Články odjinud

Odsun, o kterém se nemluví. Nacisté chtěli začít s poněmčením obyvatel ve středních Čechách

Odsun, o kterém se nemluví. Nacisté chtěli začít s poněmčením obyvatel ve středních Čechách

Nucené válečné přesuny Čechů neskončily po obsazení takzvaných Sudet. Němcům za druhé světové války nestačilo pohraničí, ani následné obsazení země a vytvoření protektorátu. Chtěli rozmělnit české obyvatelstvo, které postupně měli vytlačit a pohltit příslušníci čisté německé rasy. Z toho důvodu se nacisté rozhodli, že v protektorátu utvoří několik německých enkláv, které rozbijí celistvost českého území. Jen ve středních Čechách v oblasti Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska muselo od konce roku 1942 kvůli tomu opustit svůj domov několik desítek tisíc lidí, ačkoli se o tom stále příliš neví.

„O vystěhování Neveklovska a Sedlčanska a ještě několika obcí na Vysočině se příliš nemluví. První etapa začínala v roce 1942 a vystěhování pokračovalo až do roku 1944. Hlavním cílem bylo v kraji zřídit cvičiště pro jednotky Waffen SS,“ vysvětluje pro INFO.CZ spisovatelka a badatelka Jitka Neradová, která chodila v Neveklově do školy. Právě rozšíření cvičného prostoru bylo záminkou k vystěhování tisíců obyvatel, které mělo vést v delším horizontu k postupné germanizaci země. „Českomoravskou kotlinu osídlíme německými rolníky. Čechy přesídlíme na Sibiř nebo do oblastí volyňských. Češi musí pryč ze střední Evropy,“ řekl prý Adolf Hitler již v roce 1932.

Jižně od Prahy měla vzniknout velká německá enkláva příslušníků SS

Po okupaci Československa v březnu 1939 převzaly německé vojenské síly také zdejší bojová cvičiště v oblasti Brd, Milovic a Vyškova. Protože jejich kapacita jim přišla nedostatečná, rozhodli o jejich rozšíření. V souvislosti s tím už v roce 1940 říšský protektor Konstantin von Neurath prohlásil, že bude nutné vystěhovat některé obce, které se stanou součástí nových cvičišť. Nejvíce se měl zábor dotknout právě oblasti ve středních Čechách. Celkem zde zaniklo 65 obcí.

„Nejkrutěji byl postižen soudní okres neveklovský, kde bylo Němci zabráno a násilně vystěhováno všech jeho 33 obcí. Domov, majetek a existenci ztratilo celkem na 37 tisíc Čechů, kteří byli absolutně bez viny,“ zaznělo v poválečné interpelaci poslanců za obnovení tamního osídlení. Nucené stěhování začalo již na podzim roku 1942.

„V první fázi si vystěhovaní mohli vzít poměrně dost majetku. Bylo možné si vzít i dobytek, nebo i zemědělské stroje. V té poslední etapě už mohli odejít jen s kufříkem. Byl také vydán příkaz, že obydlí musí odevzdat dokonale uklizené a čisté, a proto než odešli, tak cídili a zametali, aby to mohli odevzdat tak, jak si nacisté přáli,“ vysvětluje Neradová. Vzpouzet se nemělo smysl. Vznik nového cvičiště podporovala i tehdejší protektorátní vláda. Ne každý se ale rozhodl odejít bez boje.

Někteří odmítli domovy opustit. Sebevraždy byly obvyklé hlavně u starších lidí

„Někteří se odmítli smířit s myšlenkou, že budou muset opustit svůj dům a volili radši sebevraždu. To se týkalo především starších lidí,“ vysvětluje badatelka. Přesné statistiky se lze ovšem těžko dopátrat. „Jaké scény se při tomto násilném vylidňování ryze českého kraje dály, kolik lidí to zaplatilo životem, sebevraždou a zešílením, těžko zjišťovati,“ popisovali 13. prosince 1945 na zasedání Prozatímního Národního shromáždění republiky Československé poslanci.

Ačkoli o nuceném stěhování věděli obyvatelé již předem, rozhodně se nemohli spoléhat na to, že by jim stát či nacistická správa hledali náhradní ubytování. Samozřejmě se to také nestalo a lidé museli mnohdy uklidit obydlí, odevzdat klíče a zůstali doslova na ulici pouze s tím, co měli na sobě a v menším zavazadle.

„Lidem bylo doporučeno, aby se nestěhovali do okolních vesnic, protože se předpokládalo, že ty se budou muset vystěhovat v další vlně.  Vím, že někteří lidé těch rad neuposlechli, a proto se pak stěhovali dvakrát. Jinak se přesouvali tam, kde je někdo přijal. Většina z nich se snažila, aby nebyli příliš daleko, protože měli vizi, že se budou moci vrátit. Část z nich si také myslela, že si budou chodit kontrolovat majetek,“ dodává Neradová.

