Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Příběhy 20. století: „Ale ona se přiznala, prosím vás!“ Přesvědčené komunisty revoluce nezlomila

1080p720p360p

Nadcházející díl televizních Příběhů 20. století do diskuse o normalizaci přináší další zajímavý pohled. Tentokrát pohled optikou těch, kteří tvořili jádro systému. Systému, v němž komunistická strana měla ústavou garantovanou „vedoucí úlohu“, tedy absolutní moc. V dokumentu promlouvají tři muži, kteří byli či ještě jsou členy komunistické strany. Jak se s odstupem dívají na své komunistické angažmá? Uvědomují si, že když se dnes mluví o době komunismu, mluví se také o nich? Je to reflexe, lítost, pokání, nebo naopak?

Na obrazovce se postupně odkrývá příběh jednoho dodnes věrného a přesvědčeného komunisty (Jaroslav Ondráček), někdejšího člena strany a „politruka“ Josefa Nitry a Bohumila Řeřichy, který byl ve straně – na rozdíl od dvou dříve jmenovaných – „jen“ deset let. A jak vyplyne z jeho vyprávění, motivaci měl snad až idealistickou. „Nepřineslo mi to žádné výhody… s pocitem viny budu žít až do konce života,“ říká v dokumentu a divák mu to opravdu věří. Jako jediný z trojice je ochotný prohlásit, že jsme dvacet let žili ve lži a jeho bezpochyby upřímná omluva všem, kterým komunistický režim ublížil, je jednou z nejsilnějších chvil filmu.

Jako jeho přímý opak vystupuje Jaroslav Ondráček, důchodce, který ještě do nedávna pracoval jako předseda okresního výboru KSČ. Celoživotní havíř a hrdina socialismu, který „to dotáhl“ až do ÚV KSČ je doteď přesvědčen, že se za komunismu lidem žilo lépe. Jeho hodnocení justičních komunistických vražd hned v úvodu dokumentu je pro diváka „rána přímo na komoru“ (čtenář odpustí trošku expresivnější vyjádření). Ondráček zdá se měl a má vždycky jasno – celý život v Žacléři fáral na dole Jan Šverma, četné aktivity spojené s funkcemi ve straně dělal vždycky zdarma a až po práci, na 1. máje to byla vždycky krásná a nikomu nenucená oslava a Havel a celý disent byl „placený ze Západu.“ Kdyby svými slovy a postoji nelegitimizoval totalitní režim, který zničil život staticícům lidí a zemi zavřel na 40 let do nesvobody, člověk by mu jeho jistotu a cílevědomost snad i záviděl.

Někde mezi tím „dobrým a zlým“ (kdybychom chtěli velmi ploše popsat Řeřichu a Ondráčka) je další z mužů, který vypráví svůj příběh – Josef Nitra. V komunistické straně byl téměř celou husákovskou éru, v letech 1973 – 1990. Byl tedy opravdu hodně „uvnitř“, na druhou stranu ale jako by to celé tak nějak míjelo kolem něj, bez větších dramat. Je vidět, že si je velmi dobře vědom všeho, co se dělo (všichni, kdo po r. 1968 vstupovali do strany, podepisovali souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, takže on samosebou také). Chartu 77 četl, ale nepodepsal ji, protože „to bylo mimo jeho uvažování“.

Byl vojákem z povolání a instruktorem kulturně-výchovné činnosti. Že dosáhl v osmnácti letech po důstojnickém kurzu na podpraporčíka, říká s lehkou hrdostí v hlase, podobně v dobrém rozpoložení ale líčí i to, že vedl dechovku a cimbálovku. Těžko říci, co mělo u něj větší prioritu. Že angažmá v socialistické armádě a ve straně přinášelo značné výhody, to nezastírá (půl roku práce a už auto). S podivuhodnou otevřeností a jakousi vyrovnaností, bez zaváhání nebo lítosti popisuje, jak viděl změnu režimu („nemohl jsem připustit, že prohrajeme, ale prohráli jsme“). 

TV Příběhy 20. století, díl 5. – Straníci. Režie: Viktor Portel, scénář: Adam Drda. Dokumenty vysílá ČT v neděli po 18 hod. večer. Reprízy pak v pondělí 19.15 a ve středu v 18.00 na stejném kanále. Všechny už odvysílané díly najdete v iVysílání České televizeDokumenty vycházejí z vyprávění, natočeného pro sbírku Paměť národa. Filmová ukázka: Česká televize, fotografie: Paměť národa.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744