Autor knih o politických vězních komunistického režimu Lubomír Vejražka se narodil v roce 1961. Po studiích na ČVUT odmítl vstoupit do KSČ, několik let strávil v Průmstavu, pak podnikal ve stavebnictví. Muklům, ale hlavně jejich ženám a dětem, se věnoval ve dvou knihách: Nezhojené rány národa (2012) a Jizvy zůstávají, Dědictví zla stále živé (2018). „Nenávist a jiní běsové začínají vystrkovat růžky,“ varuje v rozhovoru pro HlídacíPes.org.
Vaše knihy mají v názvech „nezhojené rány“ a „jizvy“. Pro vás zjevně téma obětí komunistické totality nepatří minulosti. Proč muklové, proč jejich ženy, proč jejich děti?
Jedna věc je, proč političtí vězni, respektive proč totalita. A druhá věc je, proč ženy a děti. Já mám ženské téma v sobě už třicet let hodně zakousnuté. To souviselo s tématem… Kolik je vám let?
Padesát.
Říká vám něco Peru 1970, Huascarán? Mrtví horolezci…
Samozřejmě. Zemětřesení servalo obrovskou masu ledu a kamení z vrcholu hory Huascarán. Lavina pohřbila 20 000 lidí, včetně čtrnáctičlenné československé horolezecké expedice. Dalších 50 tisíc lidí zemřelo v ruinách domů…
Mně bylo tehdy devět. V minulosti jsem lezl. Pro špičkové horolezce bych byl takový nedochůdče. Ale pro běžný lidi jsem byl horolezec. Prostě mačky, cepíny, lano, skoby, kladivo… Vždycky jsem si byl vědom toho, že se nemusím vrátit. A bylo mi úplně jasné, že ženy horolezců, kterým zůstal manžel někde v horách mrtvý, to mohly mít potom hodně komplikované. Takže jsem v první polovině devadesátých let se svým kamarádem Jiřím Hladíkem věnoval pár let práce právě tématu Huascarán z pohledu vdov. Vdov po horolezcích a jejich dětí. Knížka se jmenuje Huascarán – život končí, cesta začíná. Mě nezajímaly stopy expedice. Spíš mě zajímalo, jak ty ženy prožívaly přípravy expedice. Jak prožívaly potom okamžiky, když se chlapi nevrátili, ale nebylo jasné, jestli přežili, nebo nepřežili.
