Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Příběhy 20. století. Jeden den nás vyhnali, druhý den zbourali dům, vzpomíná chartista Parkán

Příběhy 20. století. Jeden den nás vyhnali, druhý den zbourali dům, vzpomíná chartista Parkán

„Náš dům vyvlastnili a vystěhovali nás v roce 1983, krátce poté, co jsme nechali pokřtít děti. Křtil je Zdeněk Bárta, evangelický farář a disident bez státního souhlasu, za kmotra šel nejmladšímu synovi Václav Havel. Pro Státní bezpečnost to byl zřejmě impulz, aby to s námi rychle vyřídila. Křest byl v červnu, už někdy v červenci přijeli úředníci a policie s příkazem, za jejich asistence jsme museli odejít. Hned druhý den dorazili dělníci a začali dům demolovat. Vzali si, co se jim hodilo - a pak ho srovnali se zemí. Zůstala jenom stodola, kterou později přemístili do skanzenu, a taneční sál, taková pěkná prvorepubliková stavba, kterou si někdo později koupil a dnes ji používá jako chatu,“ vzpomíná signatář Charty 77 Viktor Parkán.

Velký dům ve vesnici Řepčice nedaleko Litoměřic koupili Parkánovi napůl s přáteli, manželi Kubíčkovými, bydlel s nimi také písničkář Charlie Soukup se ženou, každý víkend se na místo sjížděli lidé z opozice a vůbec přátelé nezávislého smýšlení. Státní bezpečnost se proto rozhodla, že hnízdo „nepřátelských živlů“ zlikviduje. Vyvlastnění a zničení domu úřady oficiálně odůvodnily tím, že překáží při stavbě nezbytně potřebné „otočky“ pro autobusy. Žádnou otočku pochopitelně nikdy nikdo nevybudoval. Případů, kdy se StB za normalizace rozhodla zabavit, případně zbourat něčí domov, bylo víc (například dům manželů Princových) a všechny dobře ukazují, jak fungoval československý komunistický režim.

Raději si useknout ruku

Viktor Parkán se narodil 17. května 1946 v Praze, vyrůstal však částečně v Teplicích a v Liberci, kam se rodina stěhovala kvůli otcovu zaměstnání. Do hlavního města se Viktor vrátil ve čtvrté třídě, později absolvoval střední všeobecně vzdělávací školu, kde roku 1964 maturoval. Přihlásil se na Stavební fakultu ČVUT, ale ačkoli uspěl u zkoušky, nebyl přijat, neboť nedostal doporučení ke studiu kvůli konfliktu s učitelem. Živil se pár měsíců jako brigádník-zeměměřič a potom nastoupil jako kulisák do pražského Vinohradského divadla, kde působil dvanáct let.

Na dětství, prožité v pražském Karlíně i na dospívání v kulturně svobodnějších šedesátých letech má Viktor Parkán dobré vzpomínky. Kalí se v šestašedesátém roce, kdy musel na povinnou vojenskou službu: „To bylo příšerné. Permanentní šikana, k tomu politické školení od důstojníků, kteří vykládali, že je potřeba vojensky zničit Západ a že potíž je jen v tom, jak se to vysvětlí pracujícímu lidu. Když jsem odcházel, říkal jsem si, že kdybych to měl prožít ještě jednou, raději bych si usekl ruku.“

Na vojně Viktor Parkán prožil také sovětský vpád do Československa v srpnu 1968. Čs. Lidová armáda tehdy předvedla, že slouží k lecčemu, ale k obraně země nikoli: „Někteří důstojníci se postavili proti, ale nemohli nic dělat, tak aspoň odmítali poskytnout okupačním jednotkám jakoukoli pomoc. Okupace mě velice zasáhla. Do emigrace se mi nechtělo, ale s tou situací a s režimem, který se tu pak začal vytvářet, jsem se nikdy nesmířil.“

