„Pochcípáte tady jako krysy,“ hrozili komunisté. O smrti matky se žena dozvěděla až po letech

Aneta Černá

Den před výročím úmrtí Milady Horákové se na Ďáblickém hřbitově konal již tradiční pietní akt k uctění obětí rudého teroru z let 1948 až 1989. Kromě politiků i zahraničních diplomatů mu přihlíželi především ti, kterých se tragédie komunismu týkají nejvíce – bývalí političtí vězni a jejich potomci. Právě na Ďáblickém hřbitově do hromadného hrobu komunisté pohazovali těla zabitých a utýraných vězňů. Bez piety, příbuzných i jména na náhrobku zde skončily stovky obětí, řada z nich navíc stále ještě nebyla identifikována. Rodiny zemřelých, které se o místě jejich posledního odpočinku dozvěděly, ale návštěvou hrobu riskovaly za minulého režimu velké nepříjemnosti. 

 „Jako malý kluk jsem tam s maminkou často chodil. Bylo to ve velice zpustošeném stavu, doslova smetiště. Vzpomínám si, že jsme tam z větviček udělali babičce takový malý křížek, protože jsme se báli tam přinést nějaký věneček nebo kytku. A vždycky jsme radši utíkali rychle pryč, aby nás tam někdo nechytnul a nevyptával se, co tam děláme,“ vysvětluje Zdeněk Klíma, který má v hromadném hrobě babičku Marii Štěrbovou. Ta se společně s dcerou Vlastou pokusila v roce 1950 přejít státní hranice. Netušila ovšem, že padla do léčky Státní bezpečnosti (StB), která se prostřednictvím takzvané akce Kámen pokoušela zbavit nepohodlných obyvatel.

Poprvé se přechod hranic nezdařil. Podruhé je podvedla falešná přítelkyně

„Moje babička provozovala malou kavárnu. Byla vdova, manžel zemřel ještě před válkou. Po komunistickém puči jí byla kavárna zkonfiskována. Kromě toho byla v nemilosti také proto, že v roce 1945 vstoupila do České strany národně sociální, jejíž členkou byla i Milada Horáková. Po únoru 1948 se členové této politické strany včetně mojí babičky dostali do hledáčku StB,“ vypráví Klíma.

Marii Štěrbovou i s její dcerou Vlastou zadrželi poprvé už v roce 1948. Tehdy je ale ještě nechali jít a zůstaly na svobodě pod stálým dohledem StB. Musely se také smířit s výrazným zhoršením životní situace. „Od té doby nastala systematická šikana. Babička už nemohla vykonávat své povolání a zaměstnali ji jen jako pomocnou sílu v kuchyni u umývání nádobí. Musely se také přestěhovat z hezkého bytu s tekoucí vodou a ústředním topením do garsonky, kde si zatopit nemohly a byl tam jen společný záchod bez koupelny,“ dodává Klíma. Nátlak sílil, a proto se Štěrbová s dcerou rozhodly odejít do zahraničí. Poprvé to ale nevyšlo.

„Začátkem léta 1950 se vydaly k Františkovým lázním, kde se seznámily s někým, kdo jim po zaplacení určité sumy peněz ukázal cestu. Ony ji ale nenašly a vrátily se zpět,“ vysvětluje vnuk Štěrbové. Už tehdy ale pravděpodobně StB plánovala, že ženy lapí do pasti, která poskytne záminku k jejich odsouzení.

„Na moji babičku byla nasazena placená příslušnice StB, která se rafinovaným způsobem s babičkou skamarádila. Tato paní, která se představila jako Eva Peníšková, neměla údajně kde bydlet, a proto ji babička vzala k sobě. Asi po měsíci jí tato žena slíbila, že zná ty správné lidi, kteří je přes hranici převedou. Počátkem léta 1950 tak maminka s babičkou vyrazily na hranici podruhé,“ vypráví Klíma.

Marie Štěrbová se se svou dcerou ale na Západ nedostala. Staly se obětí takzvané akce Kámen. Při té provokáteři donutili předem vybrané lidi, aby se rozhodli pro přechod hranic a následně jim nabídli, že jim s odchodem na Západ pomůžou. Ve skutečnosti byli ale údajní převaděči dalšími spolupracovníky tajné policie. Dovedli oběti za údajné hranice, které ale byly falešné a nacházely se stále na území Československa. Celý proces navíc obsahoval i obludné divadlo s falešnou americkou úřadovnou.

sinfin.digital