Nemohli už ani plakat. Vězni v Treblince museli znovu vykopat mrtvé příbuzné a spálit je | info.cz

Články odjinud

Nemohli už ani plakat. Vězni v Treblince museli znovu vykopat mrtvé příbuzné a spálit je

Měli na výběr. Buď budou dál trpět v nelidských podmínkách, při kterých denně vykopávali a přenášeli mrtvé, nebo se pokusí odporovat a možná přežijí. Vězni vyhlazovacího tábora Treblinka se 2. srpna 1943 rozhodli pro druhou možnost. Přestože byli vyhladovělí a zubožení, dokázali přemoci stráže a utéct do okolních lesů. Konce války se dožilo asi šedesát z nich. Díky tomu mohli podat důležité svědectví o existenci tohoto zařízení, kam nejezdili židé pracovat, ale pouze umírat. Nacisté zde zabili až milion lidí, veškeré stopy se jim ale podařilo zahladit a svědectví přeživších je tak doslova jediným důkazem o zdejších zvěrstvech.

„Hodiny odbíjejí půl páté. Čekáme na dva výstřely z tábora číslo 1 na znamení, že povstání propuklo. Po několika minutách dostáváme rozkaz ukončit práci. Všichni utíkáme na svá místa. Po několika vteřinách z plynových komor vyšlehnou plameny: byly zapáleny. (…) Míříme k zátarasu a křičíme: ‚Revoluce Treblinka!‘,“ popisuje dramatické chvíle povstání ve vyhlazovacím táboře bývalý vězeň Chil Rajchman v knize Útěk z Treblinky. Byl jedním ze šedesáti lidí, kterým se podařilo z tábora uprchnout a přežít. Od povstání v Treblince dnes uplynulo přesně 76 let.

V Treblince neměl nikdo přežít. Vězni šli z vlaku rovnou do plynu

Treblinka byla jedním ze tří vyhlazovacích táborů založených v rámci Operace Reinhard pojmenované po Reinhardu Heydrichovi, který byl hlavním architektem hromadného vraždění židů. Kromě Treblinky k těmto vyhlazovacím táborům na polském území patřil ještě Belzec a Sobibor. Od koncentračních táborů v jiných místech se tato zařízení nacistické mašinerie lišila v tom, že sem jezdili vězni pouze zemřít. V Treblince nebyly žádné baráky pro vězně, ani jim po příjezdu netetovali na ruce čísla. Po příjezdu vlaku šli lidé rovnou do plynových komor.

„Treblinka byla podle mého názoru, vytvořeného na základě četby pamětí přeživších, četby odborné literatury i na základě osobní návštěvy památníku a malého muzea na místě, kde stál tento vyhlazovací tábor, k temné dokonalosti dovedeným zhmotněním nacistické ideologie, která pohrdala vším odlišným a vraždění evropských židů pokládala za jakýsi hygienický akt, během kterého se nejlepší synové německého národa obětují v krvavé práci, kterou náležitě ocení až příští generace. Treblinka byla skutečným vyvrcholením nacistické ideologie,“ vysvětluje pro INFO.CZ spisovatel Jiří Padevět, který o trojici táborů Belzec – Sobibor – Treblinka připravuje knihu.

Treblinka skutečně fungovala jako jakási továrna na smrt. Do tábora přijížděly tisíce lidí denně, kteří ještě ten den zemřeli a byli naházeni do obrovských jam. Že je čekají poslední minuty života, ale asi většinou netušili.

„Treblinka byla koncipovaná dokonale profesionálním způsobem. Na první pohled by si člověk řekl, že jde o docela obyčejné nádraží. (…) Přístup k plynovým komorám je naproti peronu, kde stojí noclehárny. Říká se mu „šlauch“. Je lemovaný stromy jako cesta v běžném veřejném parku. Lidé, kteří ji použijí, musí běžet nazí. Nikdo se odtamtud nevrátí. Jsou násilím poháněni a bodáni bajonety tak, že jakmile proběhnou, je tato alej s bílým pískem zbrocena krví. Speciální ‚šlauchový‘ oddíl po přechodu každého konvoje nastoupí k vyčištění cesty a nasype na ni bílý písek, aby nově příchozí nic netušili,“ popisuje tábor v knize Rajchman.

Zmíněná alej se v pravém úhlu navíc lomila před vstupem do plynových komor tak, aby vězni co nejdéle nevěděli, kam musí běžet a před smrtí neodporovali. Do poslední chvíle si měli myslet, že je čeká pouze přestávka před cestou do jiného pracovního tábora.

