V temném rozsáhlém podzemí pod bývalým pomníkem Stalina v Praze na Letné se 1. října otevřela výstava Paměť národa. Ke stému výročí republiky tato výstava vypráví symbolicky sto dramatických příběhů z doby 2. světové války a komunismu. Využívá k tomu nové technologie: 3D animaci, videomapping nebo prostorový zvuk.
Vstoupíte-li do jednoho ze dvou vchodů do podzemních prostor pod podstavcem, na kterém se od roku 1955 do roku 1962 tyčilo pompézní sousoší v čele se Stalinem, ocitnete se ve stísněném tunelu vedoucím do útrob bunkru. Po asi patnácti metrech se před vámi otevře tmavý projekční prostor využívající celou hloubku podzemí.
V pravém vchodu se zprvu ozve dunivá hudební plocha s výrazným vysokým toném, do kterého zazní mrazivý projev prezidenta Emila Háchy z 15. března 1939, kdy do Československa vstoupila nacistická vojska: „Odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa.“ V ten moment se kolem návštěvníků pomocí patnácti projektorů vizuálně zobrazí trojrozměrné postavy lidí v kloboucích, kteří zdviženou pravicí a z plných plic provolávají nacistický pozdrav Sieg Heil (sláva vítězství).
Nad davem shromážděným na Václavském náměstí, které je v podzemí znázorněno typickými obrysy Národního muzea, prolétne stín černé vrány. Pozornému diváku, který si může podrobnosti k historickým obrazům přečíst na venkovních výstavních stélách nebo v letácích doprovázející výstavu, neunikne symbolika z 19. března 1939. Ten den se konalo v centru Prahy mohutné shromáždění obyvatel, kteří vítali německé okupanty. Z defilé německých vojsk vysílal čs. rozhlas živé vysílání. Oblíbený reportér, vlastenec František Kocourek ironicky událost komentoval: „Nyní bych se zmínil o podrobnosti čistě nevojenské. Odkudsi zdaleka přiletěla velká černá vrána…“ Františka Kocourka o dva roky později zatklo gestapo a zahynul v Osvětimi.
Kromě tohoto historického výjevu na návštěvníky výstavy čekají ještě dalších osm historických obrazů doprovázené temnou hudební kulisou s množstvím dunivých ruchů, které evokují pocit, že kolem vás projíždí tank, prolétávají kulky, pochodují vojska. Stanete se svědkem např. letecké bitvy o Británii, ocitnete se v transportu smrti, na výslechu StB nebo na demonstraci v listopadu 1989. Projekce v této části podzemí trvá deset minut.
Děti půjdou do děcáku
Mrazivý pocit prožije návštěvník ve chvíli, kdy k němu v bunkru promluví laskavým sametovým hlasem estébák. Policejní monolog doprovází drásavá hudba a ostrá světla do tváří návštěvníků. Jde o obraz ilustrující výslech v době normalizace: „Víte, proč jste tady? Ale no tak. Podívejte se na tuhle složku, ta je jen o vás. Oba víme, jak to je. Nemusíte podepisovat spolupráci. Potřebuju jen jména těch, se kterými se každou středu scházíte na těch vašich bytových seminářích. Myslete na vaše děti. Půjdou do děcáku, to umíme zařídit… Takto sepíšeme, ne? Jméno, datum narození, bydliště. To víte, že se to nikdo nedozví.“ Tento sugestivní obraz je takřka přesnou rekonstrukcí výslechu, který autorům výstavy popsali někdejší disidenti a chartisté Daniel Kroupa a Dana Němcová.
