Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Německo stále stíhá nacistické zločince. V Česku k tomu ale dlouhodobě chybí politická vůle

Německo stále stíhá nacistické zločince. V Česku k tomu ale dlouhodobě chybí politická vůle

Od konce druhé světové války uplyne letos 73 let. V Německu i dalších zemích přitom stále žijí zločinci, kteří se na nacistických zvěrstvech podíleli. Přestože jde už o osmdesátníky a devadesátníky, soudy se i přesto snaží o jejich potrestání. Německá justice navíc v roce 2011 zavedla výraznou změnu. K odsouzení stačí i dokázaná kolaborace v koncentračních táborech nebo pohotovostních jednotkách, není nutné dokazovat, koho obvinění zabili. I přesto se někdy odsouzení váleční zločinci do vězení nedostanou. Před několika dny zemřel člen SS v Osvětimi Oskar Gröning. Přestože soud v roce 2015 rozhodl o jeho vině, kvůli zdlouhavému procesu odvolávání letos 9. března 96letý Gröning zemřel, aniž by nastoupil do vězení.

Stíhání nacistických zločinů pokračuje i více než sedm desetiletí po skončení války. Různé státy ale k němu přistupují s rozdílnou razancí. Dle výroční zprávy Centra Simona Wiesenthala se nejlépe daří soudům právě v Německu, kde legislativní změna umožnila snazší dokazování válečných činů. Oproti tomu nejhůře jsou na tom při odhalování zvěrstev války postkomunistické země včetně Česka. Ke stíhání a potrestání viníků prý chybí především politická vůle. Neobstál by pravděpodobně ani argument o příliš vzdálené minulosti. Češi totiž nepotrestali ani "mladší" komunistické zločince. 

Ani zvyšující se věk podezřelých by přitom neměl od potrestání jejich skutků odrazovat. „Čas nezmenšuje vinu vrahů, ani vysoký věk by neměl poskytnout ochranu těm, kteří spáchali odporné zločiny, a naší povinností vůči obětem nacistů je snažit se najít ty, kteří pronásledovali nevinné ženy, děti a muže, kteří kvůli nim umírali také v takto vysokém věku,“ uvedl ve výroční zprávě Efraim Zuroff z Centra Simona Wiesenthala, který se snaží dostávat před soud nacistické viníky.

Že stíhat historické zločiny je možné i několik desetiletí po válce, dokazují i následující případy nacistů, které justice dostihla až ve vysokém věku.

Oskar Gröning

Před několika dny zemřelý Gröning pracoval ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. „Osvětimský účetní“, jak se mu přezdívá, měl na starosti třídění osobních věcí uvězněných židů. Po jejich přebrání je posílal ke zpeněžení do Berlína.

Do jednotek SS nastoupil dobrovolně v 21 letech. Přestože se pravděpodobně přímo nepodílel na vraždění, svou prací podporoval systematické vyvražďování, a proto soud v roce 2015 rozhodl o jeho uvěznění. Přestože muž uznal morální vinu, argumentoval právě tím, že nebyl nijak zapojen do zabíjení. Gröning se proti čtyřletému trestu několikrát odvolal, zmiňoval také svůj vysoký věk.

Soud vyšší instance trest potvrdil. Odsouzený ale už nestihnul do výkonu trestu nastoupit a zemřel v nemocnici 9. března 2018 ve věku 96 let.

Erich Priebke

Také dalšího nacistu dostihla spravedlnost až po několika desetiletích. Erich Priebke byl členem SS a 24. března 1944 se podílel na masakru v Ardeatinských jeskyních v Itálii. Partyzáni tehdy zabili 33 německých vojáků a nacisté se rozhodli pro hrozivou odplatu – za každého mrtvého chtěli zavraždit deset civilistů. Celkem tehdy zemřelo 335 lidí. Nejmladšímu bylo 15 let, nejstaršímu 74. Priebke po válce uprchl do Argentiny, kde se vypracoval na hoteliéra a ředitele tamní německé školy. V roce 1994 ho objevil reportér americké televize ABC. Zločinec tehdy tvrdil, že pouze plnil rozkazy. V roce 1995 byl ale vydán k soudu do Itálie.

Soud ho nejdříve v roce 1996 osvobodil s odůvodněním, že trest je promlčený. Po sérii odvolacích stání římští soudci rozhodli, že půjde do vězení na doživotí. Kvůli jeho zdravotnímu stavu mu ale dovolili, aby si trest odpykával v domácím vězení. To pobouřilo mnoho lidí, kteří protestovali před jeho domem. Potrestání dle nich nebylo adekvátní, protože Priebke se mohl volně pohybovat po městě, chodit na nákupy i ven s přáteli. Zemřel ve věku 100 let v říjnu 2013. Za své chování se nikdy neomluvil.

John Demjanjuk

Život bez trestu mohl prožít i další zločinec John Demjanjuk. Ukrajinec, původním jménem Ivan, původně sloužil v Rudé armádě. V roce 1942 upadl do německého zajetí a dle vyšetřovatelů se stal následně dozorcem vyhlazovacího tábora Sobibor.

Po válce žil nikým nestíhán na jihu Německa jako řidič. V roce 1952 emigroval i s rodinou do Spojených států. V roce 1988 byl vydán do Izraele, kde ho odsoudili na doživotí. Rozsudek byl ale zrušen, protože vyšetřovatelé si mysleli, že Demjanjuk byl dozorcem z Treblinky přezdívaným „Ivan Hrozný“. Demjanjuk se následně vrátil do USA. Na začátku nového tisíciletí se ale objevily další důkazy, že Demjanjuk působil v jiných táborech, kde se přímo podílel na zabíjení vězňů.

Muž se snažil odvolat na to, že je už příliš nemocný, aby musel cestovat, a k soudu přijel na vozíku. Žalobci ale jeho tvrzení vyvrátili tajně pořízeným záznamem, na kterém chodil bez pomoci, a v roce 2009 byl deportován do Německa.

V roce 2011 byl odsouzen na pět let vězení za podílu na úmrtí 28 tisíc lidí. Kvůli svému stavu ale už do vězení nenastoupil a 17. března 2012 zemřel v pečovatelském domě v Rosenheimu.

Klaus Barbie

Zločinec s roztomilým jménem měl ve skutečnosti přezdívku „Lyonský řezník“. Vysloužil si ji za svoji službu v tomto městě ve střední Francii, kde velel pobočce gestapa. V Lyonu úřadoval v hotelu Terminus, kde se dle svědectví děla nepředstavitelná zvěrstva. Na Barbieho příkaz docházelo k mučení elektrickým proudem, znásilňování žen a týrání dětí hladem.

Barbie začal po druhé světové válce spolupracovat s Američany a podařilo se mu uprchnout do Bolívie, kde začal žít pod jménem Klaus Altmann. Francouzi ho mezitím v nepřítomnosti odsoudili k doživotnímu vězení.

Od roku 1966 dokonce v Jižní Americe působil jako agent Spolkové zpravodajské služby (BND). Spolupráce ale skončila hned následující rok a zástupci tajných služeb tvrdili, že nevěděli, jakou má Altmann/Barbie minulost.

Barbieho nakonec odhalili lovci nacistů manželé Klarsfeldovi a v roce 1983 byl vydán do Francie. V roce 1987 byl za své válečné zločiny odsouzen na doživotí a po čtyřech letech ve vězení zemřel 25. září 1991 na leukémii.

 

Vláda stopla utajovaný program, na kterém závisí životy českých vojáků v Afghánistánu

Ministr vnitra Milan Chovanec loni zastavil utajovaný program přesídlování místních tlumočníků, kteří pomáhají českým vojákům na misi v Afghánistánu. Podle zdrojů serveru INFO.cz toto rozhodnutí způsobilo nedostatek klíčových spolupracovníků české jednotky na neklidném bojišti. Vláda tak ohrozila nejen životy afghánských překladatelů a jejich rodin, ale zřejmě i bezpečnost českých vojáků, kteří se bez tlumočníků obejdou jen stěží. Konec programu podle všeho způsobil incident v pražské nemocnici na Bulovce, po kterém byl syn již přemístěného afghánského spolupracovníka obviněn ze znásilnění.

Čeští vojáci jsou zoufalí, tvrdí zdroje serveru INFO.cz. Nedaří se jim do svých služeb získat afghánské tlumočníky, které jsou pro fungování jednotky nepostradatelní. Ti se k Čechům nehrnou, Praha jim totiž počínaje loňskem odmítá po skončení nebezpečné služby pomoci na cestě do Evropy. Zahraniční armády působící v kulturně cizím prostředí místním spolupracovníkům i jejich rodinám běžně nabízejí přesídlení, a to z velmi dobrých důvodů. Tlumočníci i jejich blízcí jsou logickým cílem radikálů, kteří na jejich hlavy nezřídka vypisují i finanční odměny – jsou si totiž dobře vědomi jejich důležitosti.

Link

Kupříkladu Američané odvážejí lokální tlumočníky po skončení mise prý nejen z Afghánistánu, ale třeba i z Iráku. Autor tohoto textu pobýval v roce 2009 u české jednotky na základně v Lógaru, kde se s místními překladateli setkal. Na jejich výslovné přání je nefotografoval a dříve pořízené snímky z aparátu vymazal. Kvůli jejich utajení. Radikální povstalci z hnutí Tálibán totiž za jejich smrt nabídli slušný obnos.

Na tuto situaci ve své interpelaci ze dne 11. září upozornila poslankyně ODS a předsedkyně výboru pro obranu Jana Černochová. Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček na její dotaz ohledně programu pro afghánské spolupracovníky odpověděl 8. října. „V současnosti žádný program pomáhající afghánským tlumočníkům a spolupracovníkům Armády ČR s přesídlením do České republiky neprobíhá,“ konstatuje předseda české sociální demokracie. „Pokud jde o aktivity realizované v nedávné minulosti, ty jsou předmětem utajení ve stupni vyhrazené,“ dodal Jan Hamáček.

5033675:article:true:true:true

Může za konec programu konflikt z pražské Bulovky? 

A proč byl program – v armádách jiných zemí zcela obvyklý – v Česku zastaven? Zdroje oslovené serverem INFO.cz se shodují v tom, že tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec tímto způsobem reagoval na kauzu údajného znásilnění v nemocnici na pražské Bulovce. Tam se syn již do Česka přesídleného afghánského tlumočníka dostal do nejasného konfliktu se zdravotní sestrou, která mladíka obvinila ze znásilnění. Soud nakonec rozhodl, že se dvacetiletý Afghánec Sabawoon Davizi trestného činu nedopustil.

Případu se ale chytla média, která v době uprchlické krize zveřejňovala nejen údajné podrobnosti nepotvrzeného útoku, ale i jména přesídlených Afghánců. Detaily utajovaného programu se dostaly na veřejnost a ministerstvo vnitra se tehdy zřejmě z politických důvodů rozhodlo v přesídlování tlumočníků nepokračovat, aby prý nebylo konkurenčními politiky obviněno z podpory migrace.

Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do střetů s islamistickými povstalci stále častěji. Letos v srpnu zahynuli při sebevražedném útoku tři vojáci, tuto středu bylo na hlídce zraněno pět českých vojáků, jeden z nich těžce. Zvýšená aktivita Tálibánu zřejmě souvisí se snahou získat před možnými mírovými jednáními se Spojenými státy pod kontrolu co nejvíce území.

Link

37232