Že jdou na smrt, netušili. Denně umřelo až 12 tisíc lidí

„Jedna z prvních věcí, se kterými se deportovaní židé kromě násilí ze strany příslušníků SS a ukrajinských strážných setkali, byla cedule, oznamující, že se ocitli v tranzitním táboře, ze kterého budou posláni do pracovního tábora. Cedule dále informovala, že vzhledem k možnosti výskytu epidemických chorob je nutné odložit oblečení a zavazadla k okamžité dezinfekci. Na odevzdané zlato, peníze a další cennosti byla židům vydávána stvrzenka,“ popisuje Padevět.

Vězni se tak museli poslušně svléknout a dle dochovaných svědectví dokonce svázat boty k sobě, aby je pak snáze našli. Zřejmě právě v této chvíli, když už byli vězni rozděleni na ženy a muže, si dozorci tábora vybírali silné jedince na práci. Potřebovali totiž někoho, kdo bude oblečení třídit, kdo bude ženám holit vlasy, tahat mrtvá těla z plynových komor a trhat jim zlaté zuby. Tyto práce v táboře vykonávalo několik desítek, maximálně stovek lidí. Denně jich ale umíraly tisíce.

„Od léta 1942 přijížděly do Treblinky transporty v podstatě denně, většinou se jednalo o 5 000 až 7 000 židů, od podzimu se na rampě Treblinky objevovalo dokonce 10 000 až 12 000 obětí denně. Většina z nich byla ještě v den příjezdu zavražděna,“ potvrzuje Padevět.

Celý tábor byl ve srovnání například s Osvětimí-Birkenau nebo Mauthausenem poměrně malý, zabíral prostor zhruba 600 krát 400 metrů. V této oblasti se nacházelo také 13 plynových komor, ve kterých denně končily životy tisíců lidí převážně ze střední a východní Evropy. Ty, kteří byli po příjezdu vlakem příliš zesláblí, poslali dozorci do budovy označené jako Lazaret. Zde je ovšem neošetřili zdravotníci, ale byli okamžitě zastřeleni, protože by průvod běžících vězňů k plynovým komorám příliš zpomalovali.

Vězni museli přebírat oblečení po svých mrtvých příbuzných. Pohřbené museli znovu vyhrabat a spálit

Ti vězni, které si nacisté vybrali na práci, si zachránili život. Čekaly je ovšem hrůzy, které je měly ovlivnit na celý život.

„Pracoval jsem po příjezdu ve vězeňské četě, která třídila šaty zbylé po lidech z transportu. Často byly ještě teplé, lidé je sotva svlékli a šli do plynu. Najednou jsem vzal do ruky něco známého. Hnědý dětský kabátek se sytě zelenými konci rukávů. Takovou zelenou látkou moje matka nastavovala kabátek mladší sestře Tamaře, nedalo se to splést. Vedle byla květovaná sukně mé starší sestry Itty. (…) Vzpomínám si, jak jsem držel ty šaty a svíral rty bezmocí i nenávistí. Pak jsem si otřel tvář. Byla suchá. Nemohl jsem už ani plakat,“ popsal v rozhovoru pro časopis Respekt další z vězňů, který přežil peklo Treblinky, Samuel Willenberg.

Další vybraní vězni vytahovali mrtvá těla z plynových komor a házeli je do hlubokých jam. To se ovšem podle Rajchmana změnilo poté, co německá armáda u Katyně v roce 1943 nalezla hromadné hroby asi 20 tisíc polských důstojníků, které povraždila Rudá armáda. Nacisté se ihned tento objev pokusili propagandisticky využít, zároveň jim ovšem došlo, že by podobným způsobem mohl někdo jednou objevit také hromadný hrob v Treblince. Proto pro vězně začala úmorná práce: všechna mrtvá těla museli vykopat, spálit na hromadě a znovu zahrabat popel.

„Hromadné hroby jsou jeden po druhém vyprazdňovány. (…) Mechanická lžíce začíná vybírat ze země paže, nohy, hlavy. (…) Nosiči, jejichž nosítka jsou nyní opatřena bednami, aby se zabránilo propadávání kusů těl, musí běžet, posbírat lidské ostatky, naplnit bednu a co nejrychleji ji odnést na hranici. Práce je krušnější než dříve. Zápach je strašlivý. Tekutina vytékající z těl někdy potřísní nosiče. Řidič rypadla jim často úmyslně vysype mrtvoly na hlavu, takže jsou celí od krve,“ popisuje Rajchman, který své svědectví sepsal ihned po válce, a proto jej odborníci cení jako velice důvěryhodné a přesné.

