Příběhy 20. století: Normalizační Ostrava – železné srdce republiky. Byla to smlouva s peklem, říká pamětník

Post Bellum

„Přímo ve středu města vám nad hlavou jezdí vozíky s uhlím,“ popisuje romantickou dikcí komentátor dobového dokumentu ČT někdejší Ostravu. Za normalizace platilo pořekadlo „Já jsem horník, kdo je víc?“. Byli ale opravdu horníci oporou KSČ? A jak se jim žilo? Další z televizních Příběhů 20. století přináší ojedinělé vyprávění několika lidí, kteří se jako horníci mnoho let živili nebo v Ostravě žili. A pro sbírku Paměť národa vzpomínali na život v někdejším „železném srdci republiky“.

Petr Pospěch, pedagog na hornickém učilišti, vypráví o rodičích z východu Slovenska, kteří posílali syna přes celou republiku do ostravské školy. Dostane oblečení, školu, jídlo, dobrý výdělek… radovali se.

Miroslav Chudej pracoval kdysi na dráze. Nechtěl vstoupit do ROH, a tak mu prý „zbyl jen důl“. „Byla to smlouva s peklem,“ říká v dokumentu.

Básník Petr Hruška se v Ostravě v roce 1964 narodil, jeho otec pracoval v chemickém průmyslu, on sám tu vystudoval gymnázium a později – aby dočasně unikl vojně – i Vysokou školu báňskou. Práci v dolech těžkém průmyslu ve filmu popsal jako „pracovní tábor“. Podle něj si prý většina lidí představovala, že si do Ostravy přijede jen vydělat dobré peníze a brzy zase zmizí. Obvykle to ale dopadlo jinak – systém lidi vtáhnul a práce vycucala tak, že se nedokázali vyvázat a někdy pracovali v dolech nebo těžké výrobě deset patnáct let nebo i déle. Zmítali se mezi těžkou dřinou, pitím, spánkem a zase dřinou. Peníze, které si vydělali, se brzy rozutekly.

Milion Čechů žije v chudobě, mnozí dřou a stejně nic nemají. Zbytek Evropy nám to ale může závidět

sinfin.digital