Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Otce zabili nacisté, matku komunisté. Ten zlořád jsme po revoluci měli zakázat, tvrdí Mašínová

Otce zabili nacisté, matku komunisté. Ten zlořád jsme po revoluci měli zakázat, tvrdí Mašínová

Některých rodin se historické události dotknou jen zlehka. Rodinu Zdeny Mašínové ale zasáhly téměř všechny zlomové okamžiky 20. století. Její otec Josef Mašín sloužil v první světové válce jako legionář v Rusku. Ve druhé světové válce se angažoval v odboji a s Josefem Balabánem a Václavem Morávkem tvořil silnou odbojovou skupinu Tři králové. Před smrtí v roce 1942 zanechal svým dětem dopis, ve kterém píše, že za svobodu vlasti musí bojovat. Jeho dva synové se vlivem té myšlenky zapojili v 50. letech do protikomunistického odboje a odešli za dramatických okolností na Západ. Jejich matku následně nechali komunisté umírat na rakovinu na betonové zemi ve vězeňské kobce. Zdena Mašínová pak zažila bolestivé roky, kdy byla sama pronásledována a tajně chodila na hrob matky do Ďáblic. „Do té části, kam ji pohřbili, vyváželi odpad z celého hřbitova. Chodila jsem několik desetiletí na smetiště. Vždy jsem tam alespoň položila malou kytičku,“ popisuje Zdena Mašínová v rozhovoru pro INFO.CZ a dodává: „Bylo to hrozné. Nerada vzpomínám na to, jaké to bylo. Já jsem hodně věcí musela úplně vytěsnit, s tím nešlo žít.“

Četla jsem, že Vaše maminka byla první ženou, která vystudovala v Československu zeměměřičství. Co ji k takovému zájmu přivedlo? 

Moji prarodiče měli dvě děti. Staršího syna Ctibora a moji maminku, která byla velmi umělecky nadaná a doufala, že půjde na konzervatoř. Ctibor se ale po maturitě přihlásil na vojenskou akademii v Hranicích, a když se to jeho maminka dozvěděla, tak se velice zlobila. Rodiče si totiž mysleli, že z něj bude inženýr a převezme rodinnou firmu. Jenže on chtěl být důstojníkem a proto babička rozhodla, že na techniku půjde moje maminka. Ta byla tak poslušná, že ačkoli byla všechno, jen ne technický typ, tak poslechla a tu školu vystudovala. Moje babička nechala v Olomouci manžela s hospodyní a sama jela s mojí maminkou do Prahy, aby ji tam při studiích doprovázela. Nechtěla totiž, aby tam maminka byla na technice sama mezi všemi těmi muži. Takže když třeba jezdili na vyměřování, tak tam všude s nimi jezdila i moje babička. Moje neuvěřitelně poslušná maminka školu dokončila a byla první ženou u nás, která byla vystudovaným geometrem.

Jak se Vaše maminka, vystudovaná inženýrka, seznámila s Vaším otcem, který právě zahájil vojenskou kariéru?

Když měla maminka po promoci, tak se vrátila do Olomouce. A tady se neslo, že ke slečně Novákové se nesmí přiblížit žádný mladík z armády. Jenže maminka chodila do místního Slovanského domu, kde se tančilo. A tam se seznámila s tatínkem, kterého do Olomouce převeleli. Tatínkovi hned říkali, aby ji nechal být, protože tam nemá šanci. Otec byl pak odvelen zpět do Prahy. Jednou ale přišel mamince dopis, ve kterém tatínek psal, že se s ní chce sejít. A ona souhlasila. A když se sešli, tak ji ihned požádal o ruku. On byl velice přímý člověk. A maminka řekla ano. Poté vzala tatínka do rodiny a čekala, co se bude dít. Ale naopak první, kdo se do našeho budoucího otce zamiloval, byla tchýně. On byl, jak se dnes říká, charismatický člověk.

Josef Mašín staršíJosef Mašín staršíautor: Archiv Zdeny Mašínové

Vaše maminka tak nakonec přání rodičů nevyplnila a firmu nepřevzala...

Firma se prodala a rodiče šli do Prahy. Otec sloužil u dělostřelců a tehdy se říkalo, že dělostřelec musí mít sedm synů. Tak moji rodiče začali se syny. Napřed se narodil Ctirad, pak Josef a potom já. A já jsem nebyla ani syn a ani se nedalo spoléhat na to, že bych mohla být nějaká bojovná Šárka. Narodila jsem se totiž s hrozivou vadou. Tenkrát ještě nebyl ultrazvuk, takže nezjistili, že u mě došlo k určité deformaci dolních končetin. To byl pro rodinu velký malér. Ortopéd pan Zahradníček jim tehdy řekl, že s tím bohužel nepůjde nic dělat a budu celý život na vozíku. Kolega našeho otce mu ale v těch 30. letech doporučil, že v Praze je německá dětská ortopedie. Moji rodiče už ale tehdy, když sílil vliv Hitlera, byli velcí vlastenci, a proto váhali. Ale nakonec tam se mnou šli. 

Ve 30. letech byla asi medicína jinde než dnes. Jak Vás tehdy léčili? 

Doktor rodičům řekl, ať přijdou, až mi budou dva roky, a že do 18 let budu tancovat. Od dvou let jsem pak byla na klinice zhruba dvakrát ročně na operaci, celkem mi jich udělali 16. A v osmi letech jsem začala chodit. Z kliniky mezitím udělali vojenský lazaret pro důstojníky. Z té doby mám velmi živé vzpomínky, jak tam nosili kolem mě na nosítkách rozstřílené vojáky. 

Myslím, že se Vás na to asi novináři příliš neptají,ale jaké jsou Vaše zájmy?
Já jsem byla vždycky velká čtenářka. Hlavně mě k tomu vedl můj starší bratr Ctirad. To byl takový intelektuál a když jsem si třeba domů přinesla nějakou červenou knihovnu, tak to vzal a řekl: „Tohle číst nebudeš!“ A dal mi místo toho Bídníky od Viktora Huga. A já musela přečíst Bídníky a od té doby jsem se stala velkou čtenářkou. Mám ráda hlavně historii a politiku. Už jsem si řekla, že s tou politikou si dám pokoj, ale nemůžu. Pořád se o to zajímám. Také mám velice ráda vážnou hudbu a chodívám na koncerty.

Tehdy jste žili ještě společně s tatínkem. Jak na něj vzpomínáte?

Těch vzpomínek není mnoho, byla jsem tehdy ještě malá. Ale například se mi vybavuje, jak jednou v hale zazvonil zvonek, před dveřmi stál muž s takovou malou dívkou a chtěl mluvit s mým otcem. Byl to místní holič a chtěl si stěžovat na mé bratry, kteří prý bili jeho dcerku. To bylo něco pro mého otce. Zavolal: „Pepo, Radko, sem. Proč jste ji bili?“ Načež oni jako jeden muž prohlásili: „Protože naší Nendě nadávala, že je kulhavá.“ Mně jako Zdeně říkali Nenda. Bratři mě tehdy vozili v kočárku, když jsem ještě nemohla chodit, a skutečně dávali pozor, aby o mně nikdo nic špatného neříkal. Načež ten pán bez jediného slova tu dívku přehnul přes koleno a dal jí přede všemi pětadvacet. To byla scéna jak z nějaké grotesky. Poděkoval, omluvil se a odešel. Tatínek pak samozřejmě bratrům domluvil, že nikdy nesmějí děvče bít.