Kvůli nelidskému prostředí, těžké práci, nedostatečnému jídlu i brutalitě dozorců pracující vězni rychle umírali. Pro nacisty to ale nebyl problém, protože je nahrazovali jinými muži z dalších transportů. Častá obměna vězňů v pracovních komandech byla také způsobem, aby si vězni mezi sebou nedokázali vytvořit pevnější vztahy a neplánovali vzpouru. To se ale časem změnilo, protože nacisté si uvědomili, že stále nové a nové vězně je potřeba do činností v Treblince zaučovat, a je proto časově výhodnější, pokud potřebné úkony vykonávají stále stejní lidé. Právě to umožnilo semknutí vězňů, kteří začali na jaře 1943 plánovat povstání.

Uteklo jich tři sta. Přežilo šedesát. Tábor po vzpouře zlikvidovali

Věznění si uvědomili, že pokud se má zachovat svědectví o tomto vyhlazovacím táboře, musí se pokusit o útěk. Každý zde dříve nebo později zemřel a nacisté určili, že o Treblince se nikdy nikdo nedozví, tudíž museli být všichni svědci zlikvidováni. Řešením tak byl jedině pokus útěk.

Vězňům se podařilo udělat kopii klíče od skladu munice a vynést nepozorovaně zbraně. Povstání v táboře začalo 2. srpna 1943 asi kolem čtvrté hodiny odpoledne. „Během boje se vězňům podařilo zabít pouze několik ukrajinských strážných a jednoho vězně, který byl konfidentem táborového velení. Příslušník SS nebyl zabit žádný, pouze jeden byl lehce zraněn,“ popisuje Padevět.

Vězni začali okamžitě přestřihávat dráty, aby se dostali na svobodu. Část plánu ale selhala, nepodařilo se přerušit telefonní spojení z tábora, a proto nacisté ihned zavolali posily. O povstání nevěděli všichni vězni, ale jen okruh vybraných, protože riziko prozrazení – a případný jednoznačný trest – bylo příliš velké. I ti, kteří předem o útěku netušili, se ovšem vydali na svobodu. Z tábora tak prý uniklo asi 300 vězňů z celkových zhruba 850. Dvě třetiny z nich nacisté na útěku postříleli. Konce války se dožilo asi 60 uprchlíků, kteří mohli poskytnout důležité svědectví o hrůzách v táboře.

„Po povstání byli zbylí vězni strážemi postříleni a všechny budovy Treblinky zapáleny. Vzpoura nebyla jediným důvodem pro zánik tábora, Akce Reinhard končila i proto, že bohužel zcela splnila svůj účel. Na podzim 1943 již nebylo v Polsku prakticky koho zabíjet, většina židů byla mrtvá,“ dodává Padevět.

Velitel tábora po válce tvrdil, že nikomu neublížil. Nacisté v Treblince zabili až milion lidí

Přeživší vězni pak opakovaně svědčili v procesech s nacistickými vrahy a také o svých příbězích vydali několik knih. Kromě publikace Chila Rajchmana Útěk z Treblinky vyšlo i dílo Čechoslováka Richarda Glazara Treblinka, slovo jak z dětské říkanky a zmíněný Samuel Willenberg uveřejnil své vzpomínky v knize Vzpoura v Treblince. Jejich čin měl smysl, svět se o Treblince nakonec dozvěděl.

„Během existence tábora Treblinka bylo na poměrně malém prostoru zavražděno asi 730 000 až 1 000 000 židů, především z Polska, ale i z protektorátu, Řecka, Makedonie a Slovenska. Kromě židů bylo v Treblince zavražděno také asi tisíc Romů,“ doplňuje Padevět. V současnosti již nežije nikdo z těch, co povstání pamatují. Samuel Willenberg, který byl posledním přeživším, zemřel 19. února 2016.

Co se týče velitelů tábora, první z nich Richard Thomalla byl na konci války zastřelen v Jičíně. Po něm nastoupil Irmfried Eberl, který byl zatčen v roce 1948 a ještě před procesem se oběsil. Další velitel Kurt Franz byl teprve až v roce 1965 odsouzen na doživotí, v roce 1993 propuštěn a v roce 1998 zemřel.

Franz Stangl, který tábor řídil i v době povstání (od září 1942 do srpna 1943), po válce uprchl do Brazílie, kde byl ale v roce 1967 zatčen. „Mé svědomí je čisté v tom, co jsem sám dělal... Nikdy jsem nikomu úmyslně neublížil... ale ano, byl jsem při tom... takže ano, mám podíl na vině,“ uvedl prý před německým soudem Stangl, který byl odsouzen za podíl na vraždě nejméně 400 tisíc lidí k doživotnímu trestu. Krátce poté ve vězení zemřel.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud