Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Před sto lety se narodil Julius Rosenberg. V USA ho s manželkou popravili za špionáž pro Sověty

Před sto lety se narodil Julius Rosenberg. V USA ho s manželkou popravili za špionáž pro Sověty

Případ manželů Rosenbergových přitáhl začátkem 50. let 20. století celosvětovou pozornost. V prvních letech studené války a v atmosféře zjitřené válkou v Koreji byli tito američtí komunisté odsouzeni k trestu smrti za špionáž ve prospěch SSSR.

Soudní proces vyvolal vlnu protestů, mnoho lidí se domnívalo, že špionáž nebyla Rosenbergovým, kteří se ke špionáži nikdy nepřiznali, dostatečně prokázána. Rosenbergovi jsou první a jediní civilisté popravení v historii USA za špionáž (popraveni byli 19. června 1953). V pozdějších letech zveřejněná fakta spíše potvrzují, že Julius, který se narodil před 100 lety, 12. května 1918, patřil k sovětským špionům, o účasti Ethel na špionáži ale panují pochybnosti.

Oba se narodili v New Yorku (Ethel tři roky před Juliem, v roce 1915) a pocházeli z židovských rodin. Seznámili se v roce 1936 již jako členové mládežnické komunistické organizace, vzali se o tři roky později. Julius pracoval od roku 1940 jako inženýr v armádních laboratořích v New Jersey, Ethel byla sekretářkou. Agentem sovětské tajné služby NKVD se Julius údajně stal v roce 1942 a v letech 1944-1945 předal důstojníkovi sovětské rozvědky Alexandu Feklisovovi mnoho tajných informací, které měly obsahovat i údaje o vývoji jaderné bomby.

Když v srpnu 1949 Sovětský svaz oznámil úspěšnou zkoušku atomové bomby, zažily Spojené státy šok. FBI poté zjistil únik tajných materiálů o výrobě jaderné zbraně ze sídla amerického výzkumu Los Alamos v Novém Mexiku. V červenci 1950, necelý rok po zahájení vyšetřování, odhalily americké výzvědné služby manžele Rosenbergovy.

Tajné materiály o jaderné zbrani (nejdůležitějším byl rozněcovací mechanismus bomby) předal Rosenbergovým David Greenglass, jenž sloužil ve středisku v Los Alamos. Greenglasse pro spolupráci se sovětskou špionáží získala jeho sestra Ethel. Od Rosenbergových převzal data špión Harry Gold, který je doručil sovětskému vicekonzulovi Anatoliji Jakovlevovi.

Po Greenglassově výpovědi byli úředníci FBI přesvědčeni, že mají proti Rosenbergovým dostatek důkazů a Julia zatkli 17. července 1950 (Ethel byla zatčena 11. srpna, doma zůstali jejich dva synové). Další konspirátor Morton Sobell uprchl do Mexika, byl však deportován k soudu do USA.

Během procesu, který začal 6. března 1951, Rosenbergovi vše popírali. Proces skončil 9. dubna vynesením rozsudku smrti nad Rosenbergovými, soudce Irving Kaufmann tehdy řekl: „Považuji váš zločin za horší vraždy. Tím, že jste předali Rusům atomovou bombu o celé roky dříve, než ji mohli podle našich vědců sami vyrobit, zavinili jste podle mého názoru komunistickou agresi do Koreji. ... Svou zradou jste fakticky narušili chod dějin na úkor naší země.“

Hlavní svědek obžaloby Greenglass, který se až v roce 2001 přiznal, že tehdy proti své sestře křivě svědčil (chtěl si vysloužit mírnější trest a uchránit před stíháním svoji manželku Ruth), byl odsouzen k patnáctiletému vězení, Gold a Sobell dostali trest 30 let.

Odvolací návrhy byly odmítnuty. Žádost o milost pro Rosenbergovy americký prezident Dwight Eisenhower zamítl, přestože ji podepsalo mnoho významných osobností, mimo jiné Albert Einstein a papež Pius XII. Popraveni byli 19. června 1953 na elektrickém křesel ve věznici Sing-Sing.

Po otevření archivů CIA v roce 1995 se ukázalo, že se již koncem 40. let podařilo Američanům rozluštit šifrované telegramy sovětského konzulátu v New Yorku, který posílal zprávy do Moskvy. Podle nich patřila k nejaktivnějším vyzvědačům skupina vedená Juliem Rosenbergem, která (včetně jeho ženy Ethel) za to získávala finanční odměnu. Toto ale nebylo během procesu zveřejněno zejména proto, aby se Moskva nedozvěděla, že se podařilo rozbít její kód.

Dalším důkazem, který ale také nebyl v době procesu veřejnosti znám, je výpověď Jeroma Tartakowa, bývalého komunisty, jenž začal sloužit FBI a který byl nasazen do Rosenbergovy cely. Podle něj byl Rosenberg šéfem jedné skupiny, druhou vedli Joel Barr a Alfred Sarant, kteří ale stačili včas uprchnout (oba poté v 50. letech působili v Československu a později zemřeli v Moskvě).

V roce 2008 Sobell, který vyšel z vězení v roce 1969, poprvé přiznal, že spolu s Juliem Rosenbergem ukradl tajné dokumenty týkající se amerického jaderného programu a že Sovětům prozrazoval vojenská tajemství. Poté připustili otcovu vinu i jeho dva synové Michael a Robert Rosenbergovi (používají jméno adoptivních rodičů Meeropol), kteří dříve žalovali americkou vládu a snažili se prokázat nevinu rodičů. Sobell rovněž řekl, že Ethel Rosenbergová o manželově špionážní činnosti věděla, ale aktivně se na ní nepodílela.

Ještě v roce 2016 se synové Robert a Michael pokusili očistit jméno své matky Ethel. Svou žádost postavili informacích z roku 2015 o výpovědi Greenglasse, která byla pro verdikt klíčová. Tehdy nově publikované dokumenty dokládaly, že Greenglass v prvním výslechu nepředložil žádné důkazy o účasti Rosenbergové na špionáži. Před soudem pak údajně proti své sestře křivě svědčil, aby uchránil vlastní manželku Ruth. Právě ona, nikoli Ethel Rosenbergová, se zřejmě na špionáži podílela. O špionážním angažmá svého otce ale oba synové nepochybovali.

Případ Rosenbergových se odehrál v atmosféře období mccarthismu, jejich poprava vyvolala vlnu mezinárodních protestů a otřásla americkou veřejností. Ještě v roce 2003 deník The New York Times u příležitosti 50. výročí popravy Rosenbergových napsal: „Případ Rosenbergových stále znepokojuje a připomíná nám nespravedlnost, která se může stát, když je národ ponořen do hysterie.“

Kauza Rosenbergových inspirovala řadu umělců, o případu byly natočeny filmy a například americký spisovatel Edgar Lawrence Doctorow se jím volně inspiroval při psaní slavného románu Kniha Danielova.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1