Mašínovi. Zleva Zdena, Josef, babička Emma, Ctirad a matka ZdenaMašínovi. Zleva Zdena, Josef, babička Emma, Ctirad a matka Zdenaautor: Archiv Zdeny Mašínové

Pak ale nastal rok 1939, Váš otec odešel do ilegality a působil v odboji ve zpravodajské skupině Tři králové. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Téměř každou noc u nás bylo gestapo, chtěli u nás nachytat otce. Vyslýchali nás a pamatuji si, že vždy rozházeli celou domácnost. Jednou pak rozkázali matce, aby do 24 hodin opustila Prahu.

Kam Vaše matka se třemi malými dětmi odešla?

V té době u nás byla hospodyně Marie, sudetská Němka. Maminku ihned seznámila se svým známým, který měl rozestavěný domek v Poděbradech. Říkal, že sice není dostavěný, ale střechu nad hlavou mít budeme. Tak jsme tam odešli i s babičkou, maminkou našeho otce. Ta tam bohužel po několika týdnech zemřela na zápal plic. Nebylo tam totiž topení a byla tam hrozná zima. Od té doby jsem nikdy nechtěla žít v domě, protože mám ve vzpomínkách tu obrovskou zimu. V bytě je vždycky tepleji. 

Setkávali jste se dál s otcem, přestože žil v ilegalitě?

Otec nás navštěvoval dál, i když jsme byli v Poděbradech. Při jedné návštěvě v zimě na přelomu let 1940 a 1941 jsem se v noci probudila a najednou jsem ho viděla nad sebou a začala jsem volat: „Tati, tatíčku!“ On rychle odskočil, já jsem se v posteli vztyčila a hrozně jsem vyváděla. Maminka s babičkou mi ale řekly, že se mi to zdálo, protože měly strach, abych to pak někde neřekla. To by nás všechny popravili. To bylo moje poslední shledání s otcem.

Když jste odešli do Poděbrad, dalo vám už gestapo pokoj?

Ty přepady gestapa se opakovaly i tam. Trvalo to do doby, než otce v květnu 1941 dopadli a pak přišli pro maminku, kterou zatkli a odvezli ji na Pankrác, kde byla v cele s Miladou Horákovou. K té cele pak vodili otce, aby ho zlomili. Díval se na maminku kukátkem a říkali mu, že nás odvezli. Chtěli, aby promluvil. To se nepodařilo. 

Kde jste zůstali v době, když nacisté zatkli oba vaše rodiče?

Naší hospodyni gestapo dalo příkaz, aby nás připravila do transportu. Moji bratři by šli na převýchovu, jak to nacisté dělali, protože byli blonďáci s modrýma očima A já bych šla do plynu. Postižené jedince tehdy totiž zplynovávali. Naše hospodyně ale byla velice duchapřítomná. Mluvila perfektně německy a řekla, že je zaměstnanec a bez přítomnosti někoho z rodiny nemůže děti vydat. Ona totiž věděla, že máme ještě babičku v Olomouci, která mluví výborně německy a mohla by tak na ně nějak přesvědčivě působit. A gestapo na to kupodivu přistoupilo. Babička přijela a slíbila, že nás bude vychovávat v německém duchu a oni nás nechali. Tím mi de facto naše hospodyně zachránila život. Musela pak na práci do říše, ale po válce se vrátila a ještě jsme se stýkaly. Myslím na ni velice často. 

Jak vzpomínáte na válečná léta, když Vás a bratry vychovávala babička Emma?

Rodiče vždycky dbali na to, abychom se učili jazyky. Proto za námi začal docházet jeden bývalý legionář, který nás učil rusky. A moji bratři se to naučili poměrně rychle. Bydleli jsme blízko nádraží a bratři si všimli, že jsou na kolejích odstavené nákladní vagony. A v jednom z nich uslyšeli ruštinu, byli tam ukrytí vojenští zběhové. Dali se s lidmi uvnitř do řeči a oni jim řekli, aby přinesli šaty. Moji bratři přiběhli domů a volali: „Babi, babi, prosím tě, šaty! Tam jsou Rusové!“. Babička byla velice statečná a ty šaty opravdu sehnala. Dva z těch Rusů pak přišli k nám domů. A dovedete si představit, jak to bylo nebezpečné, když jsme byli pod dohledem gestapa. 

