Články odjinud

Nerovnost začíná už u oblečku v porodnici, říká pro INFO.CZ francouzská feministka

Nerovnost začíná už u oblečku v porodnici, říká pro INFO.CZ francouzská feministka

„Dveře si podržet nechám, protože je ostatním podržím i já. Proč by ale měl muž platit ženě jídlo?“ ptá se francouzská politoložka Réjane Sénacová, podle níž žijeme ve společnosti, jež vychovává lidi k nerovnosti. Otázku platové nerovnosti mezi muži a ženami považuje jen za vrcholek ledovce.

Nejprodávanější knihou ve Francii je nyní Serotonin od Michela Houellebeka. Autor popisuje úpadek Evropy a jako jeden z jeho důvodů vidí feminismus. Je to podle vás ojedinělý názor, nebo se toto přesvědčení ve společnosti rozšiřuje?

Úspěch Michela Houellebeka není ničím novým, měl ho už i s předchozími díly, v nichž surfuje po strachu z otevřené Francie. Já ho považuji za symptom  Francie plné paradoxů – na jednu stranu nositelku idejí Francouzské revoluce a lidských práv, zároveň ale také strachu tyto myšlenky aplikovat na všechny bytosti nehledě na jejich etnicitu, barvu pleti, pohlaví nebo náboženství. Houellebecq je podle mě symbolem těchto francouzských potíží.

Západ nyní čelí vlně populismu a nacionalismu. V případech, jako je zvolení Donalda Trumpa nebo brexit, se mluví o naštvaných bílých mužích, kteří přicházejí o svá privilegia. Zdá se tedy, že rovnost s sebou přináší i problémy…

Je to paradox, stejně jako fakt, že v roce, kdy se stala rovnost žen ve Francii velkým tématem, má takový úspěch právě kniha Serotonin od Houellebeka. Žijeme v době, kdy na úrovni mezinárodních institucí panuje shoda v tom, že by měla být mezi muži a ženami rovnost, měl by panovat respekt k lidským právům či právům uprchlíků, ale realita se těmto principům vzpírá.

Tady je vidět jiná ideologie, která není v žádném kómatu, ukázala se to třeba při vítězství Trumpa ve Spojených státech nebo v úspěších krajní pravice a nacionalistů. Skutečná rovnost si zde ještě nenašla cestu a jsem přesvědčená o tom, že se mýlíme, pokud si myslíme, že jsme na národní nebo mezinárodní úrovni nalezli shodu. Sice se už otevřeně neříká to, co se říkalo před několika staletími nebo desetiletími, vůdci některých států, ať už jsou to USA, Brazílie nebo Maďarsko, nám to ale připomínají a mají chuť proti tomu mezinárodnímu konsenzu bojovat.

Je proto potřeba být ve střehu a připustit si, že jsme možná podlehli falešné představě o shodě. Musíme tomu čelit a nenabízet jen neutrální a pragmatické odpovědi, ale odpovědi ideologické. I na mezinárodní scéně bychom se měli vrátit k ideologickému pojetí politiky. Nyní panuje atmosféra jakéhosi odpolitizování politiky, jakoby politika byla jen pragmatická správa věcí veřejných a neexistovaly odlišné protiřečící si ideologie. Pak ve volbách vítězí osobnosti z krajní pravice.

Kdo je Réjane Sénacová
Francouzská politoložka, vedoucí výzkumu v Národním centru pro vědecký výzkum (CNRS) a Centra politického výzkumu na Sciences Po v Paříži. Sénacová se ve svých pracích zabývá rovností žen a mužů z politického hlediska.

Kde vidíte největší nerovnost mezi muži a ženami ve Francii? Je to hlavně otázka platů?

Je zajímavé, že platy jsou ve Francii tématem, na němž se všichni shodují. Když se dělají průzkumy nebo když se podíváte na programů prezidentských kandidátů, všichni se shodují v tom, že není správné, pokud mají ženy se stejným vzděláním a schopnostmi nižší platy než muži. Pro mě je to ale jen vrcholek ledovce a způsob, jak udržet konsenzus. Problém je, když průměrný Francouz bere o čtvrtinu víc než Francouzka. Proč tomu tak je? Protože dívky nedosáhnou stejného postavení, protože se na pracovním trhu a během vzdělávání neorientují stejným způsobem jako chlapci, což je způsobené tím, že se na ně všichni obracejí odlišným způsobem, ať už je to rodina, škola, profesoři, zkrátka všechny součásti procesu socializace.

