Otce zavřeli komunisté, matka vážně onemocněla. Nikdo se nestaral, jestli máme z čeho žít, vzpomíná dcera politického vězně | info.cz

Články odjinud

Otce zavřeli komunisté, matka vážně onemocněla. Nikdo se nestaral, jestli máme z čeho žít, vzpomíná dcera politického vězně

„Komunisté netrestali jen jednoho člověka, který se podle nich něčím provinil. Jejich represe vždycky zničily celou rodinu,“ vzpomíná Zdena Tuháčková. I ona zažila zatýkání odpůrcu režimu v 50. letech. Když jí bylo devět let, zadrželi jejího otce, který se všemožně stavěl proti režimu. Její matka se dvěma dětmi tak ze dne na den zůstala bez prostředků i manžela. „Bylo to děsné, neměli jsme žádné peníze. Pamatuji si, že jednu dobu jsme v celém bytě měli jen jednu žárovku a topit jsme mohli jen v jedné místnosti. Maminka to odnesla na zdraví,“ vzpomíná dcera politického vězně.

Václav Soudek byl odborníkem na kolejovou dopravu. U dráhy pracoval už za druhé světové války, když se zapojil do odboje. „V době války byl zaměstnán na Ředitelství státních drah v Praze, mimo jiné jako vyšetřující odborník železničních nehod. Tím, že záměrné sabotáže úmyslně uzavíral jako nehody, zachránil spoustu lidí před pronásledováním,“ vypráví jeho starší dcera Zdena Tuháčková. Kromě toho její otec pomáhal také lidem, kteří se chtěli zapojit do zahraničního odboje. „Díky svým kontaktům na železnici se mu dařilo tyto mladé muže posílat různými vlaky do Polska, odkud pak pokračovali do Anglie,“ dodává Tuháčková. Václav Soudek válku přežil a stihnul také založit rodinu a zplodit dvě dcery. Po radosti z konce války ale přišlo brzo vystřízlivění.

Ministr mu udělil medaili za odboj. Za dva roky ho ten samý člověk poslal do vězení 

„Komunisté se na tatínka zaměřili už proto, že jim vrátil komunistickou legitimaci. Všichni vedoucí pracovníci na úřadech dostali tehdy automaticky rudou knížku. Ti opatrní radši nic nahlas nenamítali, kdežto náš táta jim to okamžitě vrátil, a už tím na sebe upozornil. Od té doby se na něj zaměřili, protože tam nepotřebovali mí lidi, kteří by jim oponovali,“ vysvětluje jeho dcera a dodává, že otec využil každé příležitosti, kdy se mohl ozvat.

„Můj tatínek byl idealista, skaut a masarykovec. Když začali vyměňovat některé jeho kolegy, odborníky, za dělnické kádry, tak proti tomu tatínek protestoval. Když jednoho z nich měl zaučovat, tak říkal ,Prosím vás, co Vy tady budete dělat?‘. A ten člověk mu odpověděl: ,Psát tužkou jako Vy umím taky‘. Tatínek nevynechal nikdy možnost, aby se proti nespravedlnosti a podvodům ozval. Byl zvyklý stavět se proti křivdě a násilí, pomáhat lidem kde mohl, jak to také ukázal svými aktivitami během okupace. Nemohl tedy mlčet ani při nesmyslných, zlých čistkách na ministerstvu dopravy. Myslím si, že jeho uvěznění mohlo také být výstrahou ostatním zaměstnancům, aby byli poslušni a přizpůsobili se novým pořádkům.“

Zdena Tuháčková s tatínkem (1947)Zdena Tuháčková s tatínkem (1947)autor: Archiv Zdeny Tuháčkové

Soudkovy nesouhlasné reakce ale nezůstaly bez odezvy a řada přišla i na něj. Do vězení ho poslal stejný ministr vnitra, který mu v roce 1950, před necelými dvěma lety, udělil ocenění za jeho účast v odboji. Na dramatické zatčení tatínka si dodnes pamatuje.

„Ten den, co tatínka zatkli, si pamatuji. Byla to sobota, Mezinárodní den žen, mamince jsem ráno dala obrázek, který jsme ve škole pro své maminky všichni nakreslili. Bylo mi tehdy devět, moje sestřička ještě do školy nechodila a tak jsem pro ni nakreslila ještě jeden obrázek navíc, aby ho mamince mohla také dát. Večer nás maminka koupala a najednou tatínek přišel do koupelny a řekl, že dole u branky u zvonků stojí několik lidí. Pak si pamatuji, že nás maminka odvedla do ložnice a najednou se v bytě pohybovali cizí lidé a prohledávali ho. Vím, že zvedali i nočník, co byl u dětské postýlky, a zkoumali, jestli pod ním není něco schované. Druhý den ráno jsme se sestrou zjistily, že tatínek není doma. Maminka byla velmi rozrušená a ptala se, jestli jsme v noci něco neslyšely. Já i sestra jsme ale vše, co se doma dělo, zaspaly. Tatínka tehdy v noci odvezli a s maminkou se pak znovu viděli až po 13 měsících u soudu, kde byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 11 let za ,protistátní činnost'.“ Bylo jaro, rok 1952.

Bojoval za svobodu jako Mašíni. Rodinu mezitím nechali skoro vyhladovět

Zdeně Tuháčkové se po revoluci dostaly do rukou protokoly z otcových výslechů. Přestože to pro ni bylo chmurné čtení, poprvé zjistila, jak se otec po zadržení choval. „Byl to v té době aktivní mladý člověk, který se chtěl za každou cenu bít za pravdu. Pořád doufal, že nás Západ přece nemůže nechat na pospas komunistickému řádění pod taktovkou Sovětského svazu, a proto svůj nesmlouvavý postoj prosazoval bez ohledu na následky. Trochu mi tím připomněl bratry Mašínovy,“ vzpomíná Tuháčková. V roce 1953 otce odsoudili a dostal se do věznice v Leopoldově. Jeho žena tak zůstala na celou domácnost sama.

„Pro maminku to byla strašná rána. Nebyla zaměstnaná, což bylo tehdy obvyklé, tatínek byl jediný živitel. A najednou zůstala s dvěma malými dětmi a neměla absolutně žádné prostředky. Lidé se tehdy báli, protože kdyby nám někdo pomáhal, tak by byl sám v ohrožení, protože by tak podporoval ,nepřátelské živly‘. Takže nám pomáhal jen maminčin otec, který byl ale penzista a bydlel mimo Prahu. Občas mamince poslal peníze, Doma jsem našla několik ústřižků složenek. Jednu na 400 korun, na 100 korun a na 50 korun. U té bylo v poznámce pro příjemce napsáno ,Víc nemám, ale vím, že i toto bude potřeba',“ vzpomíná Tuháčková. Její maminka vypjatou situaci brzo odnesla i zdravotně.

„Bydleli jsme v ulici, která byla součástí vilové čtvrti. V našem domě bylo několik bytů, my jsme bydleli v prvním patře. Týden po soudu jsem se s maminkou a sestrou vracela z procházky. Maminka byla moc ztrápená, bylo to týden po soudu, kde se dozvěděla, že dlouhých 11 let bude na vše sama, nemocná, bez finančních prostředků, měla strach, že nás vystěhují z bytu a bála se, aby nás se sestrou nedali do dětského domova. Na schodech domu jsme potkaly paní správcovou, která se s maminkou dala do řeči. Moje maminka byla velice zdvořilá, a proto, i když byla velice unavená, tak to neřekla. Já jsem to na ní poznala a naznačovala jsem jí, ať už jdeme. Maminka toho ale nedbala a dál nechala paní správcovou, aby povídala. A najednou se jí udělalo špatně, omdlela a spadla z deseti žulových schodů po hlavě dolů. Zlomila si lebeční kost, měla otřes mozku a byla v bezvědomí,“ vysvětluje Tuháčková. Ze dne na den zůstala doma sama se svou mladší sestrou.

„Jako desetiletá jsem se musela najednou starat o domácnost i o mladší sestřičku. Naštěstí jsme bydleli blízko Bulovky, a tak jsem každý den odpoledne chodila do nemocnice za maminkou a ta mi říkala, jak se co dělá a co mám uvařit. Nikoho tehdy nezajímalo, jestli máme z čeho žít,“ vzpomíná Tuháčková.

„A co jsem měla dělat? Vzít vás za ruku a skočit z mostu?“

Tato událost pak významně změnila další osud rodiny. „Nehoda maminku navždy poznamenala. Bývala často v nemocnici a mohla jen omezeně pracovat. Našla jsem doma její pracovní smlouvu z roku 1956. Tehdy pracovala v kartotéce ve zdravotnictví, vydělávala 700 korun měsíčně a musela z toho uživit nás tři. Tatínka jsem vždycky obdivovala pro jeho statečnost, přímost a charakter, ale hrdinkou pro mě byla moje maminka, která na všechno zůstala sama. Teta jednou řekla mamince, že by nedokázala vydržet to, co ona. A pamatuju si, že maminka mi pak řekla ,A co jsem měla dělat? Vzít vás za ruku a skočit z mostu?‘,“ vysvětluje dcera vězně.

Zdena Tuháčková s maminkou (1945)Zdena Tuháčková s maminkou (1945)autor: Archiv Zdeny Tuháčkové

Václav Soudek se mezitím dostal z Leopoldova do věznice v Opavě a posléze do Ruzyně. „Když už mohl začít ve vězení pracovat, začal nám domů posílat nějaké peníze. Pamatuju si, že první přišly po čtyřech letech, co byl ve vězení, byla to stokoruna.“ Svého otce Zdena Tuháčková viděla poprvé po čtyřech letech věznění právě v Ruzyni. 

„V té době jsem přišla do puberty a začala jsem se už vzhledově měnit. Pamatuji si, že v té věznici v Ruzyni byla místnost s dlouhým stolem, kde se střídaly rodiny, které tam přišly na návštěvu. Čekali jsme tam na tatínka, on přišel, ale zůstal stát u dveří. Dozorci mu říkali ,Tak běžte, máte tady návštěvu‘. Ale tatínek mu odpověděl, že počká, až odejde ta předchozí rodina. Vůbec mě nepoznal. To mě moc ranilo, celou návštěvu jsem pak proplakala,“ popisuje Tuháčková.

Soudka z vězení propustili v roce 1960 při velké amnestii. Tehdy se na svobodu dostalo podle dat Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) 5 601 politických vězňů, tedy 64 % z tehdy odsouzených. Pro mnohé – stejně jako pro Soudka – to ale neznamenalo úplný návrat k rodině.

Ani po návratu z vězení nemohl žít s rodinou

„To už byla maminka v invalidním důchodě, protože byla vážně nemocná. Tatínek měl zakázáno pracovat v Praze, takže v týdnu byl většinou v Mostě, nebo v Litvínově, kde bydlel na ubytovně, a domů se vracel na víkendy. Pracoval na severu, kde byly uhelné doly, protože se tam používaly kolejové vlečky, mohl tedy dál pracovat v oboru. Přestože tam byl opuštěný, tak si tam našel i dobrého kamaráda, který také nesměl pracovat v Praze. Velice se sblížili a na tatínkově pohřbu mi pak řekl, že ho považoval za svého bratra,“ dodává Tuháčková.

Václav Soudek před zatčením (vlevo) a po propuštění z vězení (vpravo)Václav Soudek před zatčením (vlevo) a po propuštění z vězení (vpravo)autor: Archiv Zdeny Tuháčkové

Soudek tak mohl být po propuštění s rodinou v podstatě jen o víkendech. I poté si ale jeho rodina nesla stigma nepřátel společnosti. „Když se tatínek vrátil, tak jsem zrovna končila střední školu a hlásila jsem se na vysokou. Chtěla jsem na medicínu, ale bylo mi jasné, že tam mě nevezmou. Tak jsem si podala přihlášku na matematiku a fyziku, což mě také moc zajímalo. Z maturity jsem měla samé jedničky, ale ředitel školy moji přihlášku na vysokou školu vůbec neodeslal, jak jsem se později dozvěděla“ vysvětluje Soudkova dcera.

 V Praze nesměl její otec pracovat až do penze. Po smrti matky začátkem 80. let si Zdena Tuháčková vzala otce k sobě. Svobody už se ale nedožil. Zemřel půl roku před sametovou revolucí.

Budou nám mladí věřit?

„V roce 1987 jsem se dostala na stáž do Paříže. Tam jsem pochopila, že nikdo nedokáže plně pochopit, co to je komunismus, dokud v něm nežije. Lidé byli na mne nesmírně milí, ale bylo poznat, že vůbec netuší, co všechno se u nás za komunismu dělo. A podobné obavy mám i v současnosti, protože mladí lidé také netuší, jak skutečně vypadal život v komunismu, už ho nezažili. Tehdy stačilo jen něco říct a člověk šel do vězení a roky neviděl svoji rodinu. Bojím se, že si budou myslet, že to přeháníme, že to nebylo tak hrozné. Ale ve skutečnosti to bylo ještě horší, než se to dá vylíčit,“ dodává Tuháčková.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna ve 3 hodiny ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Game of Thrones s08e01 - shrnutí prvního dílu

Game of Thrones s08e02 - shrnutí druhého dílu

Články odjinud