Zdena MašínováZdena Mašínováautor: Vojtěch Veškrna

Takže vás sledovali nacisté a vy jste ještě zvládli ukrývat ruské zběhy?

Mezi domem, kde jsme bydleli, a druhým vedle něj byla taková šachta a v ní bratři udělali lůžko a z okýnka koupelny se ti Rusové provazem spouštěli dovnitř. Nějakou dobu to trvalo a ten mladší se dostal k partyzánům, protože byl v celkem dobrém stavu. Ten starší u nás ale zůstal téměř do konce války.

Byli jste v té době v nějakém kontaktu s uvězněnou maminkou?

Maminku po popravě otce v roce 1942 na týden pustili z vězení. Po týdnu ji ale znovu zatkli a odvezli ji do Terezína, kde byla téměř do konce války. Domů se vrátila někdy začátkem roku 1945. Na jaře pak přes Poděbrady šla rudá armáda a maminka s babičkou čekaly, že ten Rus se k nim přidá, protože byl vyšší důstojník. On ale nechtěl a jednou, to si pamatuji, padl před naši maminku na kolena a prosil ji, ať si ho vezme. Ona řekla, že je to vyloučené, protože má muže, který se vrátí. Maminka totiž téměř do roku 1947 nevěřila, že otce popravili, protože se objevovaly indicie, že ho unesli a že je u partyzánů.

Nakonec se ale potvrdilo, že Vašeho otce skutečně popravili 30. června 1942 v Kobylisích. Díky svému spoluvězni Vám ale zanechal poslední vzkaz...

Vězňům se měsíčně mohlo vyměňovat prádlo. A některým se podařilo do toho prádla zašít i nějaké dopisy. Podobný moták napsal můj otec. Byl v cele se spoluvězněm Vojtěchem Vrnatou, který otcovy vzkazy do svého prádla zašil. Otci jsme totiž prádlo měnit nesměli. Vrnatova manželka motáky v prádle našla a schovala je. Sama pak byla vězněná a po válce vyhledala moji maminku. V tom vzkazu byla totiž poznámka, že pokud se otec nevrátí, máme jít do jeho cely číslo 10 na Pankráci, že tam jsou dopisy pro nás. A ve dveřích byl skutečně schovaný další moták. Byl už velmi špatně čitelný, ale grafolog ho zrekonstruoval. Právě ten moták byl jedním z popudů k pozdější odbojové činnosti mých bratrů. Otec v něm totiž píše, že musíme bojovat pro svobodu naší vlasti. A pro nás byl otec i matka velkým vzorem.

„Drahé moje děti! Posílám Vám poslední svůj pozdrav před odchodem na věčnost. Poslední má myšlenka platí jen Vám, a to mne nejvíce tíží, neboť jste dosud ještě malé a potřebovaly byste mé největší péče. Bohužel Vás musím opustit. Dnes ještě nechápete vše, ale až budete starší, jistě pochopíte. Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům – Němcům, kteří naši vlast a národ chtějí porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou musíte takto postupovat. V tomto boji jsem podlehl. Věřím však pevně, že naše svatá věc zvítězí. Zůstanete zde nyní jen se svou mamičkou. Musíte ji poslouchat, abyste jí ulehčili její těžký úkol a starost o Vás… Mějte se vzájemně rádi a nikdy se neopouštějte, pomáhejte si vždy a ve všem s láskou a porozuměním! Učte se pilně, abyste byli vzdělanými a prospěšnými lidmi. Buďte vždy svědomití a čestní!… Tím končím, moje nejdražší děti! Líbám Vás v duchu všechny i s Vaší mamičkou. Buďte šťastni! Váš milující otec. Vlasti zdar!“
Moták Josefa Mašína dětem

Po konci války panovalo všeobecné nadšení pro rudou armádu a Sovětský svaz. Byla situace ve Vaší rodině odlišná?

My jsme pociťovali velkou radost, že nás osvobodili. Když se pak vrátil strýc Ctibor Novák z káznice v Německu, shodli se s mojí maminkou, se kterou měli velmi blízký vztah, že by měli podpořit Sovětský svaz a vstoupili oba do KSČ. Ale na konci 40. let následně vystoupili. Když u nás za války byl ten ruský voják, tak jsme se teprve dozvěděli, co je Stalin a Rusko zač. On nakonec napsal dlouhý dopis v azbuce, kde vysvětloval, proč se nemůže vrátit do Ruska, protože by ho popravili, to Stalin dělal zběhům i válečným zajatcům. Nakonec odešel s tím, že slíbil, že dá o sobě vědět. A my jsme se už o něm nikdy nedozvěděli. To, co říkal ten Rus, ale nejdříve brala maminka s rezervou. Po tom, co se stalo v roce 1948 a počátkem 50. let, nám ale bylo jasné, že měl pravdu. 

Počátkem 50. let se Vaši bratři Ctirad a Josef začali angažovat v odboji. Věděla jste o tom?

Jen velice málo, dělali to totiž velmi utajeně. Ctirad chtěl někomu pomoci přejít přes hranice, byl za to ale v roce 1952 odsouzen, protože ho někdo udal, a skončil v jáchymovských uranových dolech. Prezident Zápotocký pak v roce 1953 vyhlásil amnestii pro mladistvé. Pustili ho a když se vrátil, tak okamžitě začali organizovat přechod na Západ přes východní Německo, protože měli signály, že jejich odbojové činnosti jsou na stopě. Cesta byla velice náročná, takže mohli jít jen ti nejsilnější. Na cestu se vydali moji dva bratři, jejich přítel Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda.

Bratři Mašínové a Milan PaumerBratři Mašínové a Milan Paumerautor: Foto ara

Tušila jste, že se v roce 1953 chystají odejít za hranice?

Vůbec. Já jsem to poslouchala od prvního dne na stanici Svobodná Evropa, kde hlásili, že se nějaká skupina pokouší přejít na Západ. Mně to bylo pořád nějak divné, hlásili, že je tam i přestřelka, a teprve až za několik dnů jsem měla telefon a maminka mi v náznacích řekla, že jsou to oni. To byl hrozný nervák.

Na cestu se jich vydalo pět, do západního Berlína ale nakonec dorazili jen tři...

Bylo to děsně dramatické, hlavně ta přestřelka na nádraží v městečku Uckro. Obklíčili je tisíce vojáků. A vždycky mohli popojít jen kus cesty v noci. Zbyňka ale ztratili už v Uckro a Václav měl těžký úraz během jednoho přechodu v lese. Bratři ho chtěli vzít s sebou, ale on řekl, že je to vyloučené a mají projít alespoň sami. Nakonec měl průstřel i Milan, kterého nakonec Josef přenesl až do Berlína. Tam se chytili podvozku vagonu, co projížděl z východního do západního bloku. A dostali se na Západ.

Jaký byl jejich další plán? Chtěli emigrovat?

V  Berlíně znali jméno Mašín už z válečného odboje, takže je převezli do Spojených států a dali jim občanství. Tam hned vstoupili do armády, protože si mysleli, že se vrátí. Oni nechtěli emigrovat. Tehdy to vypadalo na třetí válečný konflikt a právě proto vznikl jejich odboj. Mysleli si, že to bude podobné jako za druhé světové války, když naši vojáci odešli do Anglie, kde se vycvičili a pak sem přišli bojovat. 

Ctirad Mašín, Jaroslav Drábek, Milan Paumer a Josef Mašín v amerických uniformách ve Washingtonu v roce 1956.Ctirad Mašín, Jaroslav Drábek, Milan Paumer a Josef Mašín v amerických uniformách ve Washingtonu v roce 1956.autor: Repro z knihy Cesta na severozápad

Po odchodu Vašich bratrů se komunisté začali mstít hlavně Vaší mamince a strýci. Zatkli také Vás?

Maminku zatkli přímo v nemocnici, protože měla zhoubné onemocnění zažívacího ústrojí. Myslím, že to byl ještě následek těch válečných útrap. Nelidským způsobem ji pak nechali 12 měsíců bez jakékoli pomoci v kobce v ruzyňské věznici na holé betonové zemi. Já jsem byla také zatčená a vězněná v Olomouci. Potom mě převezli do Prahy. Když komunisté požádali USA, aby vydaly mé bratry, tak mě propustili, abych je pravděpodobně k nim nějak navedla. Nasadili na mě různé konfidenty, protože moje bratry chtěli unést.

Mohla jste být nějak ve spojení s vězněnou maminkou? Povolovali Vám návštěvy?

Po dvou letech od jejího zatčení byl monstrproces, mého strýce Ctibora popravili. Mamince chtěli dát trest smrti. Měla pak samostatný proces a dostala 25 let těžkého žaláře. Byla převezena do Pardubic do pracovní věznice. Já jsem po dlouhé době pak dostala povolení, že ji můžu vidět, a když jsem tam přišla, tak mi řekli, že jí nebyla povolena návštěva, protože neplní pracovní normu. Tak jsem se vrátila a za nějakou dobu mi přišlo povolení, že mohu maminku navštívit na Pankráci. Přinesli nám ji na nosítkách do takové kobky a maminka už nemohla ani mluvit. 12. června 1956 zemřela. 

Jak jste se o smrti maminky dozvěděla?

Příslušníci státní bezpečnosti mi v noci přišli oznámit, že je mrtvá. Když jsem se ptala, kde je, tak řekli, že na Pankráci. Nikde mi ale nechtěli vydat její ostatky. V náznacích mi pak někdo prozradil, že ji odvezli na hřbitov do Ďáblic. Tam byl dětský hřbitov, kam pochovávali děti uvězněných matek. A když jeli s těmi ostatky a měli ještě místo, pochovávali tam i dospělé. Že je tam i moje maminka, mi potvrdil muž na hřbitově, který mě ale zapřísahal, že to nikdy nesmím říct a nesmím tam udělat ani nějaký pomník. Do té části, kam ji pohřbili, vyváželi odpad z celého hřbitova. Chodila jsem několik desetiletí na smetiště. Vždy jsem tam alespoň tajně položila malou kytičku.

Zdena MašínováZdena Mašínováautor: Vojtěch Veškrna

Snažila se Vaše rodina zjistit, kde leží ostatky Vašeho otce?

Tělo mého tatínka spálili nacisté ve Strašnicích. Popel pak rozhazovali za krematoriem na louku. Moje maminka po válce zjišťovala, kde otcovy ostatky jsou. Tehdy začali prodávat za 500 korun takové malé urničky se zeminou z té louky, kde ty ostatky měly být rozprášené. Pochopte to, oni to prodávali… to je obrázek této společnosti. Maminka takovou malou urničku s hlínou koupila. Měli jsme ji roky doma a já jsem ji pak dala do hrobky v Lošanech. Máme tam sice rodinnou hrobku, ale moje babička chtěla být pochovaná blízko mé maminky. Proto jsem v Ďáblicích koupila místo v kolumbáriu. Je tam pochovaná moje babička, můj muž a já tam jednou budu také. Chci být blízko maminky.

Komunisté přemluvili ke spolupráci několik Vašich přátel. Měla jste tehdy podezření, že je na Vás někdo z nich nasazený?

Až od 80. let jsem si začala všímat, že někteří moji známí začali hodně jezdit na Západ. Což samozřejmě nebylo moc možné, pokud člověk nějak nebyl komunistům zavázaný. Například jedna moje velmi blízká přítelkyně tady v Olomouci jezdila do Francie. Já jsem se jí ptala, jak je to možné. To jsem už na ni začínala mít podezření. A ona mi říkala, že přece můžou jet všichni. Tehdy jsme se rozešly ve zlém. Po revoluci jsem si pak ve svazcích ověřila, kdo všechno na mě donášel. 

Dokázala byste za všechny ty útrapy odpustit?

Já nemůžu. Hlavně proto, co se stalo naší mamince. Mnoho lidí se mě na to ptalo, ale já nemůžu. Kdyby snad ti lidé učinili nějaké pokání, nebo uznali chybu a řekli, že byli slabí, ale pokud nebyl po revoluci nikdo potrestaný a všichni si žijí v klidu dál, tak jim nemůžu odpustit.

Nepřemýšlíte někdy nad tím, jaký by byl Váš život, kdyby se otec a bratři nezapojili do odboje?

Kdybych byla v lepším zdravotním stavu, tak bych byla mým bratrům v odboji nápomocná. Já jsem vždycky byla velice hrdá na to, že jsem z takové rodiny a že jsem měla takového otce i matku. Kdysi mě pozvali do Senátu na takovou diskusi a dostala jsem dotaz, jestli mi nevadilo, že se otec takto zachoval, když měl tři malé děti. A já jsem řekla, že právě proto to dělal, protože měl tři děti a chtěl pro ně lepší budoucnost. Otec vstoupil do odboje s matčiným svolením a já jsem si až později uvědomila, jakou oběť tak matka musela vykonat.

Myslíte, že i dnes existují ve společnosti lidé, ke kterým můžeme vzhlížet a pokládat je za nějaké morální vzory?

Já nevidím lidskou společnost jako černobílou. Celá společnost není zničená. Najdou se, byť to bývají třeba jedinci, lidé s odvážnými a čestnými postoji. Bohužel celková morálka na každého působí, ale záleží na tom, jaký morální základ člověk má. Proto je důležité nebýt lhostejný ke společnosti jako takové. A nebát se. Člověk ale musí být připraven také na oběti.To je vlastně příklad naší rodiny. Je také hodně nutné zajímat se o osoby, které chtějí vstoupit do veřejného života. A dle jejich postojů se nebát k nim postavit nekompromisně a nenechat se zastrašit jejich funkcemi. Třeba pan prezident, to je ostudná záležitost.

Jak to myslíte?

V roce 1996 po mně chtěli, abych kandidovala do Senátu. Bylo mi tehdy 63 let a říkala jsem, že jsem už stará osoba, že na takovou funkci musí být člověk psychicky i fyzicky zdravý. A to, co teď vidím na Hradě... Že se nestydí. Kdybych měla věřit, že takového prezidenta, který se opilý potácí, znovu zvolí česká společnost, tak bych tady asi nechtěla žít. Je to hrozný úpadek.

Váš starší bratr Ctirad zemřel v roce 2011. Jak často se vídáte s bratrem Josefem?

Od revoluce jsme se viděli už několikrát. Skoro denně spolu mluvíme, ale protože se špatně pohybuji, tak se vídáme tak jednou do roka. Bratr sem nejezdí a já mu to nezazlívám. Od začátku jsme byli proti tomu, jak tady probíhal přechod k takzvané demokracii, kterou nyní nepovažuji za funkční. Měli jsme se vyrovnat se zlořádem, který způsobil takové tragédie, a to se nestalo a zatím se to ani neděje.

Prezidentské volby 2018 se blíží. Komplexní zpravodajství můžete sledovat zde>>>

Josef a Zdena Mašínovi na pohřbu bratra Ctirada v americkém ClevelanduJosef a Zdena Mašínovi na pohřbu bratra Ctirada v americkém Clevelanduautor: ČTK/Dospiva Jakub

Myslíte například zakázat komunistickou stranu?

Pokud máme v parlamentě komunisty, kteří nebyli nijak potrestaní, tak pro koho padly všechny ty oběti? Nakonec teď budeme mít předsedou vlády StBáka. Vůbec nerozumím, jak je tohle vůbec možné, doslova zblbnul společnost. Jestli to tady vznikne po 30 letech od revoluce.... To se dalo čekat. My jsme si to říkali hned po převratu. Když jsme chodili v těch revolučních týdnech tehdy na náměstí, tak jsme tam jednou viděli Grebeníčka mladšího, jak říkal davu: „My máme času dost.“ A říkali jsme si, že to bude ještě zajímavé, že asi ví, o čem mluví. Bolševici byli vždycky o něco napřed. A už je to tady. Máme pana Babiše, který bude ministerským předsedou. Člověk platí daně jako mourovatý a platí tak nějakou paní Semelovou, Grebeníčka a podobné. To dodneška nemůžu přenést přes srdce. Proto mám velké obavy o vaše generace. Copak já, já jsem už na konci. Ale co vy?

 

Šokující zjištění vědců: Pokud nejíte sladké, ohrožujete vlastní zdraví

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Výzkum profesora Macieje Banacha z Lodžské univerzity ukazuje, že dieta chudá na sacharidy představuje v dlouhodobé perspektivě riziko pro zdraví. Tým vědců sledoval 11 let více než 24.000 dobrovolníků, mužů i žen. Všichni drželi dietu, ale nikoli stejnou. Když vědci zjistili jejich zdravotní stav, životní styl a výživu, srovnávali rizika předčasné smrti.

Link

Účastníkům studie, kteří nejedli sacharidy, hrozilo o 32 procent vyšší nebezpečí, že zemřou o šest let dříve, než ti, jejichž strava obsahovala hodně sacharidů. Riziko, že člověk podlehne kardiovaskulární chorobě, vzrostlo o 50 procent, jestliže dotyčná osoba konzumovala málo sacharidů či dokonce žádné. U rakoviny bylo riziko o 30 procent vyšší.

Studie také ukázala, že osobám s normální váhou, které se rozhodly držet takovou dietu, hrozilo větší riziko předčasného úmrtí než lidem obézním. Výsledky se potvrdily i poté, co bylo přihlédnuto ke konzumaci alkoholu, kouření, fyzické aktivitě či chorobám jako je vysoký krevní tlak.

Podle autorů studie nejsou tyto výsledky spojeny jen s nízkým přísunem sacharidů. Souvisejí zřejmě i se zvýšenou konzumací proteinů a tuků. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nadměrná konzumace červeného masa a uzenin bohatých na cholesterol a nasycené tuky přispívá ke vzniku některých druhů rakoviny, zejména střev a konečníku. Tyto látky mají rovněž na svědomí kardiovaskulární choroby. Navíc může hrát roli i snížená konzumace minerálních látek a vitamínů.

Link

Francouzská Národní agentura pro bezpečnost potravin (ANSES) varuje před "klinickými, biologickými a psychickými dopady" spojenými s odtučňovacími dietami. Vzhledem k nedostatku některých živin mohou nastat problémy s kostmi či s metabolismem. V dlouhodobé perspektivě tyto diety vedou k bludnému kruhu, kdy člověk znovu nabere shozené kilogramy.

Jestliže jsou diety chudé na sacharidy v krátkodobé perspektivě účinné, jsou dlouhodobě riskantní a neměly by být doporučovány, varuje profesor Banach. Je totiž důležité nevynechávat jeden druh potravy. Sacharidy, proteiny a tuky jsou pro stravování nezbytné. Podle nutričních poradců je výživová potřeba člověka pokryta, jestliže se strava skládá z asi 50 procent sacharidů, 20 procent proteinů a 30 procent tuků.

-1