Články odjinud

Nemáš ženu a děti? Na povýšení zapomeň! Unikátní sonda do života velitelů gestapa

Nemáš ženu a děti? Na povýšení zapomeň! Unikátní sonda do života velitelů gestapa

Uhlazení třicátníci s právnickým doktorátem v kapse, kteří se neštítili posílat nevinné lidi do koncentráků a pod gilotinu. Tak podle bádání historiků Jana Vajskebra a Jana Zumra z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) vypadali velitelé řídicích úřadoven protektorátního gestapa. Přestože nacisté s koncem války zlikvidovali řadu důležitých dokumentů a snažili se zakrýt minulost válečných zločinců, badatelům se nyní povedlo identifikovat zhruba 200 mužů, velitelských kádrů gestapa v protektorátu, kteří mají na svědomí tisíce životů. Byli to především mladí lidé, kteří po válce často unikli trestu. „Později se ukázalo, že ani československá justice, pod sovětským nátlakem, dostatečnou spravedlnost nezajistila. Po dohodě sovětských a západoněmeckých politiků byla většina z odsouzených nacistů v roce 1955 propuštěna a odsunuta do západního Německa, nebo do Rakouska,“ vysvětluje historik Jan Zumr.

Ve Vaší studii se zabýváte vedoucími činiteli protektorátního gestapa. Máme si je představit spíše jako úředníky, nebo se také aktivně podíleli na bestiálních zostřených výsleších?

Hlavním úkolem vedoucích úředníků nebylo fyzické týrání zadržených, na to stáli v hierarchii gestapa příliš vysoko. Zostřené výslechy zpravidla nařizovali a tolerovali.  My se nicméně nezabýváme jen zločiny, které páchali v protektorátu, ale také tím, jak se chovali na jiných okupovaných územích. A tam mnohdy osobně zabíjeli. Třeba Franz Schauschütz, vedoucí referátu brněnské řídící úřadovny, který měl na starosti boj s parašutisty, byl v roce 1941 nasazen v Sovětském svazu, kde měl jako velitel popravčí čety na svědomí nejméně 5 tisíc litevských Židů. Podobným případem je Konrad Paikert, což byl poslední vedoucí venkovní služebny v Mladé Boleslavi, který v roce 1943 organizoval deportace obyvatel ghett v okupovaném Polsku do koncentračních táborů a podle svědectví židy osobně bil a zabíjel.

Členové velitelského sboru gestapa tedy nebyli jen vrahy od psacího stolu, nýbrž také muži, kteří měli ruce doslova zbrocené krví. Byli zodpovědní za represivní opatření vůči Čechům, posílali je do koncentračních táborů a u stanných soudů je odsuzovali k trestu smrti. Zároveň se řada z nich osobně podílela na vyhlazovací válce na východní frontě a nemůžeme opomenout ani účast na masakrech v protektorátu v Lidicích, Ležákách, Velkém Meziříčí, Ploštině i jinde.

Čím se lišilo gestapo v protektorátu od bezpečnostního aparátu v jiných okupovaných zemích?

Protektorát byl, na rozdíl od jiných okupovaných území, součástí říše, proto se zdejší organizační struktura gestapa nijak zvlášť neodlišovala od té v Německu. Co se týče vyšetřovacích metod, tak ty byly také všude stejné. Když nestačily klasické vyšetřovací praktiky, tak nastupoval brutální teror. Řekl bych, že v protektorátu na rozdíl od jiných oblastí nacistického Německa ale nebyli jednotliví úředníci vyměňováni tak často a zůstávali zde mnohdy po celou dobu války. To si vysvětluji tím, že bylo potřeba dobře znát české prostředí a když už ho někdo poznal, tak ho neposílali pryč. Nesmíme rovněž zapomínat na skutečnost, že zde Němci tvořili pouze menšinu obyvatel. Jen v případě Brna se zdá, že se zdejší vyšší úředníci, zejména ti mladí, měnili poměrně pravidelně. To odpovídalo obecné politice gestapa, která zastávala princip takzvané bojující správy, podle které by úředníci měli být zbaveni regionálních vazeb a měli by neustále rotovat po území říše i na okupovaných územích.

Zkoumali jste také národnostní složení velitelského sboru gestapa na území protektorátu. Byli mezi nacistickými veliteli i čeští Němci?

Zatím jsme byli schopní identifikovat 183 lidí ve velitelských funkcích. Většina z nich pocházela z Německa, čtvrtina z Rakouska, ve třech případech to byli čeští Němci. Podíl Rakušanů je nadprůměrný. Není to ale tím, že by byl nadpůrměrný jejich počet v gestapu obecně.

Když v březnu 1939 začala okupace českého vnitrozemí, tak většina příslušníků operačních skupin působících na Moravě byla složená z Rakušanů, protože přicházeli z řídící úřadovny gestapa ve Vídni, která byla geograficky blízko a která měla nadpůrměrný počet zaměstnanců. Část příslušníků gestapa byla po ukončení činnosti okupačních oddílů stažena zpět do Vídně, ale většina jich tady zůstala.

INFOGRAFIKA DNE: Poslední boj parašutistůINFOGRAFIKA DNE: Poslední boj parašutistůautor: INFO.CZ

Čím si vysvětlujete poměrně nízký počet českých Němců? Dívali se na ně Němci z říše s nedůvěrou, nebo jen neměli zájem stát se členy gestapa?

Není to tím, že by Němci z říše nedůvěřovali českým Němcům. Primárně to souvisí s personální politikou uplatňovanou uvnitř gestapa. To dělilo zaměstnance na úřední a neúřední síly. Úředníci se dělili ještě do několika skupin, pro nás byla důležitá skupina kriminálních úředníků z výkonné služby, která se dělila na střední a vedoucí. Střední výkonná služba začínala kriminálním asistentem, který byl na nejnižším stupni žebříčku úředníků gestapa. Aby se člověk mohl stát asistentem, tak musel absolvovat 12měsíční školení, následně byl jmenován mimořádným kriminálním asistentem a až po pěti letech mohl být jmenován řádným kriminálním asistentem. Při dobrých služebních výkonech ta lhůta mohla být zkrácena, ale v praxi to znamenalo, že pokud se někdo ucházel o službu ve střední výkonné službě, nemohl, přestože nastoupil ke gestapu už v březnu 1939, dosáhnout na vyšší hodnost než na kriminálního asistenta, to znamená, že stál na úplném dně hierarchie úředníků gestapa.

Pokud se člověk chtěl stát dokonce kriminálním komisařem, tedy úředníkem na nejnižší pozici ve vedoucí výkonné službě, a nepracoval předtím u policie, tak musel absolvovat 34měsíční školení a kurzy. Po absolvování 9měsíčního kurzu pro kriminální komisaře v Berlíně byl jmenován kriminálním komisařem na zkoušku a po zkušební době, která byla minimálně 6 měsíců, mohl být jmenován řádným kriminálním komisařem. Hlavní důvod, proč je v naší statistice tak málo českých Němců, spočívá v dlouhé době, která byla nezbytná, aby člověk vystoupal na vyšší místa, což většina už nestihla. Pokud by válka trvala déle, podíl českých Němců by byl pravděpodobně vyšší.

Zmínil jste, že členy velitelského sboru byli tři čeští Němci. Víte o nich nějaké podrobnosti?

Jde o kriminálního komisaře Josefa Horbaschka, který se na konci války stal posledním velitelem gestapa v Kladně. Po jejím skončení se usadil v západním Německu, kde žil bez trestu až do své smrti. Dále to byl kriminální komisař Rudolf Karl, který pocházel z Karlových Varů. Od roku 1941 byl vedoucím gestapa v Přerově, posléze se stal zástupcem vedoucího gestapa ve Zlíně a v roce 1944 byl nasazen v Maďarsku, kde zahynul. Třetím českým Němcem je kriminální zaměstnanec Franz Marischler, který byl v roce 1944 vedoucím kanceláře kontrarozvědného oddělení na brněnské úřadovně.

Ve Vaší studii jste také zkoumali věkové složení velitelů gestapa i jejich vzdělání. Dostávali se do vedoucích pozic především starší zasloužilí nacisté?

Obecně platilo, že čím mladší a vzdělanější člověk byl, tím vyšší funkce uvnitř gestapa zastával. První vedoucí pražské řídící úřadovny byl Hans Ullrich Geschke, který měl doktorát z práv. Vedoucím služebny se stal ve 32 letech. Jeho nástupcem byl Ernst Gerke, rovněž vystudovaný právník, a do vedení se dostal, když mu bylo 33 let. Günther Herrmann, vedoucí řídící úřadovny gestapa v Brně, byl vystudovaný právník, který velel už ve 30 letech. Jeho zástupce doktor Bruno Lettow se zástupcem stal ve věku 29 let.

Vedoucí a zástupci řídících úřadoven se rekrutovali nejčastěji z mladých vysokoškolsky vzdělaných lidí, nejčastěji absolventů práv. Architektem této politiky byl šéf personálního oddělení gestapa Werner Best, který zastával názor, že píle nutná k absolvování práv je vhodná i k vedení gestapa, takže od poloviny 30. let aktivně podporoval jmenování absolventů práv do nejvyšších funkcí. Ve vedení úřadoven se tak objevovali především mladí, ideologicky upevnění, vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří pocházeli ze středních vrstev. Pokud jde o vedoucí venkovních služeben gestapa, tam byla situace odlišná. Veleli jim mladší i starší lidé, s maturitou i vysokou školou, ale nejpočetnější skupinu zde tvořila skupina starších kariérních policistů, která se vyznačovala nižším vzděláním. (Poznámka: řídící úřadovny gestapa se nacházely v Praze a Brně, venkovní služebny pak v menších městech, například v Mladé Boleslavi, Kladně, Jičíně, Plzni a dalších městech)

Pokud tady tedy sloužili především mladší nacisté, bylo obvyklé, že v protektorátu zakládali rodiny?

