Demokratizační proces v 60. letech minulého století přinesl také výrazný posun ke svobodě slova. Před 50 lety, 24. června 1968, byla totiž novelou tiskového zákona zrušena cenzura tisku zavedená po únoru 1948. Toto uvolnění však mělo pouze krátké trvání, v září téhož roku, po sovětské invazi, byla cenzura opět zavedena.
Komunistický převrat v únoru 1948 rychle utlumil poválečné demokratizující tendence v oblasti svobody slova. Již v lednu 1950 se předsednictvo ÚV KSČ zabývalo návrhem tehdejšího generálního tajemníka Rudolfa Slánského na zřízení Úřadu pro kontrolu publikací. Aby byl tisk plně podřízen oficiální ideologii, zavedla tehdejší komunistická moc kontrolu hospodaření s papírem. Ještě striktnější omezení přišlo na začátku 50. let, kdy byla zavedena povinnost registrovat tiskařské a rozmnožovací stroje. Pojmu cenzor se tehdejší političtí představitelé snažili vyhnout, synonymem pro tuto funkci se stal výraz „plnomocník“.
Kontrolu nad prací žurnalistů vykonávalo nově zřízené ministerstvo informací a propagandy a také Svaz novinářů. Během stalinské éry byla také zřízena Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD). Cílem cenzorského úřadu byla ochrana státního, hospodářského, služebního a vojenského tajemství, a to v „obecném zájmu“ (statut HSTD z června 1955 definoval tento termín jako „další úkoly stanovené stranou a vládou“). Komunističtí cenzoři kontrolovali nejen knihy a denní tisk, jejich pozornosti neušly ani noty, mapy, obecní kroniky či dokonce cirkusová vystoupení a úmrtní oznámení. Stranou nezůstalo ani listovní tajemství - na zvláštní poště Praha 120 na pražském Senovážném náměstí byl kontrolován veškerý poštovní styk s tzv. kapitalistickou cizinou.
