Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Příběhy 20. století: Okupace mi vzala domov, vzpomíná Eva Tolkovsky, rozená Kollertová

Příběhy 20. století: Okupace mi vzala domov, vzpomíná Eva Tolkovsky, rozená Kollertová

Ze země po 21. srpnu 1968 odešly do exilu desítky tisíc lidí, mezi nimi i skoro celá Evina rodina. Všechny ty uprchlíky připravila moskevská politika, vojenská akce a následné počínání kolaborantské Komunistické strany Československa o domov; bagatelizovat to dnes zobecňujícím tvrzením, že „emigranti šli na Západ za lepším“ (výrok, s nímž se lze setkat poměrně často), znamená projevovat značnou necitlivost.

Rozhovor s Evou Tolkovsky, který je základem posledního dílu pořadu Příběhy 20. století, natáčeli dokumentaristé Paměti národa před dvěma lety v Izraeli, kde žije. Na rozdíl od mnoha jiných tam však nepřišla jako do vysněné vlasti, nýbrž shodou okolností.

Nestala se z ní Izraelka v pravém slova smyslu, domov pro ni byl v Praze roku 1968: „Ten rok je pro mě traumatický, protože byl skutečně krásný a já jsem se z tehdejších prožitků nevyléčila. Nesla jsem si je pořád sebou a měla jsem emigrantské sny. Stále jsem si představovala, jak chodím po Praze, a zkoušela jsem, zda si pamatuju, kam mám odbočit a kterou ulicí se vydat, když se chci dostat na nějaké místo... Přitom jsem vůbec nedoufala, že se do Prahy ještě někdy podívám.“

Konverze k judaismu

Eva se narodila roku 1952 v Praze pod jménem Kollertová. Vyrůstala v Dejvicích, v české rodině bez vyznání, jako mladší ze dvou dcer. O dětství mluví jako o příjemném čase: chodila do baletu, hrála na klavír, bruslila. Otec Miloš Kollert pracoval jako ředitel české pobočky Air France, na tehdejší komunistické poměry byli Kollertovi zajištění, téměř bohatí.

Eva dokonce občas létala s otcem do Francie a do Alžíru – v republice se zadrátovanými hranicemi šlo o výsadu, kterou si prý jako dítě příliš neuvědomovala. Její rodiče nicméně nebyli horliví komunisté. Eva říká, že od mala věděla, o čem nesmí mimo domov mluvit, a pamatuje si také, že se určité citlivé věci probíraly v koupelně při puštěné vodě, protože otec byl přesvědčený, že v bytě je odposlech.

Rodiče se rozešli, když ještě Evě nebylo ani deset let. Její matka Věra se krátce poté rozhodla, že i s dcerami konvertuje k židovské víře. V Československu to byl na počátku 60. let značně neobvyklý krok – Evinu matku k němu prý vedly vzpomínky na první lásku – židovského spolužáka, a také skutečnost, že byla otřesená holocaustem a antisemitismem.

Speciál INFO.CZ Srpen 1968Speciál INFO.CZ Srpen 1968autor: Info.cz

Starší sestra Věra přijala konverzi s plnou vážností, Eva byla ještě holčička, kterou judaismus ovlivnil až později. „Díky sestře, která chodila na židovskou obec, jsem se tehdy seznámila s takovou ´židovskou partou´, s jejími vrstevníky, kteří se snažili obec trochu obrodit, přivést ji k normálnějšímu životu, navázat na to, co bylo české židovství před holocaustem.“

V roce 1968 ukončila Eva základní školu, ale nešla dál studovat. Přátelé kolem židovské obce většinou studovali na Univerzitě Karlově, angažovali se ve studentském hnutí, a mladší Eva se do tehdejšího otevřenějšího dění chtěla zapojit. Vypomáhala při různých akcích jako poslíček, sbírala podpisy pod petice, angažovala se v podpoře Republiky Biafra.

Byla šťastná, sympatizovala s reformními komunisty, těch pár měsíců v do té doby nepoznané svobodě pro ni hodně znamenalo. Sovětská okupace, noc z 20. na 21. srpna 1968, v jistém smyslu ukončila její dospívání: „Bydleli jsme naproti Ministerstvu obrany a ráno tam stály tanky. Ivani koukali okolo sebe, nevěděli, kde jsou a co se děje, nic nechápali. A lidé honem běželi do samoobsluh, aby nakoupili zásoby.“

