Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Pochcípáte tady jako krysy,“ hrozili komunisté. O smrti matky se žena dozvěděla až po letech

„Pochcípáte tady jako krysy,“ hrozili komunisté. O smrti matky se žena dozvěděla až po letech

Den před výročím úmrtí Milady Horákové se na Ďáblickém hřbitově konal již tradiční pietní akt k uctění obětí rudého teroru z let 1948 až 1989. Kromě politiků i zahraničních diplomatů mu přihlíželi především ti, kterých se tragédie komunismu týkají nejvíce – bývalí političtí vězni a jejich potomci. Právě na Ďáblickém hřbitově do hromadného hrobu komunisté pohazovali těla zabitých a utýraných vězňů. Bez piety, příbuzných i jména na náhrobku zde skončily stovky obětí, řada z nich navíc stále ještě nebyla identifikována. Rodiny zemřelých, které se o místě jejich posledního odpočinku dozvěděly, ale návštěvou hrobu riskovaly za minulého režimu velké nepříjemnosti. 

 „Jako malý kluk jsem tam s maminkou často chodil. Bylo to ve velice zpustošeném stavu, doslova smetiště. Vzpomínám si, že jsme tam z větviček udělali babičce takový malý křížek, protože jsme se báli tam přinést nějaký věneček nebo kytku. A vždycky jsme radši utíkali rychle pryč, aby nás tam někdo nechytnul a nevyptával se, co tam děláme,“ vysvětluje Zdeněk Klíma, který má v hromadném hrobě babičku Marii Štěrbovou. Ta se společně s dcerou Vlastou pokusila v roce 1950 přejít státní hranice. Netušila ovšem, že padla do léčky Státní bezpečnosti (StB), která se prostřednictvím takzvané akce Kámen pokoušela zbavit nepohodlných obyvatel.

Poprvé se přechod hranic nezdařil. Podruhé je podvedla falešná přítelkyně

„Moje babička provozovala malou kavárnu. Byla vdova, manžel zemřel ještě před válkou. Po komunistickém puči jí byla kavárna zkonfiskována. Kromě toho byla v nemilosti také proto, že v roce 1945 vstoupila do České strany národně sociální, jejíž členkou byla i Milada Horáková. Po únoru 1948 se členové této politické strany včetně mojí babičky dostali do hledáčku StB,“ vypráví Klíma.

Marii Štěrbovou i s její dcerou Vlastou zadrželi poprvé už v roce 1948. Tehdy je ale ještě nechali jít a zůstaly na svobodě pod stálým dohledem StB. Musely se také smířit s výrazným zhoršením životní situace. „Od té doby nastala systematická šikana. Babička už nemohla vykonávat své povolání a zaměstnali ji jen jako pomocnou sílu v kuchyni u umývání nádobí. Musely se také přestěhovat z hezkého bytu s tekoucí vodou a ústředním topením do garsonky, kde si zatopit nemohly a byl tam jen společný záchod bez koupelny,“ dodává Klíma. Nátlak sílil, a proto se Štěrbová s dcerou rozhodly odejít do zahraničí. Poprvé to ale nevyšlo.

„Začátkem léta 1950 se vydaly k Františkovým lázním, kde se seznámily s někým, kdo jim po zaplacení určité sumy peněz ukázal cestu. Ony ji ale nenašly a vrátily se zpět,“ vysvětluje vnuk Štěrbové. Už tehdy ale pravděpodobně StB plánovala, že ženy lapí do pasti, která poskytne záminku k jejich odsouzení.

„Na moji babičku byla nasazena placená příslušnice StB, která se rafinovaným způsobem s babičkou skamarádila. Tato paní, která se představila jako Eva Peníšková, neměla údajně kde bydlet, a proto ji babička vzala k sobě. Asi po měsíci jí tato žena slíbila, že zná ty správné lidi, kteří je přes hranici převedou. Počátkem léta 1950 tak maminka s babičkou vyrazily na hranici podruhé,“ vypráví Klíma.

Marie Štěrbová se se svou dcerou ale na Západ nedostala. Staly se obětí takzvané akce Kámen. Při té provokáteři donutili předem vybrané lidi, aby se rozhodli pro přechod hranic a následně jim nabídli, že jim s odchodem na Západ pomůžou. Ve skutečnosti byli ale údajní převaděči dalšími spolupracovníky tajné policie. Dovedli oběti za údajné hranice, které ale byly falešné a nacházely se stále na území Československa. Celý proces navíc obsahoval i obludné divadlo s falešnou americkou úřadovnou.

„Pochcípáte tady jako krysy!“ Babička vzdorovala, matku to zlomilo

„Po překročení údajných hranic došly po chvíli k malému domku. Visela na něm americká vlajka, v místnosti byl portrét amerického prezidenta a podávaly se tam americké cigarety a káva. Byli tam také vojáci v amerických uniformách, kteří uměli výborně anglicky,“ vysvětluje Klíma. To vše bylo přitom jen pečlivě zaranžované divadlo, které mělo oběti přesvědčit o tom, že skutečně hranice překonaly. Po revoluci jsem se v materiálech ministerstva dočetl, že jim tyto propriety vozili přímo z Barrandova,“ dodává vnuk.

V domku se následně uskutečnilo krátké uvítání na svobodě a výslech, který měl maskovaným agentům poskytnout informace o tom, kdo obětem v Československu pomáhá a kdo by pro režim také mohl být nebezpečný. „Potom jim nabídli, aby napsaly dopisy blízkým. Babička napsala svému příteli, zarytému antikomunistovi. V dopise zmínila, že je moc ráda, že už je na svobodě. Také napsala, že člověk, který tento dopis přinese, je plně důvěryhodný. Když ale její přítel dopis z rukou maskovaného příslušníka StB obdržel, byl okamžitě zatčen,“ vysvětluje Klíma.

Po výslechu na „americké“ celnici ženy propustili a ukázali jim směr, kterým měly za několik minut dojít k první vesnici. Téměř okamžitě je ale cestou zatkli a převezli do věznice na Pankrác.

„Ve vazbě byly déle než rok. K výslechu je vozili do Bartolomějské a celou dobu musely mít pásku přes oči. Maminka vzpomínala, jak je v kobce ve vězení polévali splaškami a budili je tak, že je do tváře uhodili pažbou samopalu,“ líčí utrpení syn a vnuk zadržených. „Moje babička byla zpočátku velice tvrdohlavá. Z cely na ně volala, že jsou jako nacisti, že se chovají jako za heydrichiády. O to víc ji prý trýznili. Moje maminka, které bylo tehdy 19 let, byla naopak zlomená a nevěřila, že se ještě někdy dostane na svobodu. Při výslechu jí řekli, že tam pochcípají jako krysy,“ dodává Klíma.

Vlasta Štěrbová krátce po propuštěníVlasta Štěrbová krátce po propuštěníautor: Archiv Zdeňka Klímy

O smrti matky se Vlasta dověděla až po letech. Kde leží její ostatky, zjistila jen díky úplatku

Ženy věznili odděleně a jejich zdravotní stav se postupně zhoršoval. Marii Štěrbové, které bylo v době uvěznění lehce přes 40 let, začal kolabovat organismus. „Moje maminka viděla babičku naposledy při jedné zdravotní vycházce na malém dvorku, kde spolu ale nesměly hovořit. To už bylo rok po uvěznění a schylovalo se k monstrprocesu, kterého se moje babička nakonec nedožila,“ dodává Klíma. Marie Štěrbová zemřela počátkem roku 1952. Její tělo komunisté pohodili do hromadného hrobu v Ďáblicích, aniž by rodině řekli, že zemřela.

„Maminku odsoudili k sedmi letům vězení. Po pěti letech jí nabídli, že si může kvůli nízkému věku požádat o milost, kterou nakonec dostala. O smrti babičky se dozvěděla, až když vyšla na svobodu,“ dodává Klíma. Postupně pak zjišťovala, že zemřelé vězně komunisté vozili do Ďáblic. „Podařilo se jí uplatit tehdejšího správce hřbitova, který jí zjistil, kde je babička pohřbená,“ dodává vnuk zemřelé. Také Vlasta Štěrbová se z vězení vrátila s podlomeným zdravím a celoživotními následky.

„Měla lupénku, po celém těle velké krvavé fleky. V létě se s námi nemohla u vody ani koupat. Musela nosit velice silné babské punčochy, které se k ní vůbec nehodily, protože to byla krásná žena. Ve vězení prodělala také špatně léčenou žloutenku a neslyšela na jedno ucho,“ vypráví Klíma.

Komunismus v ČeskoslovenskuKomunismus v Československuautor: Info.cz

„Najednou začala dělat dřepy a mávala u toho rukama. Museli to tak prý dělat při výslechu“

O osudu svojí babičky a maminky se dozvěděl, až když mu bylo deset let. „Když jsem byl malý a chodili jsme na hřbitov, tak už tehdy mi bylo divné, že moje babička je pohřbená někde na smetišti. Maminka o tom ale nechtěla vůbec mluvit. Vždycky řekla dvě, tři věty a rozplakala se. Také jsem se divil tomu, že doma nemáme žádné staré věci po prarodičích, které ostatní děti měly. Maminka mi v roce 1968 řekla, že při zatčení jim všechno sebrali. Také mi řekla, že byla ve vězení, což pro mě bylo nepochopitelné, protože jsem žil v domnění, že ve vězení jsou jen vrazi a zloději, a neuměl jsem si představit, že by tam byli i nevinní lidé,“ dodává muž.

„Zájmem komunistického režimu bylo politické vězně nejen zlikvidovat, ale také zbavit identity, aby jejich blízcí nevěděli, kde se těla nachází a nemohli se s nimi ani rozloučit. Dokumenty o pohřbívání obětí mají označení přísně tajné a byly odtajněny až po roce 1999. K dnešnímu dni se v Ďáblicích podařilo ověřit totožnost 96 popravených vězňů, 46 zemřelých ve vězení a vyšetřovací vazbě a několik jmen ze 43 dětí, jejichž ostatky se nachází v další části pohřebiště. Tyto děti se narodily vězeňkyním a kvůli nedostatečné péči většinou do několika dnů či týdnů zemřely.“
Jiří Línek, předseda Sdružení bývalých politických vězňů

Vlasta Štěrbová si v nadějné atmosféře roku 1968 jako bývalá politická vězeňkyně zažádala o rehabilitaci. Po změně poměrů v srpnu ale žádost stáhla. Kromě zdravotních problémů v následujících letech trpěla i její psychika a trauma z uvěznění dopadalo i na jejího syna.

„Když mi bylo 16 let a maminka se rozváděla, tak se psychicky zhroutila. Vypadalo to tak, že najednou začala dělat dřepy a mávala u toho rukama. Když jsem se jí ptal, proč to dělá, tak mi odpověděla, že tohle museli dělat při výslechu. Tak jsem zavolal taxík a odvezl jsem ji do Bohnic. Když si pro ni přišel pan doktor a ptal se mě, proč maminka dělá ty dřepy, tak jsem měl strach mu říct o jejím uvěznění. Bál jsem se, aby nebyl komunista a její situace se ještě nezhoršila,“ vzpomíná Klíma.

Vlasta Štěrbová se synem ZdeňkemVlasta Štěrbová se synem Zdeňkemautor: Archiv Zdeňka Klímy

Do konce života si myslely, že je unesli už ze Západního Německa

Vlasta Štěrbová zemřela v 80. letech. Bylo jí 53 let. Ona ani její matka se nikdy nedozvěděly, že padly do léčky StB. Informace o akci Kámen se začaly objevovat až po revoluci. „Obě do konce života věřily, že už byly na svobodě a že je tehdy v noci unesli ze Západního Německa,“ doplňuje jejich potomek. Sám se s osudem svojí rodiny vyrovnával několik let.

Hromadný hrob na Ďáblickém hřbitově
Vězně sem začali pohřbívat už nacisté. Pravděpodobně zde leží ostatky parašutistů, kteří zaútočili na Heydricha, i členové odboje. Po roce 1948 zde začali politické vězně pohřbívat i komunisté, kteří sem odklízeli ostatky nepohodlných až do roku 1961. Čestné pohřebiště zde vzniklo v roce 1993. V roce 2017 byl hřbitov prohlášen národní kulturní památkou.

„Když se v roce 1990 otevřely archivy a já jsem poprvé dostal babiččin úmrtní list, tak jsem z toho byl natolik psychicky zhroucený, že dalších pět let jsem měl každý večer před spaním před očima, jak je tehdy zatýkali a bili. V zájmu psychické sebezáchovy jsem se rozhodl, že se k tomu nesmím vracet a tuhle kapitolu mojí rodiny jsem tehdy uzavřel. Asi před pěti lety ale vyšel v novinách první článek o akci Kámen. Tehdy jsem volal do redakce, protože jsem chtěl poděkovat za to, že se tomu někdo věnuje, a nakonec se mnou udělali rozhovor. Moje telefonní číslo se pak dostalo k badatelce paní Václavě Jandečkové, které začala pracovat na své knize o akci Kámen Falešné hranice. Jak jsem se do toho musel ponořit hlouběji, tak tím u mě paradoxně došlo k očištění. Uvědomil jsem si, že je mojí povinností nejen vůči mojí rodině, ale i vůči společnosti, o jejich osudu mluvit, aby nikdo nemohl říkat, že jsme se za komunismu měli dobře. Moje maminka se celý život nenarovnala. Byla státem uznaný člověk druhé kategorie. To ji navždy vyřadilo ze společnosti,“ dodává Klíma.

„Jsem věřící člověk a na parapsychologické jevy nevěřím. Celé moje dětství se mi ale zdálo o mojí babičce, přestože jsem ji nikdy neviděl. V tom snu jsem babičku vždycky hledal a našel ji. To shledání bylo velice hezké a v tom snu říkala, že je šťastná tam, kde je. Když zemřela moje maminka, tak byla taky mladá, bylo jí 53 let, a nebyl jsem na to vůbec připravený. Ještě ten večer jsem měl pak taky sen. Byla v něm maminka v letních šatech v krásné zahradě. Na podobné věci nevěřím, ale třeba mi tímto způsobem jen obě chtěly říct, ať se netrápím, že je jim už dobře,“ doplňuje potomek politických vězeňkyň.

Obě ženy letos získaly od Ministerstva obrany osvědčení pro účastníka odboje a odporu proti komunismu, které převzal Zdeněk Klíma.

Jak se stát členem volební komise a jaká je za práci volebního komisaře odměna? Čtěte zde>>>

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718