Příběhy 20. století: „Udávejte. Myslete na vaše děti,“ našeptává vám „laskavý“ estébák na výstavě Paměť národa | info.cz

Články odjinud

Příběhy 20. století: „Udávejte. Myslete na vaše děti,“ našeptává vám „laskavý“ estébák na výstavě Paměť národa

V temném rozsáhlém podzemí pod bývalým pomníkem Stalina v Praze na Letné se 1. října otevřela výstava Paměť národa. Ke stému výročí republiky tato výstava vypráví symbolicky sto dramatických příběhů z doby 2. světové války a komunismu. Využívá k tomu nové technologie: 3D animaci, videomapping nebo prostorový zvuk.

Vstoupíte-li do jednoho ze dvou vchodů do podzemních prostor pod podstavcem, na kterém se od roku 1955 do roku 1962 tyčilo pompézní sousoší v čele se Stalinem, ocitnete se ve stísněném tunelu vedoucím do útrob bunkru. Po asi patnácti metrech se před vámi otevře tmavý projekční prostor využívající celou hloubku podzemí.

V pravém vchodu se zprvu ozve dunivá hudební plocha s výrazným vysokým toném, do kterého zazní mrazivý projev prezidenta Emila Háchy z 15. března 1939, kdy do Československa vstoupila nacistická vojska: „Odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa.“ V ten moment se kolem návštěvníků pomocí patnácti projektorů vizuálně zobrazí trojrozměrné postavy lidí v kloboucích, kteří zdviženou pravicí a z plných plic provolávají nacistický pozdrav Sieg Heil (sláva vítězství).

Nad davem shromážděným na Václavském náměstí, které je v podzemí znázorněno typickými obrysy Národního muzea, prolétne stín černé vrány. Pozornému diváku, který si může podrobnosti k historickým obrazům přečíst na venkovních výstavních stélách nebo v letácích doprovázející výstavu, neunikne symbolika z 19. března 1939. Ten den se konalo v centru Prahy mohutné shromáždění obyvatel, kteří vítali německé okupanty. Z defilé německých vojsk vysílal čs. rozhlas živé vysílání. Oblíbený reportér, vlastenec František Kocourek ironicky událost komentoval: „Nyní bych se zmínil o podrobnosti čistě nevojenské. Odkudsi zdaleka přiletěla velká černá vrána…“ Františka Kocourka o dva roky později zatklo gestapo a zahynul v Osvětimi.

Kromě tohoto historického výjevu na návštěvníky výstavy čekají ještě dalších osm historických obrazů doprovázené temnou hudební kulisou s množstvím dunivých ruchů, které evokují pocit, že kolem vás projíždí tank, prolétávají kulky, pochodují vojska. Stanete se svědkem např. letecké bitvy o Británii, ocitnete se v transportu smrti, na výslechu StB nebo na demonstraci v listopadu 1989. Projekce v této části podzemí trvá deset minut.  

Děti půjdou do děcáku

Mrazivý pocit prožije návštěvník ve chvíli, kdy k němu v bunkru promluví laskavým sametovým hlasem estébák. Policejní monolog doprovází drásavá hudba a ostrá světla do tváří návštěvníků. Jde o obraz ilustrující výslech v době normalizace: „Víte, proč jste tady? Ale no tak. Podívejte se na tuhle složku, ta je jen o vás. Oba víme, jak to je. Nemusíte podepisovat spolupráci. Potřebuju jen jména těch, se kterými se každou středu scházíte na těch vašich bytových seminářích. Myslete na vaše děti. Půjdou do děcáku, to umíme zařídit… Takto sepíšeme, ne? Jméno, datum narození, bydliště. To víte, že se to nikdo nedozví.“ Tento sugestivní obraz je takřka přesnou rekonstrukcí výslechu, který autorům výstavy popsali někdejší disidenti a chartisté Daniel Kroupa a Dana Němcová.

Sametová revoluce pohledem komunistů

Druhý vchod do podzemí nabízí zcela jiný a delší zážitek, ke kterému si návštěvníci mohou sednout na připravenou dlouhou lavici. Sledují devět filmových kapitol, ve kterých pamětníci vypráví mnohdy dojemná, jindy doslova hrůzostrašná svědectví ke konkrétní historické události.

Chronologicky jednotlivé kapitoly popisují začátek války, holokaust, domácí a zahraniční odboj, pražské povstání z května 1945, únor 1948, 50. léta, normalizaci a Sametovou revoluci 1989. Pět pláten o velikosti dlouhých tenkých praporů zavěšených od stopu až k zemi vytváří jiný zážitek než běžné kino. Tváře pamětníků se zobrazují na všech plátnech současně z různých úhlů.

Působivý dojem spočívá ve střihu, stručnosti a výstižnosti jednotlivých výpovědí. Pamětníci na sebe jakoby reagují. Například dva studenti pedagogické fakulty. Jeden z nich popisuje, že netušil, že ho za normalizace udává na StB jeho nejbližší kamarád. Na druhém plátnu ho onen spolužák pozoruje a pak navazuje prohlášením, že mu to bylo hloupé, že si uvědomoval, že je to špatné, ale nedokázal ustát tlak a myslel si, že se to nikdo nikdy nedozví. Do jejich jakoby dialogu vstupuje major StB, který popisuje, jak snadno manipuloval, vydíral a děsil ty, kteří se spolupráci s StB bránili.

Závěrečná kapitola o listopadu 1989 není překvapivě postavena na výpovědích někdejších disidentů, ale komunistů. Dominují tvrdá slova někdejšího člena ústředního výboru KSČ Jaroslava Ondráčka, otce dnešního poslance Zdeňka Ondráčka: „Prahu oplotit pětimetrovým plotem a nechat je tam vychcípat. Protože všechna ta revoluce se vždycky vyvážela odtamtud.“ Další dva bývalí komunisté tvrdí, že si v listopadu uvědomili, že prohráli. Jeden z nich svého působení v KSČ lituje, druhý tvrdí, že se komunistického přesvědčení nelze vzdát: „Neexistuje bývalý černoch. Čím jsi vyrůstal, tím i jsi,“ říká na závěr bývalý voják z povolání Josef Nitra.

Zeď cenzuruje rozhled a bere svobodu

Výstava Paměť národa na Letné nabízí kromě sugestivních projekcí v podzemí i desítky příběhů a historický kontext událostí 20. století. Výstavní panely – stély jsou umístěny před Stalinem a v celém parku na Letné. Nejviditelnější část výstavy se tyčí na horizontu právě v místech, kde stávalo monumentální sousoší Stalina. Zeď – pět metrů vysoká a padesát metrů dlouhá – symbolizuje železnou oponu, totalitní režimy: „Je to prvek násilnosti. To, co právě toto místo nabízí nejzajímavějšího, je právě svobodný výhled, který vám leží u nohou, jako kdysi ležel u nohou toho strašného diktátora. A my vám ho touto zdí cenzurujeme. Tímto gestem referujeme právě o způsobech totalitních režimů, které omezují svobodu slova i pohybu,“ vysvětluje art direktor výstavy architekt Martin Hejl. Na zeď lidé píší vzkazy, nejčastěji žáci a studenti, kteří na výstavě hrají hru, během které pátrají po některých detailech konkrétních příběhů, které výstava vypráví. Na závěr mají za úkol právě na zeď vyjádřit, co pro ně svoboda znamená.


Expozice je otevřena každý den kromě pondělí od 8:30 do 19h. Potrvá až do 9. prosince. Dopoledne výstavu navštěvují převážně žáci a studenti základní a střední škol. Termíny projekcí pro školy lze rezervovat ZDE.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud