„Náš dům vyvlastnili a vystěhovali nás v roce 1983, krátce poté, co jsme nechali pokřtít děti. Křtil je Zdeněk Bárta, evangelický farář a disident bez státního souhlasu, za kmotra šel nejmladšímu synovi Václav Havel. Pro Státní bezpečnost to byl zřejmě impulz, aby to s námi rychle vyřídila. Křest byl v červnu, už někdy v červenci přijeli úředníci a policie s příkazem, za jejich asistence jsme museli odejít. Hned druhý den dorazili dělníci a začali dům demolovat. Vzali si, co se jim hodilo - a pak ho srovnali se zemí. Zůstala jenom stodola, kterou později přemístili do skanzenu, a taneční sál, taková pěkná prvorepubliková stavba, kterou si někdo později koupil a dnes ji používá jako chatu,“ vzpomíná signatář Charty 77 Viktor Parkán.
Velký dům ve vesnici Řepčice nedaleko Litoměřic koupili Parkánovi napůl s přáteli, manželi Kubíčkovými, bydlel s nimi také písničkář Charlie Soukup se ženou, každý víkend se na místo sjížděli lidé z opozice a vůbec přátelé nezávislého smýšlení. Státní bezpečnost se proto rozhodla, že hnízdo „nepřátelských živlů“ zlikviduje. Vyvlastnění a zničení domu úřady oficiálně odůvodnily tím, že překáží při stavbě nezbytně potřebné „otočky“ pro autobusy. Žádnou otočku pochopitelně nikdy nikdo nevybudoval. Případů, kdy se StB za normalizace rozhodla zabavit, případně zbourat něčí domov, bylo víc (například dům manželů Princových) a všechny dobře ukazují, jak fungoval československý komunistický režim.
Raději si useknout ruku
Viktor Parkán se narodil 17. května 1946 v Praze, vyrůstal však částečně v Teplicích a v Liberci, kam se rodina stěhovala kvůli otcovu zaměstnání. Do hlavního města se Viktor vrátil ve čtvrté třídě, později absolvoval střední všeobecně vzdělávací školu, kde roku 1964 maturoval. Přihlásil se na Stavební fakultu ČVUT, ale ačkoli uspěl u zkoušky, nebyl přijat, neboť nedostal doporučení ke studiu kvůli konfliktu s učitelem. Živil se pár měsíců jako brigádník-zeměměřič a potom nastoupil jako kulisák do pražského Vinohradského divadla, kde působil dvanáct let.
Na dětství, prožité v pražském Karlíně i na dospívání v kulturně svobodnějších šedesátých letech má Viktor Parkán dobré vzpomínky. Kalí se v šestašedesátém roce, kdy musel na povinnou vojenskou službu: „To bylo příšerné. Permanentní šikana, k tomu politické školení od důstojníků, kteří vykládali, že je potřeba vojensky zničit Západ a že potíž je jen v tom, jak se to vysvětlí pracujícímu lidu. Když jsem odcházel, říkal jsem si, že kdybych to měl prožít ještě jednou, raději bych si usekl ruku.“
Na vojně Viktor Parkán prožil také sovětský vpád do Československa v srpnu 1968. Čs. Lidová armáda tehdy předvedla, že slouží k lecčemu, ale k obraně země nikoli: „Někteří důstojníci se postavili proti, ale nemohli nic dělat, tak aspoň odmítali poskytnout okupačním jednotkám jakoukoli pomoc. Okupace mě velice zasáhla. Do emigrace se mi nechtělo, ale s tou situací a s režimem, který se tu pak začal vytvářet, jsem se nikdy nesmířil.“
Frustrující „obracení kabátů“
Nedlouho po okupaci začaly normalizační čistky, lidé se rychle přizpůsobovali obnovenému totalitnímu systému a měnily se i poměry v divadle, kde Parkán pracoval: „Byla to naprostá katastrofa. Lidé buď ze strachu nebo z vypočítavosti bezostyšně 'obraceli kabáty', zásadně měnili názory, vstupovali do kolaborantské KSČ. Byl to frustrující.“ Ke kulisákům nicméně v té době přibyl hudebník Charlie Soukup, významná postava čs. undergroundu. Parkán byl mistr provaziště, pracovali spolu, sblížili se, Soukup ho seznámil s evangelickým farářem Svatoplukem Karáskem a přivedl ho také do bytu rodiny Němcovy v Ječné ulici, který fungoval jako důležité centrum neoficiálního kulturního a intelektuálního života: „A jakmile člověk poznal tyhle lidi, nebyla už cesta zpátky. Byli charakterní, inspirativní, bylo to zkrátka jasné. Nevím, co bych k tomu řekl víc.“
