Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Pochcípáte tady jako krysy,“ hrozili komunisté. O smrti matky se žena dozvěděla až po letech

„Pochcípáte tady jako krysy,“ hrozili komunisté. O smrti matky se žena dozvěděla až po letech

Den před výročím úmrtí Milady Horákové se na Ďáblickém hřbitově konal již tradiční pietní akt k uctění obětí rudého teroru z let 1948 až 1989. Kromě politiků i zahraničních diplomatů mu přihlíželi především ti, kterých se tragédie komunismu týkají nejvíce – bývalí političtí vězni a jejich potomci. Právě na Ďáblickém hřbitově do hromadného hrobu komunisté pohazovali těla zabitých a utýraných vězňů. Bez piety, příbuzných i jména na náhrobku zde skončily stovky obětí, řada z nich navíc stále ještě nebyla identifikována. Rodiny zemřelých, které se o místě jejich posledního odpočinku dozvěděly, ale návštěvou hrobu riskovaly za minulého režimu velké nepříjemnosti. 

 „Jako malý kluk jsem tam s maminkou často chodil. Bylo to ve velice zpustošeném stavu, doslova smetiště. Vzpomínám si, že jsme tam z větviček udělali babičce takový malý křížek, protože jsme se báli tam přinést nějaký věneček nebo kytku. A vždycky jsme radši utíkali rychle pryč, aby nás tam někdo nechytnul a nevyptával se, co tam děláme,“ vysvětluje Zdeněk Klíma, který má v hromadném hrobě babičku Marii Štěrbovou. Ta se společně s dcerou Vlastou pokusila v roce 1950 přejít státní hranice. Netušila ovšem, že padla do léčky Státní bezpečnosti (StB), která se prostřednictvím takzvané akce Kámen pokoušela zbavit nepohodlných obyvatel.

Poprvé se přechod hranic nezdařil. Podruhé je podvedla falešná přítelkyně

„Moje babička provozovala malou kavárnu. Byla vdova, manžel zemřel ještě před válkou. Po komunistickém puči jí byla kavárna zkonfiskována. Kromě toho byla v nemilosti také proto, že v roce 1945 vstoupila do České strany národně sociální, jejíž členkou byla i Milada Horáková. Po únoru 1948 se členové této politické strany včetně mojí babičky dostali do hledáčku StB,“ vypráví Klíma.

Marii Štěrbovou i s její dcerou Vlastou zadrželi poprvé už v roce 1948. Tehdy je ale ještě nechali jít a zůstaly na svobodě pod stálým dohledem StB. Musely se také smířit s výrazným zhoršením životní situace. „Od té doby nastala systematická šikana. Babička už nemohla vykonávat své povolání a zaměstnali ji jen jako pomocnou sílu v kuchyni u umývání nádobí. Musely se také přestěhovat z hezkého bytu s tekoucí vodou a ústředním topením do garsonky, kde si zatopit nemohly a byl tam jen společný záchod bez koupelny,“ dodává Klíma. Nátlak sílil, a proto se Štěrbová s dcerou rozhodly odejít do zahraničí. Poprvé to ale nevyšlo.

„Začátkem léta 1950 se vydaly k Františkovým lázním, kde se seznámily s někým, kdo jim po zaplacení určité sumy peněz ukázal cestu. Ony ji ale nenašly a vrátily se zpět,“ vysvětluje vnuk Štěrbové. Už tehdy ale pravděpodobně StB plánovala, že ženy lapí do pasti, která poskytne záminku k jejich odsouzení.

„Na moji babičku byla nasazena placená příslušnice StB, která se rafinovaným způsobem s babičkou skamarádila. Tato paní, která se představila jako Eva Peníšková, neměla údajně kde bydlet, a proto ji babička vzala k sobě. Asi po měsíci jí tato žena slíbila, že zná ty správné lidi, kteří je přes hranici převedou. Počátkem léta 1950 tak maminka s babičkou vyrazily na hranici podruhé,“ vypráví Klíma.

Marie Štěrbová se se svou dcerou ale na Západ nedostala. Staly se obětí takzvané akce Kámen. Při té provokáteři donutili předem vybrané lidi, aby se rozhodli pro přechod hranic a následně jim nabídli, že jim s odchodem na Západ pomůžou. Ve skutečnosti byli ale údajní převaděči dalšími spolupracovníky tajné policie. Dovedli oběti za údajné hranice, které ale byly falešné a nacházely se stále na území Československa. Celý proces navíc obsahoval i obludné divadlo s falešnou americkou úřadovnou.