Aby žena ve Francii splnila společenské normy, musí mít partnera, vdát se, mít děti – nejméně dvě – a pracovat, protože na ženy v domácnosti není nahlíženo dobře. Aby tomu všemu dostála, musí pracovat na částečný úvazek. Pokud neporozumíme tomuto systému, nepochopíme, proč muži a ženy nemají stejné platy. Ve Francii panuje shoda na platové rovnosti a potřebě boje proti násilí na ženách, zejména násilí v domácnosti. Pro mě jsou to ale jen symptomy společnosti, která lidi vychovává k nerovnosti.

Takže klíč ke zlepšení vidíte ve vzdělávání?

Není to jen vzdělávání, je to socializace v širším smyslu. Nejde tedy jen o vztah se školou, ale například i s médii, reklamou, atd. Už když se narodí dítě ve Francii, poznáte, zda jde o holčičku nebo chlapečka podle toho, jaké má v porodnici oblečky. Chlapci jsou v modrém, dívky v růžovém. Ve Francii byla přitom v minulosti růžová vždy spojována s červenou, která značila mužnost, protože byla barvou krále. Dnes je růžová jen pro dívky. Proč to říkám? Protože i ti francouzští rodiče, kteří se cítí být nositeli pokroku a rovnosti, často přenášejí takovéto stereotypy, jež rovnosti pohlaví odporují. 

Podobné stereotypy pak pokračují ve školství, kde je značný rozdíl v oborech určených pro dívky a pro chlapce. Vše, co se týče zdravotnictví, hygieny a dětí, obsazují ženy, zatímco například průmysl ovládají muži. Toto rozdělení je horizontální i vertikální, v horních patrech pyramidy bývají vždy muži.

Vzdělávání tedy hraje centrální roli, jde ale hlavně o to, aby se změnily sociální normy. Když by rodiče chtěli vychovávat děti bez stereotypů, tedy že by je nechali hrát si s jakýmikoliv hračkami, oblékali je nehledě na pohlaví a podobně, byli by v jasné menšině.

Velkým tématem pro Francouze i Čechy je nyní manželství pro osoby stejného pohlaví. Co se týče otázky rovnosti, je samozřejmě třeba dát těmto osobám stejná práva – na tom se shodne i většina politiků – je ale také důležité, aby se to nazývalo manželstvím? Čeští odpůrci říkají, že manželství je jen mezi mužem a ženou…

Úplně stejná debata se vede ve Francii, probírá se etymologie slov manželství, matka – ta má mít děti, atd. Důležité ale ve Francii je, zda jde o manželství jako republikánskou institucí, nebo o církevní sňatek. Pokud je to civilní, tedy republikánský sňatek, a vyřadili bychom z něj homosexuály, je to diskriminace. Pro mě jde diskriminace homosexuálů a žen ruku v ruce.

Máme tady sice režimy, které se považují za rovnostářské, jsou založené na principech republiky a demokracii, ale jsou založené na strukturální diskriminaci a zvláště na heteronormativním modelu. Muži jako otcové rodin mají podle něj přirozenou moc v soukromé sféře rodiny, ve sféře veřejné pak mají legitimní autoritu. Otázkou je, zda takový model ještě dnes považujeme za legitimní. A tady se dostáváme k rozdělení ve společnosti. Ve hře jsou tak dvě vize podoby republiky, které se neslučují.

Ve světě se stále mluví o kampani MeToo. Jak vidíte po více než roce od jejího spuštění výsledky?

Zaujalo mě, že kampaň začala u hereček, tedy žen, které by měly mít jistou moc a kapitál, a přesto se podřizovaly zdi mlčení a násilí. Později ale stalo to, že se i díky viditelnosti na sociálních sítích staly nositelkami logiky rovnosti a předávaly ji i ženám, které takovou moc a kapitál neměly. Kritici samozřejmě poukazovali na to, že ženy měly podávat žaloby, i tak ale dochází k jistému osvobození debaty a ženy, které podávají žaloby, budou vyslyšeny lépe než dříve.

INFOGRAFIKA DNE: Postavení ženINFOGRAFIKA DNE: Postavení ženautor: INFO.CZ

Ve Francii kampaň přinesla i právní úpravu, konkrétně se jedná o útoky v prostředcích veřejné hromadné dopravy. Celá otázka rovnosti mezi pohlavími se také stala politikem a větší důraz se klade na právo.