Sama v Praze

Po vpádu armád Varšavské smlouvy začali Evini starší přátelé z „židovské party“ postupně odjíždět na Západ. Pro emigraci se rozhodla i matka, a také sestra Věra s manželem Tomášem Frittou Haasem – utekli do Vídně a později do Izraele. Tehdy šestnáctiletá Eva však odejít odmítla: „Přesvědčila jsem maminku, že zůstanu, protože jsem si říkala, že bych tu emigraci psychicky nezvládla. A taky jsem byla zasnoubená s jedním zahraničním studentem, Afričanem.“

Se snoubencem se Eva nakonec rozešla, našla si zaměstnání ve spořitelně, chodila na večírky, žila – řekněme – bohémským životem. Svoboda v Československu ještě přetrvávala v první polovině roku 1969, Eva se angažovala ve všemožných protestech proti okupaci, postupně jí však docházelo, že situace se bude jen a jen zhoršovat.

Bála se normalizace, bála se, že jako neplnoletá přijde o byt, že začne mít potíže s úřady. Navíc další a další přátelé mizeli v cizině. Když se nakonec v září 1969 začalo proslýchat, že během pár dní zavře normalizační státní aparát hranice, zašla Eva za otcem, s nímž se příliš nestýkala, a uprosila ho, aby jí zařídil let do Londýna.

Putování po světě

Eva Tolkovsky (tehdy Kollertová) zůstala v Anglii asi tři měsíce u přátel, a potom pokračovala za rodinou do Izraele: „Jenomže jsem zjistila, že sestra s manželem, dětmi a matkou žijí v malinkém bytě, kam jsem se prostě nevešla, nebylo možné, abych tam žila s nimi. Vyjednali mi tehdy místo v kibucu, ale v takovém hodně komunistickém, a to pro mě bylo něco strašného. Nebyla jsem komunistka, ale stoupenkyně ´socialismu s lidskou tváří´. Kibucníci mě chtěli učit ruské písně – a já tam vydržela jen asi tři týdny.“

Přešla pak do jiného, méně kolektivistického kibucu, ale ani tam se necítila dobře. Neuměla hebrejsky ani pořádně anglicky, lidé se k ní asi vcelku pochopitelně chovali jako k dospívající dívce, ale Eva se už cítila dospělá a nezávislá. Seznámila se tehdy s Angličanem Davidem, který v kibucu pracoval jako dobrovolník. Domluvili se, že společně odejdou, že se vrátí do Londýna.

Vzali se na Kypru (Eva tak získala britské občanství), odjeli do Atén – a pak následovala dramatická cesta stopem a z velké části pěšky do Británie. Novomanželé neměli peníze, sedmnáctiletá Eva se během putování dostala na pokraj fyzických i psychických sil. V Londýně se zhroutila, ujali se jí přátelé z pražské „židovské party“, s manželem se rozešla, několik týdnů pak nemluvila a jen se choulila u krbu. Nakonec si ale našla práci a potkala i svého příštího partnera, estetika Tomáše Kulku, tehdy studenta filozofie a ekonomie na London School of Economics.

Infografika dne: oběti invazeInfografika dne: oběti invazeautor: Info.cz, VHÚ

Izrael podruhé

Roku 1972 se Eva opět přestěhovala do Jeruzaléma. Už to byl jiný příchod do země. Tomáš Kulka působil na Hebrejské univerzitě, Eva se učila hebrejsky, začala studovat, měla zázemí i přátele, většinou z intelektuálních kruhů.

Později se s Tomášem Kulkou rozešla, ale v Izraeli už zůstala, ještě dvakrát se vdala, má dnes syna a dceru. „Izrael pro mě až do pádu komunistického režimu v Československu znamenal místo, kde můžu žít, protože nesmím žít tam, kam patřím. Proto jsem se ani nesnažila plně integrovat do izraelské společnosti, a z toho také vyplývá moje dost komplikovaná identita,“ říká Eva v rozhovoru pro Paměť národa.

„Poznamenalo to i mého syna, protože si vždycky byl vědom, že je trochu jiný a odlišný, protože jeho matka není skutečná Izraelka. Dcera je mladší, narodila se až po pádu komunismu, ta už to prožívá trochu jinak.“ Eva Tolkovsky dnes žije v Izraeli a občas v Čechách, kde také v roce 2012 v nakladatelství Malvern vyšel její román Jazyky Ráje. Více se dozvíte z jejího vyprávění, z Příběhů 20. století.