Obyvatelé měli tedy na výběr, buď se spolehli na pomoc blízkých, kteří ovšem bydleli také až na druhém konci republiky, a proto svůj kraj opustili. Nebo se pohybovali po okolních vesnicích, kde se jim dařilo získávat ubytování na kratší i delší období. „Jak v Neveklově, tak v Sedlčanech byl zřízený úřad, který měl lidem pomoci zajistit nové ubytování. Podle svědectví pamětníků fungoval ale především formálně. Lidé si většinou bydlení nacházeli sami. Museli se uchylovat do stodol a různých nevyhovujících prostor. V jednom pokoji mnohdy žilo několik lidí,“ doplňuje badatelka. Němci si ale brzo uvědomili, že místní obyvatele potřebují.

Někteří obyvatelé přesto chtěli zůstat. Stali se z nich ale otroci nacistů

Protože ve vysídlených oblastech byly dlouhodobě tisíce vojáků, potřebovalo velení pracovníky, kteří by zajišťovali provoz cvičiště i pěstování zemědělských plodin a výrobu potravin. Proto někteří obyvatelé mohli zůstat. „Neveklov byl celý opuštěný, kromě jedné ulice, kam se sestěhovali všichni zbývající obyvatelé. Zůstat mohli ti, kteří se rozhodli pracovat pro Němce. V místě totiž žili vojáci, kteří potřebovali potraviny, takže v místě zůstal třeba pekař a podobné profese,“ popisuje Neradová.

Takzvaný SS-Hof vznikl v několika obcích. Zaměstnanci dostávali mzdu a také část úrody, jako obilí, brambory nebo mléko. Podle svědectví toho ale bylo tak málo, že to většinou nestačilo. Ani ti, kteří ve vesnicích zůstali, si ale nemohli ponechat svůj majetek. Za neustálé cvičné střelby z děl, kulometů a protitankových zbraní tak měli své domy ale alespoň na dohled.

Obyvatelé sice museli svoje obydlí okupantům odevzdat v perfektním a uklizeném stavu. To, co nacházeli po válce, se ovšem jejich původnímu domovu většinou nepodobalo ani zdaleka. Němci některé domy používali jako cvičné terče, lidem se proto po válce vracely rozstřílené ruiny bez oken.

„V této oblasti liduprázdné obce utrpěly nejvíce přímými zásahy, požáry a drancováním. Okna, dveře, podlahy, stropy, vrata, ploty a často celé střechy byly strhovány a bylo jich použito jako paliva nebo stavebního materiálu. Primární a sekundární elektrovodné zařízení a vedení uvnitř budov bylo vyrváno ze zdi. Vodovody zničeny a většina studen používána za latríny. (…) Kdysi kvetoucí kraj proměnil se v nevlídné pustiny a stal se zemí ubožáků,“ popisovali poslanci poválečnou situaci v oblasti.

Poválečná pustina se začala měnit až v 50. letech

Území bylo navíc značně nebezpečné, protože německá armáda nechala v místě množství nevyužité i nevybuchlé munice. Po válce se vrátilo zpět tam, kde kdysi mělo domov, asi 80 % původních obyvatel. Začátky byly ale těžké. Šířily se nemoci, nebyl dostatek lékařů, ale i učitelů. Někteří lidé tak museli už podruhé během pěti let ne vlastní vinou budovat opět od základu nový domov. Mezi těmi, kteří odešli, a těmi, kteří zůstali v místě sloužit Němcům, navíc bylo cítit napětí.

„Těžko říct, jestli ti, kteří tehdy zůstali, byli skutečně natolik loajální, nebo jen nechtěli opouštět svůj dům. Doteď se tam o tom příliš nemluví, je to tabu. Ale situace se začíná lepšit s tím, jak odcházejí pamětníci a traumata se mírní,“ popisuje badatelka.

Neutěšenou poválečnou situaci na místě měl pomoci řešit zřízený Koordinační výbor pro obnovu území, který se ovšem podle svědectví k pomoci stavěl spíše zdrženlivě. Právě kvůli tomu se za zlepšení situace v prosinci 1945 přimlouvali na zasedání prozatímního Národního shromáždění Františka Zemínová, Václav Mikuláš, Alois Neumann a Gustav Burian. Ke konkrétním obnovovacím snahám docházelo až od roku 1946, kdy začal přesun chovného a užitkového dobytka do této oblasti, odesílání hospodářských strojů, pohonných látek a traktorů a také o poskytnutí finanční pomoci. Teprve na přelomu 40. a 50. let se do zdejších obcí skutečně vrátil život.

 

Články odjinud