Příběhy 20. století: Pane, nezabíjejte mi mého tatínka, prosil chlapec těsně před tím, než šel do plamenů

Post Bellum

V Českém Malíně nechalo gestapo upálit čtyři sta nevinných vesničanů. Letos 13. července je to 75 let od této tragické události. Ti, kteří velkou válečnou vraždu Čechů přežili, vzpomínali na hrůzné chvíle pro Paměť národa. 

V polovině devatenáctého století stál hektar zemědělské půdy na území dnešní Ukrajiny míň než koza. Roku 1870 se z českých zemí, z lounského, žateckého a rakovnického okresu, vydalo na cestu asi dvacet rodin. Putovaly měsíc přes Karpaty až do volyňského Rovna, kde v Malíně v Ostrožském okrese koupili výhodně půdu: za jeden morg (necelý hektar) zaplatili dvacet rublů. A tak se zrodil Český Malín, obec se vším všudy, se školou, obchody, řemeslníky, hasičským sborem. Víc než šedesát let malínští budovali svá hospodářství, s ukrajinskými a polskými sousedy udržovali přátelské vztahy. Přečkali první světovou válku, kdy byli na několik let vyhnáni a jejich obec takřka zničena, přežívali i bídu sovětské a nacistické okupace. Pak přišlo ráno 13. července 1943.

Sedláci se po dvou dnech svátků chystali na pole, když do Českého Malína vpochodovala jednotka vojáků v německých uniformách. Během několika hodin upálili, zastřelili a ubili víc než čtyři sta vesničanů včetně žen a dětí. Zázrakem se zachránilo pár lidí, kteří brzy ráno odjeli na nákupy nebo uprchli ze skupiny, vytvořené proto, aby vrahům odvážela nakradené cennosti. Ještě před několika lety žilo posledních devět svědků malínského masakru – velké válečné vraždy Čechů. O tragédii dokázali mluvit a své příběhy pro sbírku Paměť národa vyprávět čtyři: Josef Kechrt, Antonie Kechrtová, Antonín Činka a Josef Řepík.

sinfin.digital