Gumové holínky, kalhoty i plášť. I ohromný klobouk se širokou krempou byl celý z gumy. Muži podobní rybářům na výlovu právě vyfárali z uranové šachty. Shodili gumáky upatlané blátem a vyšli ven. Jáma Ležnice byla zbudována na kopci, pod kterým se táhlo údolí řeky. Výhled do krajiny přinášel vždy nesmírnou úlevu. Šichta skončila a dřině v podzemí byl alespoň pro ten den konec - vypráví jednadevadesátiletý Antonín Zelenka, vojenský pilot, kterého v roce 1949 uvěznili za šíření protikomunistických letáků.
Antonín měl tyhle chvíle po dlouhé a namáhavé šichtě rád. Mžoural do slunce, hltal čerstvý vzduch a čistil plíce od smradu důlní chodby. V tom uslyšel motor letounu. Zaklonil hlavu, na nebi kroužilo Káně. Ovšem jak se zvuk blížil, poznal, že je to německá za války hojně využívaná stíhačka Messerschmitt. Pohlédl dolů a srdce se mu rozbušilo. Pilota, který nízko nad terénem kopíroval řeku, musel přece znát. Ještě nedávno v takovém stroji sám seděl a nikdo jiný, než bývalí kolegové z letecké akademie na „mesršmitech“ tenkrát nelétal. Antonínu Zelenkovi se tento moment zapsal hluboko do paměti, připomíná mu nespravedlnost, které se na něm komunisté dopustili. Zelenka miloval létání, nabifloval se teorii, měl nalétány stovky hodin, přesto mu nedovolili vznést se.
Je to můj život
Matka dojila krávu, čerstvý maturant Antonín Zelenka postával ve chlévě a bez přestání do ní hučel. Když syn přinesl přihlášku do vojenské letecké akademie, nechtěli o tom rodiče ani slyšet. Všichni doma obdivovali hrdinství pilotů v Británii. Také úcta k demokracii byla u Zelenků samozřejmostí. Ovšem letectví bylo nebezpečným povoláním a láska k synovi veliká.
„Řekl jsem rodičům větu, kterou by neměl už nikdo nikdy vyslovit. ‚Je to můj život a já si ho budu žít sám.‘ Tohle ale nemělo být vysloveno. Je to rouhání,“ vzpomíná Antonín Zelenka, jak si na rodičích vyvzdoroval milované létání. Jeho rodiče nakonec přihlášku na leteckou akademii v Hadci Králové podepsali a syn sedláka z Vladislavi u Třebíče byl pozván k testům, které úspěšně složil. Do armádního letectva jako akademik nastoupil 1. října 1945. O letadlech už hodně věděl, za války byl nuceně nasazený na plzeňském letišti v četě požárníků.
Češi se učili a trofejních strojích
Bücker, Arado, Messerschmitt, Junkers, Focke-Wulf. Všechny slavné značky německých bitevníků i školních letadel Antonín Zelenka na letišti v Plzni poznal. Do letadel sice nesměl, hasičská služba mu však umožnila chodit po letišti, kam se mu zachtělo. Vlastních letadel měla po válce Československá armáda poskrovnu, proto vláda od Anglie nakoupila letouny zabavené německé armádě. Říkalo se jim „trofejní stroje“.
„Učili jsme se leteckou taktiku. Jak se létá ve trojici, ve čtveřici, v páru. Barevná označení a názvy letadel. To všechno nás letci z Anglie učili tak, jak to skutečně zažili v boji,“ vypráví Antonín Zelenka. Bylo paradoxem příznačným době, k jak podivnému spojení lidí a techniky ve vojenské akademii tehdy došlo. Nejlepšími učiteli byli českoslovenští piloti, kteří se po válce vrátili z Anglie. Muži, kteří se ještě před několika měsíci střetávali s německými bitevníky ve válečných soubojích, teď na těch strojích učili své následovníky. „Líčili nám, jak doprovázeli bombardéry, jakým způsobem je chránili. Učili nás, jak uhnout, jak zaútočit. To všechno znali přímo z boje a my na ně hleděli s ohromným respektem,“ vypráví Zelenka.