„Pochcípáte tady jako krysy!“ Babička vzdorovala, matku to zlomilo

„Po překročení údajných hranic došly po chvíli k malému domku. Visela na něm americká vlajka, v místnosti byl portrét amerického prezidenta a podávaly se tam americké cigarety a káva. Byli tam také vojáci v amerických uniformách, kteří uměli výborně anglicky,“ vysvětluje Klíma. To vše bylo přitom jen pečlivě zaranžované divadlo, které mělo oběti přesvědčit o tom, že skutečně hranice překonaly. Po revoluci jsem se v materiálech ministerstva dočetl, že jim tyto propriety vozili přímo z Barrandova,“ dodává vnuk.

V domku se následně uskutečnilo krátké uvítání na svobodě a výslech, který měl maskovaným agentům poskytnout informace o tom, kdo obětem v Československu pomáhá a kdo by pro režim také mohl být nebezpečný. „Potom jim nabídli, aby napsaly dopisy blízkým. Babička napsala svému příteli, zarytému antikomunistovi. V dopise zmínila, že je moc ráda, že už je na svobodě. Také napsala, že člověk, který tento dopis přinese, je plně důvěryhodný. Když ale její přítel dopis z rukou maskovaného příslušníka StB obdržel, byl okamžitě zatčen,“ vysvětluje Klíma.

Po výslechu na „americké“ celnici ženy propustili a ukázali jim směr, kterým měly za několik minut dojít k první vesnici. Téměř okamžitě je ale cestou zatkli a převezli do věznice na Pankrác.

„Ve vazbě byly déle než rok. K výslechu je vozili do Bartolomějské a celou dobu musely mít pásku přes oči. Maminka vzpomínala, jak je v kobce ve vězení polévali splaškami a budili je tak, že je do tváře uhodili pažbou samopalu,“ líčí utrpení syn a vnuk zadržených. „Moje babička byla zpočátku velice tvrdohlavá. Z cely na ně volala, že jsou jako nacisti, že se chovají jako za heydrichiády. O to víc ji prý trýznili. Moje maminka, které bylo tehdy 19 let, byla naopak zlomená a nevěřila, že se ještě někdy dostane na svobodu. Při výslechu jí řekli, že tam pochcípají jako krysy,“ dodává Klíma.

Vlasta Štěrbová krátce po propuštěníVlasta Štěrbová krátce po propuštěníautor: Archiv Zdeňka Klímy

O smrti matky se Vlasta dověděla až po letech. Kde leží její ostatky, zjistila jen díky úplatku

Ženy věznili odděleně a jejich zdravotní stav se postupně zhoršoval. Marii Štěrbové, které bylo v době uvěznění lehce přes 40 let, začal kolabovat organismus. „Moje maminka viděla babičku naposledy při jedné zdravotní vycházce na malém dvorku, kde spolu ale nesměly hovořit. To už bylo rok po uvěznění a schylovalo se k monstrprocesu, kterého se moje babička nakonec nedožila,“ dodává Klíma. Marie Štěrbová zemřela počátkem roku 1952. Její tělo komunisté pohodili do hromadného hrobu v Ďáblicích, aniž by rodině řekli, že zemřela.

„Maminku odsoudili k sedmi letům vězení. Po pěti letech jí nabídli, že si může kvůli nízkému věku požádat o milost, kterou nakonec dostala. O smrti babičky se dozvěděla, až když vyšla na svobodu,“ dodává Klíma. Postupně pak zjišťovala, že zemřelé vězně komunisté vozili do Ďáblic. „Podařilo se jí uplatit tehdejšího správce hřbitova, který jí zjistil, kde je babička pohřbená,“ dodává vnuk zemřelé. Také Vlasta Štěrbová se z vězení vrátila s podlomeným zdravím a celoživotními následky.

„Měla lupénku, po celém těle velké krvavé fleky. V létě se s námi nemohla u vody ani koupat. Musela nosit velice silné babské punčochy, které se k ní vůbec nehodily, protože to byla krásná žena. Ve vězení prodělala také špatně léčenou žloutenku a neslyšela na jedno ucho,“ vypráví Klíma.

Komunismus v ČeskoslovenskuKomunismus v Československuautor: Info.cz

„Najednou začala dělat dřepy a mávala u toho rukama. Museli to tak prý dělat při výslechu“

O osudu svojí babičky a maminky se dozvěděl, až když mu bylo deset let. „Když jsem byl malý a chodili jsme na hřbitov, tak už tehdy mi bylo divné, že moje babička je pohřbená někde na smetišti. Maminka o tom ale nechtěla vůbec mluvit. Vždycky řekla dvě, tři věty a rozplakala se. Také jsem se divil tomu, že doma nemáme žádné staré věci po prarodičích, které ostatní děti měly. Maminka mi v roce 1968 řekla, že při zatčení jim všechno sebrali. Také mi řekla, že byla ve vězení, což pro mě bylo nepochopitelné, protože jsem žil v domnění, že ve vězení jsou jen vrazi a zloději, a neuměl jsem si představit, že by tam byli i nevinní lidé,“ dodává muž.

