Ke „kulatým osmičkovým výročím“, která si letos připomínáme nebo budeme připomínat, patří i výročí První vídeňské arbitráže. V listopadu 1938 (tedy krátce po uzavření Mnichovské dohody, po níž muselo Československo předat Německu svá pohraniční území) rozhodli ministři zahraničí Německa a Itálie o další zásadní změně. Okleštěná čs. republika byla nucena předat Maďarskému království i značnou část oblastí jižního a východního Slovenska a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi.
Rozhodnutí mimo jiné způsobilo, že se Židé z těchto území stali občany jiného státu – a celkový počet Židů v Maďarsku se náhle zvýšil z pěti set tisíc na sedm set padesát tisíc. O pár let později tak v ghettech, v pracovních lágrech a především v transportech z Maďarska do vyhlazovacích táborů skončily i desítky tisíc někdejších čs. občanů.
Patřili k nim i členové rodin pozdějšího lékaře a vědce profesora Tomáše Radila (nar. 1930) a Kláry Gerendášové (1921-2015), která podstatnou část poválečného života pracovala jako hostinská. Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány právě jejich vzpomínkám.
Tomáš Radil: Stačilo sedm týdnů
Příběh Tomáše Radila patří k těm známějším, i proto, že m.j. napsal vzpomínkovou knihu Ve čtrnácti sám v Osvětimi (Academia, Praha, 2009) a knižně vydal také studii Holocaust a Evropa po sedmdesáti letech (Academia, Praha, 2016).
Narodil se v Bratislavě jako Tomáš Weiss a vyrůstal v jihoslovenském městě Parkan, tedy v dnešním Štúrovu (sousední maďarskou Ostřihom odděluje jen řeka Dunaj, města spojuje most, zničený v posledním roce války). Pochází z židovské rodiny, v níž se mluvilo slovensky i maďarsky, jeho děd byl předsedou židovské obce.
V roce 1938 připadl Parkan po zmíněné vídeňské arbitráži Maďarsku. V březnu 1944 obsadily Maďarsko německé jednotky a právě tehdy se zásadně zostřila protižidovská opatření, která směřovala k deportacím statisíců maďarských Židů (premiér Kállay do té doby odmítal přistoupit k tzv. konečnému řešení židovské otázky.
Tomáš Radil odjížděl v jednom z transportů v červnu 1944, spolu s rodiči a prarodiči. Připomíná mimo jiné rychlost, jíž zkáza maďarských Židů probíhala: „Přípravy k likvidaci trvaly sedm týdnů ode dne německé okupace. Dalších sedm týdnů stačilo k fyzické likvidaci asi 450 000 Židů deportovaných z tehdejšího maďarského území, s výjimkou Budapešti.“