Za druhé světové války byl Vladimír Bernát nuceně nasazen v nacistickém Německu. Po porážce Třetí říše prožil bezmála pět let v zajateckých táborech na území SSSR. A následně, v Československu, strávil ještě dva roky v Pomocném technickém praporu (PTP – vojenská jednotka pro „nespolehlivé občany“). Doslova ho semlely dějiny - stačilo, že se narodil ve špatné době na špatném místě.
Vladimír Bernát se narodil 27. prosince 1927 v Mohelnici. Jeho otci Josefovi zemřela první žena, s níž měl pět dětí. Oženil se pak s Florentinou Smejkalovou, která už měla syna. Narodil se jim Vladimír a po něm dcera Věra.
Rodiče pocházeli z českých obcí, v Mohelnici si nechali na splátky postavit dvojdomek, v němž bydleli spolu s německou rodinou Böhmových. Josef Bernát živil ženu a děti jako výkupčí a prodejce vajíček a kůží, v zimě opravoval boty, byl vyučený švec. Všichni Bernátovi žili ve dvou místnostech, v létě starší děti spávaly na půdě. Ke svým dětem si Bernátovi vzali ještě vnuky od nejstarší dcery, která zemřela při porodu.
V Mohelnici měl Vladimír chudé dětství, ale říká, že bylo pěkné, s kamarády, v přírodě. Od šesti let chodil do české školy a po vyučování cvičil v Sokole. Ze čtyř a půl tisíc tehdejších obyvatel města se jen sedmina hlásila k české národnosti.
Ve druhé polovině 30. let se vztahy mezi Němci a českou menšinou v Mohelnici vyostřily. Vladimír vzpomíná, že při návratech ze Sokola házely německé děti po českých dětech kamení, že útoky končily pouličními bitkami, že se vracel domů s modřinami.
Dne 10. října 1938 vstoupila do Mohelnice německá vojska. Po Mnichovské dohodě se město stalo součástí nově vzniklé Sudetské župy, spadající do nacistického Německa. Krátce předtím odešla většina Čechů do vnitrozemí. Zůstalo jen asi dvacet chudších a většinou početných českých rodin, které neměly peníze na nový začátek, Bernátovi mezi nimi. Ještě v roce 1938 zavřeli Němci českou školu a Vladimír musel zbývající ročníky dokončit v německém vyučovacím jazyce – ačkoli německy neuměl.