„Zájmem komunistického režimu bylo politické vězně nejen zlikvidovat, ale také zbavit identity, aby jejich blízcí nevěděli, kde se těla nachází a nemohli se s nimi ani rozloučit. Dokumenty o pohřbívání obětí mají označení přísně tajné a byly odtajněny až po roce 1999. K dnešnímu dni se v Ďáblicích podařilo ověřit totožnost 96 popravených vězňů, 46 zemřelých ve vězení a vyšetřovací vazbě a několik jmen ze 43 dětí, jejichž ostatky se nachází v další části pohřebiště. Tyto děti se narodily vězeňkyním a kvůli nedostatečné péči většinou do několika dnů či týdnů zemřely.“
Jiří Línek, předseda Sdružení bývalých politických vězňů

Vlasta Štěrbová si v nadějné atmosféře roku 1968 jako bývalá politická vězeňkyně zažádala o rehabilitaci. Po změně poměrů v srpnu ale žádost stáhla. Kromě zdravotních problémů v následujících letech trpěla i její psychika a trauma z uvěznění dopadalo i na jejího syna.

„Když mi bylo 16 let a maminka se rozváděla, tak se psychicky zhroutila. Vypadalo to tak, že najednou začala dělat dřepy a mávala u toho rukama. Když jsem se jí ptal, proč to dělá, tak mi odpověděla, že tohle museli dělat při výslechu. Tak jsem zavolal taxík a odvezl jsem ji do Bohnic. Když si pro ni přišel pan doktor a ptal se mě, proč maminka dělá ty dřepy, tak jsem měl strach mu říct o jejím uvěznění. Bál jsem se, aby nebyl komunista a její situace se ještě nezhoršila,“ vzpomíná Klíma.

Vlasta Štěrbová se synem ZdeňkemVlasta Štěrbová se synem Zdeňkemautor: Archiv Zdeňka Klímy

Do konce života si myslely, že je unesli už ze Západního Německa

Vlasta Štěrbová zemřela v 80. letech. Bylo jí 53 let. Ona ani její matka se nikdy nedozvěděly, že padly do léčky StB. Informace o akci Kámen se začaly objevovat až po revoluci. „Obě do konce života věřily, že už byly na svobodě a že je tehdy v noci unesli ze Západního Německa,“ doplňuje jejich potomek. Sám se s osudem svojí rodiny vyrovnával několik let.

Hromadný hrob na Ďáblickém hřbitově
Vězně sem začali pohřbívat už nacisté. Pravděpodobně zde leží ostatky parašutistů, kteří zaútočili na Heydricha, i členové odboje. Po roce 1948 zde začali politické vězně pohřbívat i komunisté, kteří sem odklízeli ostatky nepohodlných až do roku 1961. Čestné pohřebiště zde vzniklo v roce 1993. V roce 2017 byl hřbitov prohlášen národní kulturní památkou.

„Když se v roce 1990 otevřely archivy a já jsem poprvé dostal babiččin úmrtní list, tak jsem z toho byl natolik psychicky zhroucený, že dalších pět let jsem měl každý večer před spaním před očima, jak je tehdy zatýkali a bili. V zájmu psychické sebezáchovy jsem se rozhodl, že se k tomu nesmím vracet a tuhle kapitolu mojí rodiny jsem tehdy uzavřel. Asi před pěti lety ale vyšel v novinách první článek o akci Kámen. Tehdy jsem volal do redakce, protože jsem chtěl poděkovat za to, že se tomu někdo věnuje, a nakonec se mnou udělali rozhovor. Moje telefonní číslo se pak dostalo k badatelce paní Václavě Jandečkové, které začala pracovat na své knize o akci Kámen Falešné hranice. Jak jsem se do toho musel ponořit hlouběji, tak tím u mě paradoxně došlo k očištění. Uvědomil jsem si, že je mojí povinností nejen vůči mojí rodině, ale i vůči společnosti, o jejich osudu mluvit, aby nikdo nemohl říkat, že jsme se za komunismu měli dobře. Moje maminka se celý život nenarovnala. Byla státem uznaný člověk druhé kategorie. To ji navždy vyřadilo ze společnosti,“ dodává Klíma.

„Jsem věřící člověk a na parapsychologické jevy nevěřím. Celé moje dětství se mi ale zdálo o mojí babičce, přestože jsem ji nikdy neviděl. V tom snu jsem babičku vždycky hledal a našel ji. To shledání bylo velice hezké a v tom snu říkala, že je šťastná tam, kde je. Když zemřela moje maminka, tak byla taky mladá, bylo jí 53 let, a nebyl jsem na to vůbec připravený. Ještě ten večer jsem měl pak taky sen. Byla v něm maminka v letních šatech v krásné zahradě. Na podobné věci nevěřím, ale třeba mi tímto způsobem jen obě chtěly říct, ať se netrápím, že je jim už dobře,“ doplňuje potomek politických vězeňkyň.

Obě ženy letos získaly od Ministerstva obrany osvědčení pro účastníka odboje a odporu proti komunismu, které převzal Zdeněk Klíma.

Jak se stát členem volební komise a jaká je za práci volebního komisaře odměna? Čtěte zde>>>

 

Vláda stopla utajovaný program, na kterém závisí životy českých vojáků v Afghánistánu

Ministr vnitra Milan Chovanec loni zastavil utajovaný program přesídlování místních tlumočníků, kteří pomáhají českým vojákům na misi v Afghánistánu. Podle zdrojů serveru INFO.cz toto rozhodnutí způsobilo nedostatek klíčových spolupracovníků české jednotky na neklidném bojišti. Vláda tak ohrozila nejen životy afghánských překladatelů a jejich rodin, ale zřejmě i bezpečnost českých vojáků, kteří se bez tlumočníků obejdou jen stěží. Konec programu podle všeho způsobil incident v pražské nemocnici na Bulovce, po kterém byl syn již přemístěného afghánského spolupracovníka obviněn ze znásilnění.

Čeští vojáci jsou zoufalí, tvrdí zdroje serveru INFO.cz. Nedaří se jim do svých služeb získat afghánské tlumočníky, které jsou pro fungování jednotky nepostradatelní. Ti se k Čechům nehrnou, Praha jim totiž počínaje loňskem odmítá po skončení nebezpečné služby pomoci na cestě do Evropy. Zahraniční armády působící v kulturně cizím prostředí místním spolupracovníkům i jejich rodinám běžně nabízejí přesídlení, a to z velmi dobrých důvodů. Tlumočníci i jejich blízcí jsou logickým cílem radikálů, kteří na jejich hlavy nezřídka vypisují i finanční odměny – jsou si totiž dobře vědomi jejich důležitosti.

Link

Kupříkladu Američané odvážejí lokální tlumočníky po skončení mise prý nejen z Afghánistánu, ale třeba i z Iráku. Autor tohoto textu pobýval v roce 2009 u české jednotky na základně v Lógaru, kde se s místními překladateli setkal. Na jejich výslovné přání je nefotografoval a dříve pořízené snímky z aparátu vymazal. Kvůli jejich utajení. Radikální povstalci z hnutí Tálibán totiž za jejich smrt nabídli slušný obnos.

Na tuto situaci ve své interpelaci ze dne 11. září upozornila poslankyně ODS a předsedkyně výboru pro obranu Jana Černochová. Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček na její dotaz ohledně programu pro afghánské spolupracovníky odpověděl 8. října. „V současnosti žádný program pomáhající afghánským tlumočníkům a spolupracovníkům Armády ČR s přesídlením do České republiky neprobíhá,“ konstatuje předseda české sociální demokracie. „Pokud jde o aktivity realizované v nedávné minulosti, ty jsou předmětem utajení ve stupni vyhrazené,“ dodal Jan Hamáček.

5033675:article:true:true:true

Může za konec programu konflikt z pražské Bulovky? 

A proč byl program – v armádách jiných zemí zcela obvyklý – v Česku zastaven? Zdroje oslovené serverem INFO.cz se shodují v tom, že tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec tímto způsobem reagoval na kauzu údajného znásilnění v nemocnici na pražské Bulovce. Tam se syn již do Česka přesídleného afghánského tlumočníka dostal do nejasného konfliktu se zdravotní sestrou, která mladíka obvinila ze znásilnění. Soud nakonec rozhodl, že se dvacetiletý Afghánec Sabawoon Davizi trestného činu nedopustil.

Případu se ale chytla média, která v době uprchlické krize zveřejňovala nejen údajné podrobnosti nepotvrzeného útoku, ale i jména přesídlených Afghánců. Detaily utajovaného programu se dostaly na veřejnost a ministerstvo vnitra se tehdy zřejmě z politických důvodů rozhodlo v přesídlování tlumočníků nepokračovat, aby prý nebylo konkurenčními politiky obviněno z podpory migrace.

Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do střetů s islamistickými povstalci stále častěji. Letos v srpnu zahynuli při sebevražedném útoku tři vojáci, tuto středu bylo na hlídce zraněno pět českých vojáků, jeden z nich těžce. Zvýšená aktivita Tálibánu zřejmě souvisí se snahou získat před možnými mírovými jednáními se Spojenými státy pod kontrolu co nejvíce území.

Link

37232