Vyrovnat se s minulostí není vždy lehké. Ke křivdám holocaustu by se ale měli všichni postavit čelem. Zvláště státy, ve kterých je stále velká část bývalého židovského majetku v cizích rukou. Navrácení nemovitostí nebo sbírek zní logicky a některé západoevropské země k restitucím přistoupily ihned po válce. Ve východní části kontinentu ale nedlouho po pádu nacismu nastoupila k moci komunistická diktatura a nastalo další zabavování vlastnictví nepohodlných lidí. Téměř třicet let po pádu komunismu je ale situace v některých státech stále stejná. A to přitom až polovina přeživších holocaustu trpí chudobou.
Přestože potomci, kteří by mohli nemovitosti zdědit, možná už také nežijí, majetek by státy mohly použít na zlepšení situace přeživších. „(Státy) berou v úvahu zvláštní sociální a zdravotní potřeby všech lidí, kteří přežili holocaust, a podporují veřejné i soukromé iniciativy v příslušných zemích, které těmto lidem umožní žít důstojně a zajistí jim nezbytnou základní péči, kterou jejich stav vyžaduje," stojí dále v textu deklarace. A situace mnohých by skutečně zlepšit potřebovala.
Terezínská deklarace nepomohla
Deklaraci přijali zástupci 46 zemí v Terezíně v roce 2009. Ačkoli západní země k restitucím nakročily ihned po válce, podepsaný dokument měl spíše ulehčit situaci zemím, ve kterých komunistický režim znemožnil okamžité narovnání válečných křivd.
Evropský institut odkazu šoa se ale dnes chystá v podle informací The Guardian obvinit Polsko, že se odmítá řídit zásady terezínského dokumentu. V Polsku přitom žila největší židovská komunita v Evropě. 90 % lidí z ní se ale nedožilo konce války.