Nemohli už ani plakat. Vězni v Treblince museli znovu vykopat mrtvé příbuzné a spálit je

Aneta Černá

Měli na výběr. Buď budou dál trpět v nelidských podmínkách, při kterých denně vykopávali a přenášeli mrtvé, nebo se pokusí odporovat a možná přežijí. Vězni vyhlazovacího tábora Treblinka se 2. srpna 1943 rozhodli pro druhou možnost. Přestože byli vyhladovělí a zubožení, dokázali přemoci stráže a utéct do okolních lesů. Konce války se dožilo asi šedesát z nich. Díky tomu mohli podat důležité svědectví o existenci tohoto zařízení, kam nejezdili židé pracovat, ale pouze umírat. Nacisté zde zabili až milion lidí, veškeré stopy se jim ale podařilo zahladit a svědectví přeživších je tak doslova jediným důkazem o zdejších zvěrstvech.

„Hodiny odbíjejí půl páté. Čekáme na dva výstřely z tábora číslo 1 na znamení, že povstání propuklo. Po několika minutách dostáváme rozkaz ukončit práci. Všichni utíkáme na svá místa. Po několika vteřinách z plynových komor vyšlehnou plameny: byly zapáleny. (…) Míříme k zátarasu a křičíme: ‚Revoluce Treblinka!‘,“ popisuje dramatické chvíle povstání ve vyhlazovacím táboře bývalý vězeň Chil Rajchman v knize Útěk z Treblinky. Byl jedním ze šedesáti lidí, kterým se podařilo z tábora uprchnout a přežít. Od povstání v Treblince dnes uplynulo přesně 76 let.

Ginz psal vtipné básně o židovských zákazech. Nacisté chlapce poslali rovnou do plynu

sinfin.digital