Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Příběhy 20. století: Z místa učitelky ji komunisté vyhodili. Vrátila se až po dvaceti letech

Příběhy 20. století: Z místa učitelky ji komunisté vyhodili. Vrátila se až po dvaceti letech

Když chce člověk zůstat poctivý a rovný, musí se umět něčeho vzdát. To je jistě triviální konstatování, avšak současně nesamozřejmé pravidlo, a to i v dnešní nebo možná zvlášť v dnešní době. Jiřina Čechová, o jejímž životě pojednává další díl rozhlasového dokumentárního cyklu Příběhy 20. století, se toho pravidla drží: před listopadem 1989 nebyla ve vězení, není známá disidentka (byť mimo jiné podepsala Chartu 77), „jenom“ žila slušně a snažila se dělat smysluplné věci. Zaplatila za to tím, že hned na počátku normalizace ztratila zaměstnání gymnaziální profesorky, obtěžovala ji Státní bezpečnost a musela se vzdát představ o kariéře. Je příznačné, že dnes o tom všem nemluví s útrpností či zahořklostí, ale vyrovnaně, leckdy vesele a dokonce se soucitem vůči těm, kdo jí kdysi vyhazovali nebo nepodpořili.

Malý svět v Bezkově aneb „Pochenčkis“

Jiřina Čechová se narodila 16. června 1937 v Brně, vyrůstala na Znojemsku, v malé vesnici Bezkov. Její otec, někdejší legionář z Ruska Bohumil Čech, pracoval jako řídící učitel v místní škole (kde také rodina bydlela). Maminka Marie zůstávala v domácnosti a starala se o malé hospodářství. Po Mnichovu se bezkovští vyhnuli připojení k říši, byli však obklopeni zabraným „německým“ územím a i na krátký výlet do těch míst potřebovali propustku, kterou se právě Čechovým podařilo získat jen asi dvakrát.

Bezkov byl do značné míry odříznut od světa a Jiřina trávila hodně času sama s rodiči, i proto, že tři starší sestry nesměly jako Češky studovat na gymnáziu v nedalekém zabraném Znojmě, musely dojíždět do Moravských Budějovic, jedna z nich pak skončila jako totálně nasazená v říši. Otec Bohumil Čech byl nedlouho po okupaci jako někdejší legionář zbaven místa a předčasně penzionován. Přesto Jiřina vzpomíná na hezké dětství, jehož se nacismus výrazně nedotkl, asi i proto, že jí rodiče drželi od potíží stranou; vypráví, že ve vsi se neudávalo, že i němečtí sousedé z okolí často „pokrývali“ černé zabíjačky a různé fígle, které čeští hospodáři podnikali kvůli obživě.

Do školy nastoupila Jiřina Čechová v roce 1943: „Učitel nám tehdy řekl: ‚Děti, přijde pan inspektor. A páni inspektoři se zdraví tak, že povstanete a jenom takhle zdvihnete pravici.‘ Nacvičili jsme to, inspektor přišel o přestávce, tak jsme povstali a zvedli ruce. Jenže spolužák Honza byl zrovna na záchodě, vrátil se pozdě, viděl inspektora a vzpomněl si, že má zdvihnout ruku. Tak to hned udělal, ale k tomu nacistickému pozdravu prohlásil: ‚Pochválen pan Ježíš Kristus‘. Na Beskově se tak zdravilo, děcka to zkracovala na ‚Pochenčkis‘. Večer k nám ten přišel domů, rodiče se smáli – a já jsem tehdy vůbec nechápala čemu.“

Paměť národa je jedinečná rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery - Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Pomozte najít zajímavé příběhy z války nebo komunismu. Pište na: pametnici@postbellum.cz. Staňte se jejich podporovatelem, vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Nebo se přihlaste na Běh pro Paměť národa, který se běží 9. června nejen v Praze, ale i dalších krajských městech. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Poslední díl Příběhů můžete pustit na stránkách Českého rozhlasu (zde) nebo si poslechněte reprízu v sobotu, 21. dubna v 21hod. na Radiožurnálu. Nový díl Příběhů 20. století vysílá Český rozhlas Plus vždy v neděli ve 20:10 hod.

V roce 1944 zabrala školu Wehrmacht, udělala si v ní sklad buřtů, a tak si děti chodily pro úkoly do místní hájovny. V květnu 1945 němečtí vojáci odtáhli a beskovští se připravovali na konec okupace. Jiřinina maminka doma ušila československou a sovětskou vlajku, aby bylo možno náležitě přivítat osvoboditele, jenže do Beskova žádní nepřišli, a tak si místní sedláci sedli na kola a vyrazili hledat Rudou armádu – přesně řečeno vítat ji do nedalekého Lukova.