Frustrující „obracení kabátů“

Nedlouho po okupaci začaly normalizační čistky, lidé se rychle přizpůsobovali obnovenému totalitnímu systému a měnily se i poměry v divadle, kde Parkán pracoval: „Byla to naprostá katastrofa. Lidé buď ze strachu nebo z vypočítavosti bezostyšně 'obraceli kabáty', zásadně měnili názory, vstupovali do kolaborantské KSČ. Byl to frustrující.“ Ke kulisákům nicméně v té době přibyl hudebník Charlie Soukup, významná postava čs. undergroundu. Parkán byl mistr provaziště, pracovali spolu, sblížili se, Soukup ho seznámil s evangelickým farářem Svatoplukem Karáskem a přivedl ho také do bytu rodiny Němcovy v Ječné ulici, který fungoval jako důležité centrum neoficiálního kulturního a intelektuálního života: „A jakmile člověk poznal tyhle lidi, nebyla už cesta zpátky. Byli charakterní, inspirativní, bylo to zkrátka jasné. Nevím, co bych k tomu řekl víc.“

Poměry v divadle začaly být pro Viktora nesnesitelné a tak dal v roce 1976 výpověď: „Jeden chlapík, který byl z těžce perzekvované rodiny, jíž komunisté v padesátých letech ukradli továrnu, najednou úplně obrátil, vstoupil do strany, začal nám šéfovat a choval se jako svině. Už jsem tam nemohl být“ V roce 1975 se Viktorovi Parkánovi dostal do ruky dopis, který dramatik Václav Havel adresoval tehdejšímu prezidentovi a nejvyššímu představiteli KSČ Gustávu Husákovi a v němž analyzoval situaci v zemi: „Byl to pro mě zásadní text, velmi mě ovlivnil. Havel v té normalizační šedi srozumitelně formuloval, k čemu u nás došlo, postihl velký podvod, lži tehdejšího režimu a hlubokou společenskou krizi“

V Řepčicích u Litoměřic

Zanedlouho se Viktor s budoucí manželkou Petrou rozhodli, že se odstěhují na venkov. Důvod byl praktický: v Praze bylo obtížné sehnat byt, jejich přátelé Kubíčkovi měli dítě, ale nemohli najít střechu nad hlavou, společně tedy koupili bývalý zájezdní hostinec v Řepčicích.

Ještě předtím (v lednu 1977) byla zveřejněna Charta 77, kterou Petra vzápětí podepsala a okamžitě si tím „vysloužila“ zájem tajné policie: „Když jsme se přestěhovali do Řepčic, najednou se u domu objevilo osobní auto a vystoupili z něj dva civilisté. Já jsem byl zrovna v patře a najednou vidím z okna, jak cpou moji ženu do toho auta a odjíždějí. Nikdo se nepředstavil, nikdo nikomu nic neřekl.“ Viktor Parkán vyrazil do Litoměřic, snažil se zjistit, kam odvezli jeho ženu, nakonec našel policejní úřadovnu: „Petra zrovna vycházela ven, s ní estébák - a říkal mi: 'Co tady děláte? My bychom vám ji vrátili.' Ani slovo omluvy. Chovali se naprosto bezohledně.“

Byl to ovšem teprve začátek „řepčických potíží“. Viktor záhy rovněž podepsal Chartu 77, do domu se nastěhoval Charlie Soukup a jeho žena, hudebník J. J. Neduha si v tanečním sále zřídil zkušebnu skupiny Extempore, na návštěvy začaly jezdit desítky přátel, většinou lidí z disentu. Dům se stal také kulturním útočištěm studentů a mnoha mladých lidí ze severních Čech: „Měli jsme v Praze spoustu známých, kteří měli těm mladým lidem co říct, jezdil k nám pater Josef Zvěřina, Dana Němcová, Václav Malý a mnozí další. Každý víkend u nás probíhaly neformální diskuse.“

Státní bezpečnost začala dům takřka okamžitě sledovat, rozšiřovala o majitelích pomluvy ve vsi a všemožně jim komplikovala život: „Pořídili jsme si třeba selátko, a když jsme dělali zabijačku, StB se o tom dozvěděla a mně se tam málem nepodařilo ani přivést řezníka. Ten sice nakonec dorazil, ale z hostů se k nám dostal jenom Václav Malý, kterému řidič autobusu zastavil mimo zastávku, on skočil do naší branky a policajti měli smůlu. Všechny ostatní legitimovali a zadrželi nebo je poslali zpátky.“

