V březnu 1981 dorazili do vysočinského venkovského domu disidentů Věry a Pavla Roubalových příslušníci Státní bezpečnosti a začali provádět domovní prohlídku. Jeden z nich se posadil na velká akumulační kamna, začal na ně poklepávat prsty a podivoval se, že nehřejí. Spokojil se s vysvětlením, že Roubalovi si na přílišné teplo nepotrpí. V kamnech, uvnitř upravených, se až do konce několikahodinové prohlídky skrývala těhotná Drahomíra Šinoglová, policejně hledaná matka dvou dětí, odsouzená za rozšiřování zakázané literatury. Jejím vzpomínkám patří Příběhy 20. století – první z letošních pořadů našeho dokumentárního cyklu, věnovaný 30. výročí pádu komunistického režimu.
Na začátku normalizace
Drahomíra Šinoglová se narodila jako Drahomíra Svobodová v červenci 1951 ve Stošíkovicích na Znojemsku. Vystudovala střední ekonomickou školu (maturovala roku 1970) a nastoupila jako podniková kontrolorka.
Vzápětí musela k politické prověrce: „Ptali se lidí, jaký mají názor na sovětskou okupaci v osmašedesátém. Řekla jsem, že názor mám, a to jen jeden – nikoli dva, jako tehdy většina lidí, tedy jeden pro sebe a druhý pro oficiální použití. A řekla jsem ovšem také, že nejsem v KSČ, tudíž nejsem povinná se jim zpovídat.“ Z práce ji vyhodili. Na konci téhož roku se vdala za absolventa průmyslovky Jana Šinogla, záhy se jí narodila dcera a šla na mateřskou dovolenou.
Manželé Šinoglovi příliš neskrývali nechuť k obnovenému totalitnímu režimu, nebyli v KSČ, nesměli cestovat, nicméně do roku 1977 žili v podstatě obyčejný život se dvěma dětmi (Miroslavou a mladším Janem). Osobně neznali nikoho z disentu, poslouchali však zahraniční rozhlas.
Sledovali dění kolem Charty 77 – a po smrti jednoho z prvních mluvčích, filosofa Jana Patočky, si zjistili adresu spisovatele a chartisty Pavla Kohouta. Pak ho navštívili s tím, že by chtěli mít přístup k samizdatovým publikacím a kontakt s opozicí. Kohout je odkázal na jim bližší brněnské přátele, seznámili se tak kupříkladu se spisovatelem Janem Trefulkou. Půjčovali si od něj knihy nežádoucích autorů, některé dál přepisovali na vlastním psacím stroji.