Dvakrát dvacet

V době komunistického převratu v únoru 1948 bylo Jiřině Čechové teprve deset let: „Vzpomínám si, že otec byl tehdy nervózní, že jsem se ptala, co má za starosti, a že mi maminka řekla: ‚Víš, komunisti by nás chtěli prodat Rusům. Ale to Beneš nedovolí.‘ Beneš to ovšem dovolil a tatínek za půl roku zemřel, praskla mu aorta. Před smrtí nám říkal: ‚Bude to trvat nejmíň dvacet let, ale my se z toho dostaneme!´ Když potom přišel osmašedesátý, máma jásala: ´Akorát těch dvacet let!‘ Jenomže se ukázalo, že to bude dvacet let ještě jednou…“

Po základní škole pokračovala Jiřina ve studiu, přijali ji do Znojma na gymnázium – a zase měla štěstí, protože prý tamní studenti vcelku bez obtíží propluli krutými padesátými lety. Měli nefanatické učitele, kteří se je nesnažili příliš ideologicky zpracovávat a například brali s humorem, že se žáci sice dle předpisu naučili různé Stalinovy výroky, ale dělali si z nich legraci, deklamovali je jako „přehrávající“ herci. Po maturitě (1955) nastoupila na pražskou Filosofickou fakultu UK. Začala studovat historii - a jelikož jí byly nepříjemné komunistické manipulace a nebavily ji přednášky z dějin dělnického hnutí, raději přestoupila na archivnictví, o němž předpokládala, že bude jako obor svobodnější.

Malá Jiřina - zcela vpravo -s rodinou v roce 1938Malá Jiřina - zcela vpravo -s rodinou v roce 1938autor: POST BELLUM

Po promoci v roce 1960 dostala tzv. umístěnku do pelhřimovského archivu, odkud po krátké době přešla do Znojma. Dostala se však do konfliktu s nadřízeným, který sice archiv vedl jako vhodný soudruh, neměl však teoretické ani praktické znalosti oboru, zato spolupracoval se Státní bezpečností, disponoval konspiračním bytem, četl cizí dopisy a veřejně se tím pochlubil.

Přišli Rusové a „spadla klec“

Když se po pár letech (1965) uvolnilo na znojemském gymnáziu učitelské místo, změnila Jiřina Čechová povolání a nastoupila jako pedagožka. Těšilo jí to, říká, že v uvolněnější atmosféře přicházejících reforem mohla učit svobodně a držet se pravidla, že propaganda do školy nepatří. Pražské jaro 1968 vítala s nadějí, dokonce tehdy vstoupila do komunistické strany, což odůvodňuje tím, že chtěla – se značnou mírou naivity - přispět k rozšiřování svobody; v KSČ zůstala jen jeden rok.

Sovětská okupace Československa ji zastihla v Mnichově (vracela se s kamarádkou z Francie): „Ráno přinesl kamelot doplněk k novinám, kde bylo napsáno, že sovětská vojska okupují Československo. Říkala jsem si, že to bude reklama na nějaký film. Pak jsem ztratila nervy, začala ukazovat na ten článek a křičet, že to není pravda. Bohužel byla. Sedly jsme do prvního vlaku domů, a pokud si pamatuju, byl to zároveň poslední vlak, který odtud pustili přes hranice.“

Vyhazov

Tvrdá normalizace začala pro Jiřinu Čechovou už na jaře roku 1970, kdy byla vyhozena ze školy. Prověrková komise prý tehdy položila učitelům několik zásadních otázek: „Souhlasíte s dokumentem 2000 slov? - Souhlasíte s politikou současné vlády?‘ – na to první jsem odpověděla kladně, na to druhé záporně.“ Podobně se k věci postavilo i několik dalších profesorů. Všichni byli propuštěni, přičemž vyhazov jménem školního výboru ROH potvrzovali jejich bývalí kolegové a přátelé, někteří se jim pak po straně chodili omlouvat. Vedení školy Jiřině nabídlo, aby pracovní poměr ukončila „dobrovolně“ a usnadnila si tak následné hledání nové práce. Odmítla to prý s poznámkou, že až se politická situace změní, bude jako vyhozená při rehabilitacích „ve výhodě“.

Jiřina Čechová (asi 1939)Jiřina Čechová (asi 1939)autor: POST BELLUM

Nepřekvapivě se ukázalo, že kvůli špatnému kádrovému profilu ji v nejbližších letech nečeká dobrá, respektive žádná profesní budoucnost: nejdřív odečítala plynoměry, potom měl jít dělat vychovatelku do psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě, ale nevzali ji kvůli katastrofálnímu kádrovému posudku, který na ní vypracoval ředitel gymnázia. Dělala v Brně pradlenu, pracovala v různých brigádách, až do roku 1975, kdy se jí ozval známý (rovněž postižený normalizačními čistkami) a zařídil jí místo účetní na českomoravské Vysočině. Onen známý se jmenoval Miloslav Kabelka, Jiřina se za něj provdala (nechala si své jméno) a brzy čekala dítě. To byla další rána, protože těhotenství nedopadlo a téměř ji stálo život; brzy se jí ale narodil syn Vojtěch. Manželé tehdy pracovali v hospodě v Horní Cerekvi, a tam jim také začaly potíže se Státní bezpečností: „Každý den jsme poslouchali Svobodnou Evropu a několikrát tam opakovali text Charty 77. Manžel uměl těsnopis a hned si ten text zapsal. Pak jsme to rozdali několika známým, s kterými jsme si taky půjčovali zakázané knihy a různé strojopisy,“ vzpomíná Jiřina Čechová.

Překládání Orwella a zájem tajných

V březnu 1978 dostala Jiřina i její muž předvolání na StB, zřejmě kvůli udání. Politická policie je obvinila z rozšiřování Charty. Jiřina v té době také tajně překládala z němčiny různou zakázanou literaturu, mimo jiné i román Farma zvířat George Orwella, který s mužem přepsali v šesti kopiích (anglicky neuměla a originál ani neměla k dispozici). O tom se estébáci nedozvěděli, navíc si nezjistili, že Jiřina byla několik měsíců v nemocnici a pak u matky – řečeno policejní terminologií, měla „neprůstřelné alibi“, tak pouze sepsali protokol a nedošlo k žádné obžalobě.

Přesto pokračovaly drobné potíže s úřady i u manžela v zaměstnání, na konci roku 1979 se proto Jiřina Čechová s Miloslavem Kabelkou a synem kvůli přestěhovali do strážního nádražního domku ve Starči, kde žili téměř deset let. Miloslav pracoval na železnici, a vzhledem k tomu, že Jiřinu by sotva někde zaměstnali, rozhodli se, že zůstane v domácnosti a společně budou obdělávat drážní políčka. Pořídili si ovce a koně.

Domek stál v ústraní a StB jim na čas dala pokoj. Jiřina Čechová na tu dobu vzpomíná jako na vcelku příjemný čas, kdy si mohla žít chudě, ale po svém: „Asi nikdy v životě jsem se tolik fyzicky nenadřela, ale těšilo mě to. Syn vyrůstal se zvířaty, měli jsme psa, staral se o koně. A já jsem v sobě měla klid. Někdy se stalo, že jsem dopoledne potřebovala poslouchat Svobodnou Evropu, protože ji večer rušili. Na zahradě jsem okopávala mrkev, vedle stálo zapnuté hlasité rádio, občas někdo prošel kolem, ptal se, co to poslouchám, ale nikdy mě nikdo neudal.“

Venkovská chartistka

V roce 1987 se Jiřina Čechová zúčastnila pietního aktu u hrobu TGM, který zorganizovala Charta 77 při příležitosti padesátého výročí Masarykova úmrtí. Vůbec poprvé se osobně setkala s čs. disidenty: „Seděla jsem s těmi lidmi na obědě, něco se tam probíralo a já jsem říkala: ´Ale já k vám nepatřím!´ Vedle seděl, pokud si vzpomínám, Rudolf Battěk – a opáčil: Přišla jste vzdát úctu Masarykovi, tak k nám patříte! Příští rok jsem se rozhodla, že pojedu na pohřeb Pavla Wonky a že tam podepíšu Chartu... Měla jsem pocit, že už jsem dlouho nic rozumného neprovedla a že je to potřeba, že se musím nějak zapojit.“ Dělala potom, co se dělat dalo, jezdila do Brna na disidentské diskuse, sbírala podpisy pod všemožné petice včetně výzvy k propuštění Václava Havla z vězení, účastnila se nezávislých diskusí, cestovala do Prahy na demonstrace (sama, protože manžel byl vážně nemocný).

Oběti komunismuOběti komunismuautor: INFO.CZ

Tehdy se o ní StB začala znovu zajímat a dostala navíc „svého“ policistu. Chodil za ní, sledoval ji, naštěstí se prý bál domácích zvířat, která Jiřina s mužem chovali, a proto všechny dokumenty schovávali do konírny. Na samém konci osmdesátých let (podle dnešních častých výkladů již mírných) čekala Jiřinu Čechovou série výslechů, zatčení a šikan. Tehdy také zjistila, že aby získala nárok na důchod, musela by odpracovat ještě pět let, jenže nesehnala práci ani jako uklízečka: „Většina lidí na vesnici nám vpodstatě fandila. Ale báli se. Když jsem pak měla dělat manuální práci, udržovat čistotu ve skladišti, tak mi vedoucí nakonec řekl, že mě nevezme, protože nechce mít oplétačky. Takhle to vypadalo.“

Zpátky za katedru

Pád komunistického režimu utkvěl Jiřině Čechové jako „strašně rychlá doba“. Všechno se pro ni změnilo, byla za Občanské fórum kooptována do tehdejšího Okresního národního výboru, ale protože netoužila po žádné funkci, vrátila se hned v prosinci 1990 zpátky na gymnázium. Učila dalších šestnáct let.

Ze současného politického vývoje a z úpadku politického života je rozčarovaná: „Jistě, jsem zklamaná. Ale vždycky, když jsem zklamaná moc, říkám si: To jsi historik? To tě nepoučily zvraty, které v dějinách pořád přicházejí? To, co se teď děje, se bohužel dalo čekat…. Něco se hroutí, nejen u nás, ale dosah té změny nejsme jako její aktéři schopni nahlédnout.“

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1