Rozhlasový dokument Příběhy 20. Století vysílá každou neděli po osmé večer Český rozhlas Plus (a reprízuje v sobotu od 21 hod. Český rozhlas Radiožurnál). Vyprávění pamětníků zaznamenávají lidé z neziskové organizace Post Bellum, ukládají a zpřístupňují je na portále Paměť národa. Tento projekt je financován nikoliv ze státních dotací, ale především z drobných darů. Máte-li chuť jej podpořit, vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Nebo můžete přispět na poslední velký projekt Post Bellum – výstavu „Paměť národa“ k 100. výročí založení republiky, která bude od října pod bývalým pomníkem Stalina na Letné. Jde to přes veřejnou sbírku na www.nastalina.cz. Děkujeme.

 

 

Vláda stopla utajovaný program, na kterém závisí životy českých vojáků v Afghánistánu

Ministr vnitra Milan Chovanec loni zastavil utajovaný program přesídlování místních tlumočníků, kteří pomáhají českým vojákům na misi v Afghánistánu. Podle zdrojů serveru INFO.cz toto rozhodnutí způsobilo nedostatek klíčových spolupracovníků české jednotky na neklidném bojišti. Vláda tak ohrozila nejen životy afghánských překladatelů a jejich rodin, ale zřejmě i bezpečnost českých vojáků, kteří se bez tlumočníků obejdou jen stěží. Konec programu podle všeho způsobil incident v pražské nemocnici na Bulovce, po kterém byl syn již přemístěného afghánského spolupracovníka obviněn ze znásilnění.

Čeští vojáci jsou zoufalí, tvrdí zdroje serveru INFO.cz. Nedaří se jim do svých služeb získat afghánské tlumočníky, které jsou pro fungování jednotky nepostradatelní. Ti se k Čechům nehrnou, Praha jim totiž počínaje loňskem odmítá po skončení nebezpečné služby pomoci na cestě do Evropy. Zahraniční armády působící v kulturně cizím prostředí místním spolupracovníkům i jejich rodinám běžně nabízejí přesídlení, a to z velmi dobrých důvodů. Tlumočníci i jejich blízcí jsou logickým cílem radikálů, kteří na jejich hlavy nezřídka vypisují i finanční odměny – jsou si totiž dobře vědomi jejich důležitosti.

Link

Kupříkladu Američané odvážejí lokální tlumočníky po skončení mise prý nejen z Afghánistánu, ale třeba i z Iráku. Autor tohoto textu pobýval v roce 2009 u české jednotky na základně v Lógaru, kde se s místními překladateli setkal. Na jejich výslovné přání je nefotografoval a dříve pořízené snímky z aparátu vymazal. Kvůli jejich utajení. Radikální povstalci z hnutí Tálibán totiž za jejich smrt nabídli slušný obnos.

Na tuto situaci ve své interpelaci ze dne 11. září upozornila poslankyně ODS a předsedkyně výboru pro obranu Jana Černochová. Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček na její dotaz ohledně programu pro afghánské spolupracovníky odpověděl 8. října. „V současnosti žádný program pomáhající afghánským tlumočníkům a spolupracovníkům Armády ČR s přesídlením do České republiky neprobíhá,“ konstatuje předseda české sociální demokracie. „Pokud jde o aktivity realizované v nedávné minulosti, ty jsou předmětem utajení ve stupni vyhrazené,“ dodal Jan Hamáček.

5033675:article:true:true:true

Může za konec programu konflikt z pražské Bulovky? 

A proč byl program – v armádách jiných zemí zcela obvyklý – v Česku zastaven? Zdroje oslovené serverem INFO.cz se shodují v tom, že tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec tímto způsobem reagoval na kauzu údajného znásilnění v nemocnici na pražské Bulovce. Tam se syn již do Česka přesídleného afghánského tlumočníka dostal do nejasného konfliktu se zdravotní sestrou, která mladíka obvinila ze znásilnění. Soud nakonec rozhodl, že se dvacetiletý Afghánec Sabawoon Davizi trestného činu nedopustil.

Případu se ale chytla média, která v době uprchlické krize zveřejňovala nejen údajné podrobnosti nepotvrzeného útoku, ale i jména přesídlených Afghánců. Detaily utajovaného programu se dostaly na veřejnost a ministerstvo vnitra se tehdy zřejmě z politických důvodů rozhodlo v přesídlování tlumočníků nepokračovat, aby prý nebylo konkurenčními politiky obviněno z podpory migrace.

Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do střetů s islamistickými povstalci stále častěji. Letos v srpnu zahynuli při sebevražedném útoku tři vojáci, tuto středu bylo na hlídce zraněno pět českých vojáků, jeden z nich těžce. Zvýšená aktivita Tálibánu zřejmě souvisí se snahou získat před možnými mírovými jednáními se Spojenými státy pod kontrolu co nejvíce území.

Link

37232