Pumlíč, šiďák, rohatina… Víte, co to je? Nářeční výrazy pro míč, dudlík a věšák. Máte pocit, že nářečí patří už jen do doby našich prababiček? Nebo že je spojené jen s Moravou a Slezskem? Stačí si ale uvědomit, jak každého z nás občas někdo zaskočí nějakým slovem nebo slovním tvarem pro nás nezvyklým. Nebo naopak jak my sami někdy narážíme na neporozumění mimo svůj rodný kraj.
Mě jako severočeského rodáka i po letech společného života zaráží, když můj jihočeský muž říká tátovo boty. A jemu naopak vadí moje krácení rohlik a knedlik a dloužení jako móře, pívo a dólu. Přátelé pocházející ze západních Čech přivedli své pražské kolegy k úžasu, když mluvili o tom, že kolem zahrady staví hradbu. A přitom tam nakonec stál docela obyčejný plot...
Současné situaci můžeme porozumět jen tehdy, když si uvědomíme, jak nářečí vznikla a jak se dál vyvíjela a proměňovala. Zeměpisnou diferenciaci češtiny způsobila roztříštěnost území na panství a velmi omezené možnosti migrace a společenského styku mezi nimi. Jazykové změny probíhaly postupně od 12. století, přičemž většina z nich se udála v kulturním a politickém centru, tedy v Praze a středních Čechách. Změny se z tohoto centra postupně šířily směrem k okrajům území, pravděpodobně nejdříve do velkých měst a obcí kolem hlavních obchodních cest a pak i dále na venkov.