Před sto lety se zrodilo Československo, země tragických, a také nesouladných a protikladných individuálních osudů. Lidé, kteří se například shodli v jednoznačném odporu proti nacismu, se v letech 1945-1948 (a zvláště po komunistickém převratu) často ocitli na opačných stranách politického života.
To je i případ dvou historiků, jejichž osudy připomínáme v Příbězích 20. století. Oba se v Československu narodili: Jiří Kovtun byl celý život přesvědčený demokrat, a proto roku 1948 odešel do exilu a pracoval mimo jiné pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa.
Miloš Hájek, válečný odbojář a nositel ocenění Spravedlivý mezi národy za záchranu židovských životů, se po válce podílel na budování komunistického totalitního systému (po roce 1968 patřil k disentu, podepsal Chartu 77 a byl jedním z jejích mluvčích).
Jiří Kovtun: Nechtěl jsem „pervertovaný socialismus“
Budoucí historik, překladatel a spisovatel Jiří Kovtun přišel na svět 23. března 1927 v Horinčevu na Podkarpatské Rusi, ale když mu byl rok, přestěhovala se rodina do Čech, nejdřív na Strakonicko, poté do Prahy.
Kovtunův otec pracoval v pražských mlékárnách, maminka prodávala v knihkupectví a dělala účetní. Gymnázium začal Jiří studovat za druhé republiky - a jedna z jeho silných vzpomínek patří „ztrácejícím se“ židovským spolužákům. Jiřího strýc se za okupace dostal do vězení za pomoc při organizaci sbírky na podporu rodin bezprostředně postižených nacismem.
V únoru 1945 byli gymnaziální studenti nasazeni na kopání zákopů poblíž Nového Jičína – Jiřímu Kovtunovi bylo tehdy osmnáct: „Každou noc tam přiletělo malé ruské letadlo, které shazovalo bomby nebo střílelo z kulometu na různé objekty. Takže to byly jenom takové doteky války. Musím říct, že místní němečtí obyvatelé se k nám chovali celkem přátelsky. To místní obyvatelstvo už mělo takovou náladu, že válka brzo skončí. Takže v těch vesnicích už měli lidi připravené naložené vozy.“
V posledních dnech okupace stavěl Jiří Kovtun barikádu v Břevnově, mrtvé viděl poprvé poslední den v Bělohorské ulici, zasáhlo ho mučení českých Němců v pražských ulicích. Po roce 1945 pracoval spolu s Pavlem Tigridem v časopise Vývoj, který vydávala Československá strana lidová („to ovšem nebylo z náboženských důvodů, lidová strana byla velice laické společenství“) - byl protikomunisticky zaměřený, neboť „bylo jisté, že jestliže převládne komunistická strana, půjde o ten pervertovaný druh socialismu, který se praktikoval v SSSR.“
A nechtěl jsem žít jako druhořadý člověk
Po převratu v únoru 1948 komunisté redakci Vývoje rozprášili: „Přišel jsem do redakce a dole na schodišti stál takový celkem méně agresivní policista, který mi sdělil, že tam už žádná redakce není. Ještě jsem tam vkročil z jiného vchodu přes půdu a odnesl jsem si nějaké věci… Čím víc jsem o situaci přemýšlel, tím víc mi bylo jasné, že volba je zřejmá: že nechci-li žít jako druhořadý člověk, musím pryč,“ líčil své tehdejší rozpoložení Jiří Kovtun.