Když byl Charlie Soukup propuštěn z vězení, kam byl uvržen po vykonstruovaném procesu, zjistili političtí policisté, že se v Řepčicích bude konat uvítací oslava. Vymysleli si tedy, že se na poli za domem našla nevybuchlá munice z druhé světové války a odpalovali pak dělobuchy, aby lidem co nejvíc znepříjemnili pobyt: „Bylo to takové divadlo – a říkal jsem si, že na to snad mají dramaturga..“

„Vyvlastnění objektu“

Parkánovým se v Řepčicích narodila dcera (1979) a dva synové (1981, 1982), Viktor pracoval chvíli jako číšník a pak v dělnických povoláních. Už koncem sedmdesátých let spustila Státní bezpečnost likvidační plán: přiměla úřady, aby oznámily majitelům, že dům je třeba vyvlastnit a zbourat kvůli autobusové otočce. Parkánovi si nechali udělat nezávislý posudek, který potvrzoval, že záměr je nesmyslný a účelový, protože v místě vedou jen dvě téměř nepoužívané cesty, najali si právníka, bojovali s režimním aparátem několik let.

Vyhrát ovšem nemohli - všechny úřady podléhaly v Československu centrálnímu řízení, a když nastoupila StB a politický zájem, nehrála individuální práva roli. Dům, který představoval jakýsi ostrov normality, byl vyvlastněn v roce 1981, vystěhování (jak zmíněno v úvodu), proběhlo roku 1983. Parkánovi a Kubíčkovi dostali od státu odškodné ve výši odhadní ceny.

Viktor Parkán líčí, že úřady tehdy již početné rodině nabídly náhradní byt v Litoměřicích. Odmítli a nastěhovali se k příbuzným do Prahy. Po převratu v roce 1989 si Viktor Parkán prohlížel svazky, které na něj vedla tajná policie: „A dočetl jsem se, že v tom náhradním bytě už bylo namontováno odposlouchávací zařízení.“

V Praze žil Viktor s rodinou tři roky, potom se přestěhovali do malé vesnice u Plané u Mariánských Lázní, kde získal práci v uranovém dole: „Byla to taková malá šachta, jen pro pár lidí, skoro rodinné prostředí. My jsme jako chartisté dost obtížně sháněli zaměstnání, ale v tom dole mě vzali bez potíží, měli málo lidí, skoro nikdo tam nechtěl.“

Demokratický deficit

Po pádu komunismu se život Viktora Parkána od základu změnil. Přestěhoval se s rodinou do Slaného, aby to měl blíž do Prahy: „Během převratu jsem začal dělat distribuci pro Informační servis. To byl takový revoluční bulletin, který se vyvinul ze samizdatového časopisu Sport a z něj se pak stal Týdeník Respekt.“ Posléze nastoupil na ministerstvo vnitra, kde měl na starosti migrační a azylovou politiku. Když se ohlíží do minulosti, říká, že navzdory četným výslechům, šikaně a domovním prohlídkám ničeho nelituje: „Poznal jsem spoustu výborných lidí, k nimž bych se jinak nedostal, neodešel jsem do emigrace a zůstal jsem vnitřně svobodný.“

Ze současných autoritářských tendencí a politických poměrů, které mimo jiné přinášejí rehabilitaci lidí, zkompromitovaných za komunistického režimu, je Viktor Parkán otrávený, jejich kořeny vidí mimo jiné v krátké demokratické tradici: „Česká demokracie trvala v moderních dějinách jen krátce, od konce první republiky do roku 1989 tu nebyla svoboda. Ten demokratický deficit jsme zatím nedokázali zvládnout.“


Vzpomínky Viktora Parkána zaznamenali lidé z Post Bellum pro sbírku Paměť národa, jeho vyprávění natáčely také děti v rámci vzdělávacího projektu společnosti Post Bellum Příběhy našich sousedů.

Sbírka Paměť národa obsahuje na sedm tisíc pamětí válečných veteránů, odbojářů, bývalých politických vězňů a dalších. Dokumentaristická práce je financována díky drobným darům lidí z Klubu přátel Paměti národa. Ti dostávají zdarma pravidelně časopis, CD s Příběhy 20. století, pozvánky na výlety, do divadel nebo do kina. Pokud vám činnost Paměti národa připadá smysluplná, můžete se také stát členem Klubu přátel a projekt podpořit.

Z Paměti národa vznikají rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. O příběhu Viktora Parkána si poslechněte zde nebo v sobotu 23. června v 21:00 na Radiožurnálu.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744