Zmínila jste útoky ve veřejné dopravě. Jak vy jako žena cítíte problém sexuálního obtěžování v ulicích? Četl jsem výpovědi dívek z pařížských předměstí, které si nemohou vzít sukni, pokud jedou metrem… je to opravdu tak vážný problém ve Francii?

To se netýká zdaleka jen Francie, ten problém je mezinárodní, i když se samozřejmě sociální kontrola liší podle kultury jednotlivých zemí. Ženy už v těchto situacích jednají tak, že se automaticky vyhýbají místům, kde by k tomu mohlo dojít. Já například už sukně vůbec nenosím, jsem pořád v pohybu a v kalhotách. Je to praktické, muži by to udělali také tak.

V této věci je třeba dosáhnout toho, aby si tento problém uvědomila celá společnost. V něčem jsme už pokroku dosáhli – neplatí už přesvědčení, že někdo nemá smysl pro humor, pokud mu nepřijde legrační pohvízdávání a poznámky směrem k ženám. V pařížském metru zase třeba nápisy lidem připomínají novou legislativu – fakt, že sexistickým přestupkem nejsou už jen dotyky, ale i poznámky, slovní útoky atd. Zároveň lidem připomínají jejich spoluzodpovědnost v případě, že jsou svědkem takového chování, za něž mohou dostat pokutu až 90 eur.

Sociální tlak by lidem měl říci: stop, to není normální. Zabývám se trochu i právem a vidím v něm i výchovnou roli – mělo by lidem ukazovat normy, tedy to, co je legitimní. Já doufám, že ten nový zákon přinese změnu chování všech, nejen chlapců, ale i dívek.

Ve Francii proti tomu samozřejmě existuje i značný odpor, v deníku Le Mondu vyšel text upozorňující na francouzské specifikum, kterým je galantnost, a za ni je třeba bojovat a nebýt jako Američané. Já jsem na to napsala reakci, v níž jsem poukázala na tendenci zdiskreditovat hnutí za rovnost tím, že z něj uděláme puritánství. Já sama nejsem nijak proti galantnosti a svádění, musí to ale být symetrické, ne aby jedna osoba vystupovala z pozice síly.

Včera jsem při příchodu do práce zažil scénku, kdy muž podržel ženě dveře, nechal ji vejít do budovy a ona se ho vzápětí zeptala, jestli už to v dnešní době není zločin...

Já rozlišuji mezi galantností a zdvořilostí. Dveře podržím také a nechám lidi vejít. Ale ne proto, že by to byly ženy nebo muži, ale protože to jsou prostě jiné lidské bytosti. Pokud to ale někdo dělá jen ženám s tím, že to držení dveří – ale třeba i placení večeře v restauraci – něco naznačuje, považuji to za sexismus. Proč by měl jídlo v restauraci platit zrovna muž? Já sama nemám s tím, když mi někdo podrží dveře, žádný problém – sama to dělám, takže je to oboustranné, normální. Galantnost jako taková je ale pro mě výrazem systému, který není rovnostářský.

Když mluvíte o nerovnosti, zmiňujete celý společenský systém, jehož změna je poněkud běh na dlouhou trať. Kdybyste ale měla své vládě doporučit jedno jediné opatření, které by mohlo zlepšit situaci, co by to bylo?

Doporučila bych veřejnou službu hlídání dětí, které by bylo pro všechny narozené, nebylo by tedy spojené s matkou či otcem a začalo by velmi brzy podobně jako v severských státech. Ve Francii je to od tří měsíců,  najít místo v jeslích je ale těžké. Bylo by to užitečné hned z několika důvodů – za prvé pro rovnost – nezáleželo by na příjmu rodičů, za druhé pro brzkou socializaci, za třetí pro osvojování kulturních zvyků, jazyka, atd. Zároveň by to rodičům umožnilo zachovat si profesní aktivity, aniž by pro ně dítě bylo přítěží. . Matky by pak nemusely s prací přestávat a vracet se po delší době jen na částečný úvazek a neztrácely by tak svou finanční autonomii a po odchodu do důchodu by se nemusely vyrovnávat se zchudnutím kvůli nižším platům. Ve Francii mají ženy o 40 procent nižší důchody než muži. U žen je to 800 eur, zatímco muži mají téměř 1500 v průměru.

Průzkumy navíc ukazují, že mezi lidmi vyrůstajícími velmi brzy v kolektivu, panuje mnohem nižší nerovnost. Shoda v této otázce ve Francii ale ani zdaleka nepanuje, naopak jsou tu opačné tendence a návrhy, aby se matka starala o dítě až do x let.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud