Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Německo stále stíhá nacistické zločince. V Česku k tomu ale dlouhodobě chybí politická vůle

Německo stále stíhá nacistické zločince. V Česku k tomu ale dlouhodobě chybí politická vůle

Od konce druhé světové války uplyne letos 73 let. V Německu i dalších zemích přitom stále žijí zločinci, kteří se na nacistických zvěrstvech podíleli. Přestože jde už o osmdesátníky a devadesátníky, soudy se i přesto snaží o jejich potrestání. Německá justice navíc v roce 2011 zavedla výraznou změnu. K odsouzení stačí i dokázaná kolaborace v koncentračních táborech nebo pohotovostních jednotkách, není nutné dokazovat, koho obvinění zabili. I přesto se někdy odsouzení váleční zločinci do vězení nedostanou. Před několika dny zemřel člen SS v Osvětimi Oskar Gröning. Přestože soud v roce 2015 rozhodl o jeho vině, kvůli zdlouhavému procesu odvolávání letos 9. března 96letý Gröning zemřel, aniž by nastoupil do vězení.

Stíhání nacistických zločinů pokračuje i více než sedm desetiletí po skončení války. Různé státy ale k němu přistupují s rozdílnou razancí. Dle výroční zprávy Centra Simona Wiesenthala se nejlépe daří soudům právě v Německu, kde legislativní změna umožnila snazší dokazování válečných činů. Oproti tomu nejhůře jsou na tom při odhalování zvěrstev války postkomunistické země včetně Česka. Ke stíhání a potrestání viníků prý chybí především politická vůle. Neobstál by pravděpodobně ani argument o příliš vzdálené minulosti. Češi totiž nepotrestali ani "mladší" komunistické zločince. 

Ani zvyšující se věk podezřelých by přitom neměl od potrestání jejich skutků odrazovat. „Čas nezmenšuje vinu vrahů, ani vysoký věk by neměl poskytnout ochranu těm, kteří spáchali odporné zločiny, a naší povinností vůči obětem nacistů je snažit se najít ty, kteří pronásledovali nevinné ženy, děti a muže, kteří kvůli nim umírali také v takto vysokém věku,“ uvedl ve výroční zprávě Efraim Zuroff z Centra Simona Wiesenthala, který se snaží dostávat před soud nacistické viníky.

Že stíhat historické zločiny je možné i několik desetiletí po válce, dokazují i následující případy nacistů, které justice dostihla až ve vysokém věku.

Oskar Gröning

Před několika dny zemřelý Gröning pracoval ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. „Osvětimský účetní“, jak se mu přezdívá, měl na starosti třídění osobních věcí uvězněných židů. Po jejich přebrání je posílal ke zpeněžení do Berlína.

Do jednotek SS nastoupil dobrovolně v 21 letech. Přestože se pravděpodobně přímo nepodílel na vraždění, svou prací podporoval systematické vyvražďování, a proto soud v roce 2015 rozhodl o jeho uvěznění. Přestože muž uznal morální vinu, argumentoval právě tím, že nebyl nijak zapojen do zabíjení. Gröning se proti čtyřletému trestu několikrát odvolal, zmiňoval také svůj vysoký věk.

Soud vyšší instance trest potvrdil. Odsouzený ale už nestihnul do výkonu trestu nastoupit a zemřel v nemocnici 9. března 2018 ve věku 96 let.

Erich Priebke

Také dalšího nacistu dostihla spravedlnost až po několika desetiletích. Erich Priebke byl členem SS a 24. března 1944 se podílel na masakru v Ardeatinských jeskyních v Itálii. Partyzáni tehdy zabili 33 německých vojáků a nacisté se rozhodli pro hrozivou odplatu – za každého mrtvého chtěli zavraždit deset civilistů. Celkem tehdy zemřelo 335 lidí. Nejmladšímu bylo 15 let, nejstaršímu 74. Priebke po válce uprchl do Argentiny, kde se vypracoval na hoteliéra a ředitele tamní německé školy. V roce 1994 ho objevil reportér americké televize ABC. Zločinec tehdy tvrdil, že pouze plnil rozkazy. V roce 1995 byl ale vydán k soudu do Itálie.

Soud ho nejdříve v roce 1996 osvobodil s odůvodněním, že trest je promlčený. Po sérii odvolacích stání římští soudci rozhodli, že půjde do vězení na doživotí. Kvůli jeho zdravotnímu stavu mu ale dovolili, aby si trest odpykával v domácím vězení. To pobouřilo mnoho lidí, kteří protestovali před jeho domem. Potrestání dle nich nebylo adekvátní, protože Priebke se mohl volně pohybovat po městě, chodit na nákupy i ven s přáteli. Zemřel ve věku 100 let v říjnu 2013. Za své chování se nikdy neomluvil.

John Demjanjuk

Život bez trestu mohl prožít i další zločinec John Demjanjuk. Ukrajinec, původním jménem Ivan, původně sloužil v Rudé armádě. V roce 1942 upadl do německého zajetí a dle vyšetřovatelů se stal následně dozorcem vyhlazovacího tábora Sobibor.

Po válce žil nikým nestíhán na jihu Německa jako řidič. V roce 1952 emigroval i s rodinou do Spojených států. V roce 1988 byl vydán do Izraele, kde ho odsoudili na doživotí. Rozsudek byl ale zrušen, protože vyšetřovatelé si mysleli, že Demjanjuk byl dozorcem z Treblinky přezdívaným „Ivan Hrozný“. Demjanjuk se následně vrátil do USA. Na začátku nového tisíciletí se ale objevily další důkazy, že Demjanjuk působil v jiných táborech, kde se přímo podílel na zabíjení vězňů.

Muž se snažil odvolat na to, že je už příliš nemocný, aby musel cestovat, a k soudu přijel na vozíku. Žalobci ale jeho tvrzení vyvrátili tajně pořízeným záznamem, na kterém chodil bez pomoci, a v roce 2009 byl deportován do Německa.

V roce 2011 byl odsouzen na pět let vězení za podílu na úmrtí 28 tisíc lidí. Kvůli svému stavu ale už do vězení nenastoupil a 17. března 2012 zemřel v pečovatelském domě v Rosenheimu.

Klaus Barbie

Zločinec s roztomilým jménem měl ve skutečnosti přezdívku „Lyonský řezník“. Vysloužil si ji za svoji službu v tomto městě ve střední Francii, kde velel pobočce gestapa. V Lyonu úřadoval v hotelu Terminus, kde se dle svědectví děla nepředstavitelná zvěrstva. Na Barbieho příkaz docházelo k mučení elektrickým proudem, znásilňování žen a týrání dětí hladem.

Barbie začal po druhé světové válce spolupracovat s Američany a podařilo se mu uprchnout do Bolívie, kde začal žít pod jménem Klaus Altmann. Francouzi ho mezitím v nepřítomnosti odsoudili k doživotnímu vězení.

Od roku 1966 dokonce v Jižní Americe působil jako agent Spolkové zpravodajské služby (BND). Spolupráce ale skončila hned následující rok a zástupci tajných služeb tvrdili, že nevěděli, jakou má Altmann/Barbie minulost.

Barbieho nakonec odhalili lovci nacistů manželé Klarsfeldovi a v roce 1983 byl vydán do Francie. V roce 1987 byl za své válečné zločiny odsouzen na doživotí a po čtyřech letech ve vězení zemřel 25. září 1991 na leukémii.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744