Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Německo stále stíhá nacistické zločince. V Česku k tomu ale dlouhodobě chybí politická vůle

Německo stále stíhá nacistické zločince. V Česku k tomu ale dlouhodobě chybí politická vůle

Od konce druhé světové války uplyne letos 73 let. V Německu i dalších zemích přitom stále žijí zločinci, kteří se na nacistických zvěrstvech podíleli. Přestože jde už o osmdesátníky a devadesátníky, soudy se i přesto snaží o jejich potrestání. Německá justice navíc v roce 2011 zavedla výraznou změnu. K odsouzení stačí i dokázaná kolaborace v koncentračních táborech nebo pohotovostních jednotkách, není nutné dokazovat, koho obvinění zabili. I přesto se někdy odsouzení váleční zločinci do vězení nedostanou. Před několika dny zemřel člen SS v Osvětimi Oskar Gröning. Přestože soud v roce 2015 rozhodl o jeho vině, kvůli zdlouhavému procesu odvolávání letos 9. března 96letý Gröning zemřel, aniž by nastoupil do vězení.

Stíhání nacistických zločinů pokračuje i více než sedm desetiletí po skončení války. Různé státy ale k němu přistupují s rozdílnou razancí. Dle výroční zprávy Centra Simona Wiesenthala se nejlépe daří soudům právě v Německu, kde legislativní změna umožnila snazší dokazování válečných činů. Oproti tomu nejhůře jsou na tom při odhalování zvěrstev války postkomunistické země včetně Česka. Ke stíhání a potrestání viníků prý chybí především politická vůle. Neobstál by pravděpodobně ani argument o příliš vzdálené minulosti. Češi totiž nepotrestali ani "mladší" komunistické zločince. 

Ani zvyšující se věk podezřelých by přitom neměl od potrestání jejich skutků odrazovat. „Čas nezmenšuje vinu vrahů, ani vysoký věk by neměl poskytnout ochranu těm, kteří spáchali odporné zločiny, a naší povinností vůči obětem nacistů je snažit se najít ty, kteří pronásledovali nevinné ženy, děti a muže, kteří kvůli nim umírali také v takto vysokém věku,“ uvedl ve výroční zprávě Efraim Zuroff z Centra Simona Wiesenthala, který se snaží dostávat před soud nacistické viníky.

Že stíhat historické zločiny je možné i několik desetiletí po válce, dokazují i následující případy nacistů, které justice dostihla až ve vysokém věku.

Oskar Gröning

Před několika dny zemřelý Gröning pracoval ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. „Osvětimský účetní“, jak se mu přezdívá, měl na starosti třídění osobních věcí uvězněných židů. Po jejich přebrání je posílal ke zpeněžení do Berlína.

Do jednotek SS nastoupil dobrovolně v 21 letech. Přestože se pravděpodobně přímo nepodílel na vraždění, svou prací podporoval systematické vyvražďování, a proto soud v roce 2015 rozhodl o jeho uvěznění. Přestože muž uznal morální vinu, argumentoval právě tím, že nebyl nijak zapojen do zabíjení. Gröning se proti čtyřletému trestu několikrát odvolal, zmiňoval také svůj vysoký věk.

Soud vyšší instance trest potvrdil. Odsouzený ale už nestihnul do výkonu trestu nastoupit a zemřel v nemocnici 9. března 2018 ve věku 96 let.

Erich Priebke

Také dalšího nacistu dostihla spravedlnost až po několika desetiletích. Erich Priebke byl členem SS a 24. března 1944 se podílel na masakru v Ardeatinských jeskyních v Itálii. Partyzáni tehdy zabili 33 německých vojáků a nacisté se rozhodli pro hrozivou odplatu – za každého mrtvého chtěli zavraždit deset civilistů. Celkem tehdy zemřelo 335 lidí. Nejmladšímu bylo 15 let, nejstaršímu 74. Priebke po válce uprchl do Argentiny, kde se vypracoval na hoteliéra a ředitele tamní německé školy. V roce 1994 ho objevil reportér americké televize ABC. Zločinec tehdy tvrdil, že pouze plnil rozkazy. V roce 1995 byl ale vydán k soudu do Itálie.

Soud ho nejdříve v roce 1996 osvobodil s odůvodněním, že trest je promlčený. Po sérii odvolacích stání římští soudci rozhodli, že půjde do vězení na doživotí. Kvůli jeho zdravotnímu stavu mu ale dovolili, aby si trest odpykával v domácím vězení. To pobouřilo mnoho lidí, kteří protestovali před jeho domem. Potrestání dle nich nebylo adekvátní, protože Priebke se mohl volně pohybovat po městě, chodit na nákupy i ven s přáteli. Zemřel ve věku 100 let v říjnu 2013. Za své chování se nikdy neomluvil.

John Demjanjuk

Život bez trestu mohl prožít i další zločinec John Demjanjuk. Ukrajinec, původním jménem Ivan, původně sloužil v Rudé armádě. V roce 1942 upadl do německého zajetí a dle vyšetřovatelů se stal následně dozorcem vyhlazovacího tábora Sobibor.

Po válce žil nikým nestíhán na jihu Německa jako řidič. V roce 1952 emigroval i s rodinou do Spojených států. V roce 1988 byl vydán do Izraele, kde ho odsoudili na doživotí. Rozsudek byl ale zrušen, protože vyšetřovatelé si mysleli, že Demjanjuk byl dozorcem z Treblinky přezdívaným „Ivan Hrozný“. Demjanjuk se následně vrátil do USA. Na začátku nového tisíciletí se ale objevily další důkazy, že Demjanjuk působil v jiných táborech, kde se přímo podílel na zabíjení vězňů.

Muž se snažil odvolat na to, že je už příliš nemocný, aby musel cestovat, a k soudu přijel na vozíku. Žalobci ale jeho tvrzení vyvrátili tajně pořízeným záznamem, na kterém chodil bez pomoci, a v roce 2009 byl deportován do Německa.

V roce 2011 byl odsouzen na pět let vězení za podílu na úmrtí 28 tisíc lidí. Kvůli svému stavu ale už do vězení nenastoupil a 17. března 2012 zemřel v pečovatelském domě v Rosenheimu.

Klaus Barbie

Zločinec s roztomilým jménem měl ve skutečnosti přezdívku „Lyonský řezník“. Vysloužil si ji za svoji službu v tomto městě ve střední Francii, kde velel pobočce gestapa. V Lyonu úřadoval v hotelu Terminus, kde se dle svědectví děla nepředstavitelná zvěrstva. Na Barbieho příkaz docházelo k mučení elektrickým proudem, znásilňování žen a týrání dětí hladem.

Barbie začal po druhé světové válce spolupracovat s Američany a podařilo se mu uprchnout do Bolívie, kde začal žít pod jménem Klaus Altmann. Francouzi ho mezitím v nepřítomnosti odsoudili k doživotnímu vězení.

Od roku 1966 dokonce v Jižní Americe působil jako agent Spolkové zpravodajské služby (BND). Spolupráce ale skončila hned následující rok a zástupci tajných služeb tvrdili, že nevěděli, jakou má Altmann/Barbie minulost.

Barbieho nakonec odhalili lovci nacistů manželé Klarsfeldovi a v roce 1983 byl vydán do Francie. V roce 1987 byl za své válečné zločiny odsouzen na doživotí a po čtyřech letech ve vězení zemřel 25. září 1991 na leukémii.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1