Ti starší muži už ženatí byli, ti mladší si brali většinou říšské nebo protektorátní Němky, ale v námi zkoumané skupině byli i tací, kteří si vzali Češky. Nicméně to nepředstavovalo problém, záleželo na tom, jak dotyčná splňovala rasové předpoklady. Nesměla být ale z politicky angažované rodiny, například nesměla být dcerou legionáře.

Každý člen SS musel žádat o povolení k sňatku. Tímto způsobem bylo možné si ověřit rasovou kvalitu nastávající nevěsty. Heinrich Himmler od každého příslušníka SS (poznámka: ne každý úředník gestapa ale byl členem SS) očekával, že uzavře sňatek a bude mít co nejvíc dětí. Od každého důstojníka se očekávalo zplození alespoň čtyř potomků. Himmler považoval politiku dvou dětí za „vražedný vynález liberalismu“.

A dařilo se velitelům gestapa naplňovat Himmlerovo přání o minimálním počtu potomků?

Himmlerovi muži v tomto ohledu selhali a úředníci gestapa nebyli výjimkou. Jejich ženy měly průměrně méně než dvě děti, což podle představ vůbec nestačilo na biologické udržení rodu. Požadavek na počet dětí přitom nebyla žádná formalita. Bylo to pečlivě sledováno a povýšení příslušníků gestapa bylo mnohdy podmiňováno počtem jejich dětí. Někdy se stávalo, že se jinak snaživý člověk zaseknul na nižší pozici jen proto, že nebyl ženatý a neměl potomky.

Co se s veliteli gestapa v protektorátu stalo po roce 1945?

Část z nich zahynula už během války, ještě více jich spáchalo po jejím skončení sebevraždu či zemřeli v zajetí. Třetina z nich byla odsouzena. Větší část dostala trest smrti a popravili je, menšímu počet z nich soudy přiřkly různé tresty odnětí svobody. Většina stanula před soudy v Československu.

Biograf - místnost v sídle gestapa v Pestchkově paláci, kde museli vězni v tichosti nehnutě sedět než na ně přišla řada s výslechy.Biograf - místnost v sídle gestapa v Pestchkově paláci, kde museli vězni v tichosti nehnutě sedět než na ně přišla řada s výslechy.autor: ČTK

A kolik z nich trestu uniklo?

Více než polovinu jich odsoudili, zahynuli během války nebo zemřeli v zajetí. Je třeba si ale uvědomit, že speciálně odsouzení v západním Německu dostali pouze velmi mírné tresty. Respektive většina mužů, kteří válku přežili a žili na území západního Německa, často jakémukoli trestu unikla. Ještě horší situace byla v Rakousku, kde bezprostředně po válce z námi zkoumané skupiny odsoudili čtyři osoby, ale tito muži byli nejpozději v 50. letech propuštěni.

Bylo tedy běžné, že členové gestapa před trestem prchali na Západ?

Především se snažili vyhnout sovětskému zajetí. Dobře věděli, že by s nimi zacházeli mnohem hůře, než v britském či americkém zajetí. Pokud se dostali do rukou západních spojenců, snařili se především o to, aby je nevydali do některé ze zemí, které Německo okupovalo. Bylo jim totiž jasné, že by museli počítat s vysokými tresty. Později se ale ukázalo, že ani československá justice, pod sovětským nátlakem, dostatečnou spravedlnost nezajistila. Po dohodě sovětských a západoněmeckých politiků byla většina z odsouzených nacistů v roce 1955 propuštěna a odsunuta do západního Německa, nebo do Rakouska.

A dostali po propuštění ještě další tresty?

Některé muže opětovně vyšetřovali, ale potrestán už nebyl nikdo. Takže i ti, kteří byli odsouzeni v Československu na doživotí, si odseděli třeba deset let, a to bylo všechno.

Jak vypadal jejich další život?

K tomu bohužel nemáme příliš mnoho informací. Těsně po válce většinou žili pod falešnou identitou. V souvislosti s vypuknutím studené války se ale často vraceli ke svým pravým jménům, protože cítili, že snaha potrestat nacistické zločiny upadá. Bývalí příslušníci gestapa navíc po válce zůstávali ve spojení. Informovali se o probíhajícím vyšetřování a navzájem si poskytovali alibi. Velice drželi pospolu a po válce si pomáhali. Někteří se dožili velmi vysokého věku, jako například Günther Herrmann, vedoucí brněnského gestapa v letech 1939 až 1941, který zemřel v 95 letech.

Seriál článků o operaci Anthropoid, parašutistech a odboji za druhé světové války si můžete přečíst zde>>>

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud