Otec přišel o prsty, matce prostřelili lýtko. Rodina v roce 1967 dramaticky utekla přes hranice

HalfPageAd-1

Adam Drda

21. 02. 2019 • 14:59

Dne 13. srpna 1967, krátce před šestou večer, přijela na hraniční přechod v Českých Velenicích velká stará škodovka s osmičlennou rodinou Šindarových: nejstarší byl otec Karel (ročník 1920), nejmladší vnučka Claudie (1965). Chtěli do Rakouska, avšak nebyli svobodní občané, nýbrž obyvatelé komunistického státu, který se jim rozhodl nevydat pasy. Všichni vystoupili z vozu, a když otec zavelel „Teď!“, vyrazili k hraniční závoře. Tehdy dvanáctiletý syn Ctibor běžet nemohl - v šoku ztuhl na místě a díval se, jak příslušník pohraniční stráže Pavol Mišo pálí ze samopalu po jeho příbuzných.

Mobile-rectangle-3

Vzpomínkám Ctibora Šindara byly věnovány rozhlasové Příběhy 20. století vysílané na Českém rozhlasu Plus.

Narozen ve Venezuele

Ctibor se narodil v květnu 1955 ve Venezuele. Jeho otec Karel pocházel z české rodiny z Uherského Brodu, matka Olga, která se v některých dokumentech vyskytuje pod jménem Alexandra, přišla na svět roku 1924 v Polsku nedaleko Krakova. Poznali se a vzali za druhé světové války (oba měli dost dobrodružné a ne zcela jasné osudy), na jejímž konci přišli společně z Vídně do Čech. Po porážce nacistů se jim narodily dcery Olga (1946) a Darina (1947) a syn Karel (1949).

Karel Šindar starší v obnoveném Československu krátce sloužil na hranicích a u Sboru národní bezpečnosti, avšak brzy po komunistickém převratu odešel na vlastní žádost do civilu. Na přelomu léta a podzimu 1949 vzal ženu a tři děti a pěšky tajně vyrazili přes hranice do Rakouska. „Bratr Karel byl v kočárku, bylo mu pár měsíců,“ říká Ctibor: „Přesto dokázali přejít hranice v místech, kde to táta znal. V Rakousku putovali od statku ke statku, až se dostali do Vídně a požádali o azyl. Otec se rozhodl, že odplují do Venezuely, protože tam se jako uprchlíci mohli dostat nejsnáz… Ve Venezuele postavil domek a začal se živit jako truhlář. V roce 1951 se tam narodil bratr Petr a po něm já.“

Šindarovi se z politicky neklidné Venezuely často stěhovali. V roce 1955 žili chvíli ve Švýcarsku, od roku 1956 opět ve Venezuele, od roku 1958 v Rakousku. Jejich putování, to je dlouhá a zajímavá historie, nicméně v jedenašedesátém se už nemohli do Venezuely vrátit a Karel Šindar se z řady důvodů rozhodl k cestě do Československa, oficiálně na návštěvu své matky.

Ctibor vzpomíná: „Bylo mi šest let, ale pamatuju si, že jsme tenkrát velmi dlouho čekali na hranicích, až nakonec nějací strážní prohlásili, že nás musí doprovodit do Prahy a že s nimi v jejich autě pojedou mé sestry. Skončili jsme ve vězení v Ruzyni.“ Rodina pak několik týdnů žila v ruzyňské věznici v izolaci, Karel Šindar byl držen odděleně. Ctibor si pamatuje, že otec nakonec přišel v doprovodu policisty a oznámil ženě a dětem, že všichni v Československu zůstávají (první útěk Šindarových po komunistickém převratu byl považován za trestný čin, vztahovala se však na ně amnestie z roku 1960).

Chuť moře… a druhý útěk

V Československu pracoval Karel Šindar jako tesař, jeho žena nejdřív jako krmička dobytka, děti začaly chodit do školy. Šindarovi bydleli v domě v Třeskonicích, který zčásti zaplatili z prodaného majetku, nějakou dobu žili i v Jáchymově. V roce 1965 se nejstarší dceři Olze narodila dcera Claudie. „Žilo se nám docela dobře,“ vypráví Ctibor, „ale jednou jsem přišel do školy a spolužačka, která se vrátila z dovolené v Jugoslávii, donesla láhev s mořskou vodou. Já jsem se té vody napil, protože jsem chtěl vědět, jak moře chutná. Doma jsem to vyprávěl tátovi, ten vytřeštil oči a prohlásil: ´¨Synu, ale vždyť ses u moře narodil a byls v moři mockrát!´ Tak jsem mu řekl, že si to nepamatuju - a on se rozhodl, že bychom se tedy měli do té Jugoslávie taky vypravit.“

V srpnu 1967 pak Karel Šindar posadil celou rodinu i s dvouletou vnučkou do vozu a vyrazil pro pasy: „Jeli jsme všichni na nějaký úřad. Čekali jsme na rodiče v autě, ale když se vrátili, byli strašně naštvaní. A matka říkala otci: ´Jsi blázen, nemůžeš takhle člověka chytit pod krkem!´. Stalo se totiž, že úředník vydal pasy jenom pro mámu a sestry, ale pro otce a bratry ne. Rodičům oznámil, že letos může jet na dovolenou matka s dcerami a příští rok my, muži. Otec se rozzuřil, popadl ho a zařval na něj: ´Ty svině komunistická, já ti uteču!“ Ctibor vypráví, že otec se pak bál vrátit domů, aby ho za napadení úředníka nezatkli – a dospěl k rychlému závěru, že bude lepší z Československa opět odejít.

České Velenice, 13. srpna 1967

Podle Ctiborových vzpomínek přijeli všichni Šindarovi na hranice v Českých Velenicích už v sobotu 12. srpna. Otec si prý přechod obhlédl a dozvěděl se, že v neděli je malý provoz a klid. Rodina se tedy vrátila následující den. První z několika závor překonali poté, co Karel Šindar namluvil pohraničníkovi, že všichni mají pasy – a slíbil, že mu z Rakouska přiveze čokoládu. Další závoru jim otevřeli bez kontroly. Pak se blížili k třetí závoře, kterou chtěl Karel Šindar podle původního plánu prorazit autem, ale cosi se mu prý nezdálo a rychle oznámil ostatním, že útěk provedou jinak: půjde s Ctiborem k důstojníkovi, který kontroloval dokumenty, ostatní vylezou z vozu, postaví se co nejblíž k závoře - a až dá pokyn, vyrazí co nejrychleji do Rakouska. Museli překonat asi pětadvaceti metrovou vzdálenost.

Ctibor vzpomíná: „Šel jsem s otcem k tomu důstojníkovi a všichni ostatní také vystoupili... Matka nesla malou Claudii. A otec najednou zavolal: ´Teď!´ Všichni začali utíkat, otec se vrhl za nimi, ale já jsem se koukal na toho oficíra, který vytáhl pistoli a střílel do vzduchu. Zůstal jsem stát, nemohl jsem se ani pohnout. Díval jsem se, jak dva vojáci se samopaly běží k rodině, jak se spustila palba… Viděl jsem, že skoro všichni už jsou na druhé straně, kde se schovali za nějaké auto. Bratr dostal kulku do nohy, spadl, a ten, co střílel, uklouzl na dlažbě a upadl mu samopal. Bratr se vrátil o krok, vzal mu ten samopal, ale otec křičel: ´Nech to ležet, zabijí tě!´ Tak bratr ten samopal zase odhodil… Pak mě vzali do strážnice, odvedli mě do patra a přes otevřené okno jsem slyšel, jak maminka křičí: ´Vy svině komunistický, vám se to vymstí!´“

Útěk se tehdy podařil sedmi členům rodiny, část z nich skončila v nemocnici se zraněními: matka Olga Šindarová měla prostřelené lýtko, otec Karel Šindar ustřelené prsty na ruce, syn Karel Šindar měl prostřelené stehno, vnučka Claudia poraněné oko od střepiny. Ctibor byl zatčen, vyslechnut a odvezen do dětského domova.

Ze střelby do uprchlíků a především do ženy s malou holčičkou v náručí, o níž pak obsáhle referovala rakouská média, se stala mezinárodní roztržka (podpořená tím, že některé střely dopadly do Rakouska a navíc na hranicích zahynul ve stejné době i další člověk). Skandál velmi napomohl tomu, že se Ctibor prostřednictvím Červeného kříže dostal za příbuznými už za měsíc a pár dní.

Zlatá šedesátá

Dobový tisk v roce 1967 publikoval několik propagandistických článků, v nichž bylo konstatováno, že Karel Šindar svou rodinu k útěku „donutil“ a že měl „nepochybně z rakouské strany své informátory, možná inspirátory a každopádně pomocníky“ a že „síly, kterým jsou rozvíjející se styky mezi námi a Rakouskem trnem v oku, se aktivizovaly a dělají všechno proto, aby je narušily.“ Zlatá šedesátá léta...

Všichni Šindarovi posléze opět odjeli do Venezuely, z Ctibora se stal truhlář, po pádu komunismu se vrátil do Čech, kde dodnes žije, ale to už je jiný příběh.

Za střelbu v Českých Velenicích v srpnu 1967 nebyl ani po listopadu 1989 nikdo souzen. Podle vyšetřovací zprávy Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu z roku 2002 dal tehdy rozkaz k palbě nadrotmistr František Bicek, ze samopalu střílel vojín základní služby Pavol Mišo. Zpráva konstatuje, že Mišo zřejmě porušil i tehdy platné zákony, avšak případ byl promlčen.


Paměť národa

Příběh Karla Šindara zaznamenali dokumentaristé z neziskové organizace Post Bellum. Jeho vyprávění je uloženo a zpřístupněno ve sbírce Paměť národa. Tento jedinečný archiv dostupný na internetu vzniká především díky soukromým dárcům a podporovatelům z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Připojit se můžete i Vy. Děkujeme.

SDÍLET

Billboard-bottom-1