let v ČSSR,“ připomíná Kozlová.

Nejlíp známe paneláky

Tvorba poslední dekády chybí v kategorii architektury, ve výběru tak není vůbec zastoupen například brutalistický směr. Chybí též Tančící dům, jehož autorem je Francouz a který je solitérní z hlediska svého okolí i podoby. Z hlediska společenského dopadu není v československém společenském kontextu žádný jiný architektonický typ, který by měl takovou relevanci, jakou mají panelová sídliště. Jan Skřivánek by proto navrhoval poslat do finále alespoň jednu panelovou zástavbu. „Překvapivá je nominace Domu ČKD na Můstku, který prakticky nikdo nevnímá,“ myslí si Kozlová, která klade dům do kontrastu například s budovou Hlavního nádraží v Praze nebo pražskou ČVUT. Na seznamu architektonických objektů podle ní chybí i díla současníka Martina Rajniše.

Kompletní přehled vybraných uměleckých děl a počinů v oblasti architektury, výtvarného umění a designu naleznete ZDE. 

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1